Hledání bezpečného anestetika
Začátkem 60. let začali vědci v laboratořích farmaceutického koncernu Parke-Davis hledat bezpečnější náhražku fencyklidinu, známějšího pod zkratkou PCP. Toto zvláštní anestetikum bylo ve srovnání s ostatními v jednom zásadním ohledu bezpečnější – spíš než narkózu a utlumení tělesných funkcí způsobovalo jakýsi katatonický stav oddělení mysli od těla, které přitom paradoxně spíše stimuloval. Jenže zásadní potíž byla v jeho zjevné psychoaktivitě. U části pacientů se třeba hodiny po podání objevovalo přesvědčení o jejich nadpřirozené síle a nezranitelnosti, což ve spojení s analgetickými účinky (utlumení bolesti) a zkresleným vnímáním vedlo až příliš často k bizarnímu a násilnému chování. V medicíně se proto příliš neuchytil a výrobce začal hledat látku s obdobným efektem, ale bez nežádoucích vedlejších účinků.
A vypadalo to nadějně – Calvin Stevens syntetizoval látku zvanou CI-581, později přejmenovanou na ketamin. Testy na lidech dopadly slibně a již roku 1970 bylo nové bezpečné všeobecné disociativní anestetikum – oproti chemicky příbuznému PCP s kratším účinkem a bez problematických dojezdů – masově nasazeno v polních nemocnicích během Vietnamské války.
Samotné PCP pak po upadnutí v nemilost slavilo v USA 70. let „úspěchy” jako rekreační halucinogen překřtěný na „peace pill” (pilulka míru) či (ve směsi pro kouření) „angel dust” (andělský prach). Nebyl příliš oblíben, ale uchytil se díky tomu, že šel relativně snadno vyrobit v domácích laboratořích a na černém trhu ho nepoctivci vydávali za žádanější drogy jako LSD, meskalin či THC. A přestože násilnosti páchané pod jeho vlivem nebyly tak časté ani – alespoň většinou – tak strašlivé, jak je líčila média, je nepopiratelné, že ve srovnání s běžnějšími halucinogeny je opravdu o několik tříd zrádnější a nebezpečnější.
Divné stavy
Ve srovnání s PCP působil výčet vedlejších účinků ketaminu mírumilovně a není proto divu, že jim zpočátku nikdo nepřikládal pozornost. V bojových podmínkách Vietnamu se sice nové anestetikum osvědčilo a jeho budoucnost vypadala slibně, ale lékaři se i od něj brzy začali odvracet. Sice už se nemuseli bát, že se pacienti promění ve vraždící monstra, jenže zhruba každý osmý prožíval při probouzení z anestezie divné – a mnohdy děsivé – stavy.
Když se o věc začali zajímat psychiatři, zjistili, že v malých dávkách (dvacetina až šestina dávky anestetické) je ketamin velice účinný halucinogen a zážitky pod jeho vlivem (které trvají ani ne hodinu) připomínající psychotický stav. Neboli – jinými slovy – mohou mít povahu spirituální zkušenosti. Od psychedelických tripů s klasickými halucinogeny se přitom ketaminový výlet v jednom zásadním ohledu liší. Jelikož jde o halucinogen disociativní, základem zážitku je oddělení mysli od těla, přičemž – dle velikosti dávky – může jít i o oddělení úplné, kdy uživatel přestává vnímat okolí a prožívá plnohodnotný mimotělní prožitek podobného druhu, jako zážitky blízké smrti. Předávkování přitom prakticky nehrozí, protože bezpečné jsou i plně anestetické dávky, které však pro účely zkoumání zákoutí vlastní mysli nemají smysl, neboť po překročení určité hranice si uživatel nic nepamatuje.
 |
Plíživá popularizace
Mezi odbornou veřejností se povědomí o pozoruhodných účincích ketaminu rychle rozšířilo, ale žádná nová revoluce se nekonala. Krach psychedelického hnutí 60. let byl ještě v čerstvé paměti, válka proti drogám nabírala na obrátkách a další – přestože poněkud jiný – halucinogen se hodil jen těm, kteří už stáli přinejmenším jednou nohou v oblasti kontrakultury.
Patřil mezi ně třeba psychiatr Stanislav Grof, který ketamin označil za naprosto úžasnou látku, která nabízí pozoruhodná filosofická a duchovní zjevení. Grof byl sice uznávanou autoritou přes LSD, ale vývojem techniky holotropního dýchání už měl nakročeno mimo oblast vědy.
