Ale bohužel se tak stalo. A já jsem přežil tu hrůzu a spadl do prázdna, které na tom konci čekalo. Byl to podivný pocit, jakoby stav beztíže, plný lidského křiku i nelidského nářku, záblesků budoucích i minulých životů, ničivých plamenů, řinčení skla a náhodně dopadajících tupých úderů. Zůstával jsem v tom zmatku sám, a ačkoliv jsem si uvědomoval i přítomnost dalších lidí, nebyl jsem schopen jim nijak pomoci. Nebyl jsem totiž schopen pomoci ani sám sobě. Světlo střídala tma, chvílemi jsem snad stál, chvílemi ležel, chvílemi asi padal. Rány a podlitiny, které ještě dnes při nechtěném dotyku tmavnou a bolí, jsou jasným důkazem, že svět si i přes svůj blížící se konec zachoval svou pevnost a přitažlivost.
Přicházím pomalu k sobě a snažím se rozpoznat, kde to vlastně jsem. Starý svět skončil, takže tohle musí být ten nový! Nebo jsem už na onom? Střepiny událostí posledních dnů mě pálí po těle a bolí v hlavě. Matně vzpomínám na výbuchy, po kterých se okolí pokrývalo tlustou vrstvou smíchu, balícího papíru, mašlí a špuntů od šampaňského.
No jasně, šampaňské! Už si vzpomínám. To nebyla prázdnota a nicota, kdo mi vysušoval hrdlo a všechno zakrýval oparem zapomnění, to nebyl konec světa předpovídaný mayskou civilizací, ani pětidenní výpadek proudu, to byly jen vánoční svátky a oslava nového roku. Zbytky bramborového salátu na tričku, jehličí z vánočního stromku v trenkách a hromada kompromitujícího materiálu ve fotoaparátech mých kamarádů je tím koncem, jenž všichni předpovídali.
Přežil jsem a teď musím pokračovat dál. Co když další konec světa nastane už zítra?
Robert Veverka