Jakýmsi ketaminovým prorokem se pak stal neurovědec John C. Lilly. Začal látku užívat prakticky nepřetržitě a skrz ni komunikoval se sítí entit mimozemského původu zvanou ECCO, kterou ztotožnil s Bohem. ECCO ho učinila svým mluvčím pro lidstvo s úkolem šířit povědomí o probíhající válce se zlem ve formě inteligence pevného skupenství. Během své mise několikrát málem přišel o život, ale jako zázrakem vyvázl a o svých zážitcích sepsal čtivou knihu The Scientist (Vědec), která vyšla roku 1978.
Další ranou popularizátorkou ketaminu se stala astroložka a učitelka jógy Marcia Moore, ale svou knihu (vyšla rovněž roku 1978) nepřežila ani o rok, protože během zimního výletu umrzla v lese.
Roku 1980 byl pak natočen film Altered States (Změněné stavy), volně inspirovaný vybranými zážitky J. Lillyho. Na svou dobu oplýval pokročilými vizuálními efekty, ale velkého úspěchu nedosáhl, protože na hollywoodský film byl prostě příliš divný. To samé platilo rovněž o samotném ketaminu i hrstce jeho rekreačních uživatelů, kteří by sami proti takovému označení oprávněně protestovali s tím, že jejich cílem není si užít, ale poznat své nitro či jiné světy.
Ketamin byl dokonce divný natolik, že ho ignorovaly i úřady. Málokdo asi hádal, že disociativní anestetikum si najde rekreační uživatele mimo úzký okruh nadšených psychonautů. Přesto se tak stalo, a to tam, kde by to nikdo nečekal – na taneční scéně…
Nástup na scénu
Ano, skutečně jsou mezi námi lidé, kteří si na tanečních akcích dobrovolně a rádi mění vědomí látkou, která účinkuje prostřednictvím oddělením mysli od těla, a vůbec jim to nepřipadá divné. Mnozí z nich navíc neužívají ketamin samotný, ale v synergii s jinými drogami – kokainem, LSD nebo třeba alkoholem. Některé projevy rozličných substancí se přitom znásobí, jiné vyruší.
Občas se sice úplně nepovede dávkování a uživatel skončí v K-hole (stav plného oddělení mysli od těla), ale to není nic, co by ho odradilo – taneční akci si užije tak jako tak a je mu vcelku jedno, že jeho tělo se zrovna válí někde na zemi. Při pohledu zvenčí to však nevypadá ani trochu lákavě.
Ketamin – překřtěný na K či Special K – tak koncem 80. let vykročil po stopách MDMA (extáze) a následoval ji do světových klubů. Nevzbudil sice takovou vlnu nadšení jako předtím éčko, ale na taneční scéně zapustil pevně kořeny. Ti, které už extáze nudila, ho přijali za svůj. I Madonna se roku 1998 podivovala, že v Británii ještě pořád užívají to staré éčko, zatímco u nich už frčí Special K, a album Ray of Light (1998) údajně popisuje ketaminové výlety. Chemical Brothers zas věnovali káčku skladbu Lost in the K-Hole z alba Dig Your Own Hole (1997).
Nové uživatele si ketamin brzy našel i mimo taneční scénu, o čemž svědčí třeba skladby K-Hole od freak-folkového dua CocoRosie nebo Special K od alternativní rockové kapely Placebo. Ketamin užíval i Dr. House (postava stejnojmenného populárního seriálu).
A opět přituhuje…
Jako obvykle, spolu s nečekanou popularitou přišly snahy učinit tomu přítrž. Bulvární deníky (a bohužel nejen ony – bez viny není ani BBC) překřtily ketamin na horse tranquiliser (sedativum pro koně), ačkoliv jeho užití je vskutku mnohostranné a jde o látku ze seznamu základních léků Světové zdravotnické organizace. A právě všestrannost ketaminu byla důvodem, proč si úřady daly na čas – v USA byl zakázán teprve roku 1999, v Británii roku 2006 a v ČR dokonce až roku 2011 v rámci populárního tažení proti „novým syntetickým drogám”, mezi které Pavel Bém s kolegy zařadil kromě půlstoletí starého ketaminu i čistě přírodní salvinorin A, účinnou látku rostliny šalvěje divotvorné.
Netřeba dodávat, že zákazy se minuly účinkem, protože uživatelům byly jako obvykle ukradené. V Británii po zařazení na seznam drog ketamin dokonce na černém trhu zlevnil. A protože jde o látku, která je v mnoha státech stále legální a v oblasti veterinární medicíny stěží nahraditelná, patrně ze scény tak snadno nezmizí. Pokud ovšem nevyjde z módy.
