Náš život je tvořen sledem rozhodování a činů. Jak se ale dozvíme, že život, který vedeme, je ten správný a dobrý? Podle čeho bychom vlastně měli žít? Existuje snad učebnice správného rozhodování?
Od narození až po skon jsme obklopeni strukturami, které nejsou námi vytvářeny, ale jsou nám předkládány. Tím, že tyto struktury akceptujeme a žijeme s nimi v souladu, je v podstatě spoluvytváříme. Tyto struktury mají různá jména. Říkáme jim například tradice, zákony, nařízení, pravidla společenského chování atd. Dovolím si to shrnout pod jeden obecný pojem – „systém“. Co to vlastně systém je? Kdo ho vytváří a uchovává?
Není těžké odpovědět na to, že je dílem člověka, a ten ho i nadále pěstuje. Jenže proč je v onom slovu „systém“ vždy skrytý význam čehosi neosobního až nelidského? Jako bychom řekli: „Ano, v jistém systému žiji, funguji, ale nemůžu na druhou stranu říct, že je mi úplně vlastní.“ „Systém“ je název něčeho, co není možné jakkoli zachytit smysly, něčeho, co je skryté. Spíše nám na něco nezjevného poukazuje. Pokusím se to tedy ještě více rozkrýt. Čím se systém vyznačuje? To, že už nějaký systém je a funguje, poukazuje na to, že je již v nějakém pohybu.
Pohyb je nesen lidmi, ale můžeme se snadností říct, že onen pohyb nějak řídíme? Vnucuje se představa systému jako něčeho, co je spíše svébytné, i přesto, že do jeho pohybu jsme ho uvedli my. Člověk spustil tlačítko, ale zdá se, že jaksi na tuto skutečnost zapomněl. Systém, jakožto každý výrobek člověka, byl vytvořen pro to, aby mu sloužil.
Ale nestal se náhodou pravý opak, že spíše člověk je otrokem systému? Ale jak se může něco takového stát? Rozumíme skutečně tomu, co to systém je? Věc? Vztah mezi lidmi?
Poznej sám sebe aneb cesta k životu v pravdě
Zkusím to ještě trochu odjinud. Martin Heidegger ve svém známém díle Bytí a čas napsal jednu docela nevinně vypadající větu. Člověka v ní defi nuje jako „pobyt“, který „má ve svém bytí k tomuto bytí bytostný vztah“. Na celkový výklad zde není prostor, ale zkusil bych si vzít z toho jedno: Co to jednoduše řečeno znamená, že člověku v jeho bytí jde o jeho bytí, tedy o vlastní existenci?
Z toho vyplývá, že úplně každý z nás má tuto potřebu, která nás popohání dál. Když to zjednodušíme, tak každý chce žít dobře. Jenže mnohdy nevíme jak. Hledáme oporu, myšlenky, rady z vnějšku. Kam se podíváme, všude je něco, co nás může ovlivnit. Může to být cokoli. Člověk na ulici, reklama, televize, článek, kniha… celkově okolí. Jsme bytosti neustále se vztahující k něčemu a někam.
A v dnešní době postmoderny, kde pravda je pokládána na stejnou váhu se lží, se nám těžko stará o něco, jako je vlastní bytí. Co tato starost je? Je to hledání odpovědí. Ne ve vnějším světě, ale v samotném nitru člověka. V jeho určení. V tom, v čem doopravdy je a z čeho vyvěrá. To je v jeho vlastním bytí. Náš pobyt „tu“ je těžká hra. Je to hra o život. Hledat se, poznávat a soudit.
Nejobtížnější hra ze všech. Je to tak trochu jiná hra než ta, která…
má hranice a vymezení a podle které se musíme řídit. Jan Patočka anebo jeho žák Václav Havel tuto hru označili jako „život v pravdě“. Ten je v kontrastu se „životem ve lži“. To jest s životem, který nežijeme z vlastních možností, ale žijeme tak, jak je to pohodlné, jak to připouští pravidla.
Václav Havel ve své knize Moc bezmocných takto viděl ty, kdo pro svůj život v klidu zvolili tzv. „menší zlo“ a tím se podřídili pravidlům hry systému. Tehdy měl tento systém své jméno a vědělo se, s kým hrát, anebo proti komu. Dnes je situace v něčem jiná, ale také v něčem dost podobná. Havel hovořil o systému, který měl jasný název, kdežto dnes po něm spíše tápeme. Ale v jedné věci jsou si shodné. Havel již tehdy pochopil, že struktura systému nestojí na moci vlády, ale na jistém pohybu systému samého: „Samočinný pohyb takto odlidšťované a anonymizované moci je jednou z dimenzí onoho základního ‚samopohybu‘ systému.“
Moc systému, řečeno jinými slovy, se vymkla vládě člověka. A ona síla myšlenky je o to více ohromující, že v dnešní době mnohem spíše můžeme pochopit, co znamená anonymní diktát systému. Zůstává však palčivá skutečnost, že nositelem toho pohybu jsme my! Jenže povětšinou se tento pohyb děje natolik skrytě, že o tom ani nevíme. Snadno se může stát, že v této skrytosti ztratíme to, co je smyslem života v pravdě. A že dojde ke „krizi identity samé“, jak tento problém označil Václav Havel.
Problém je natolik hluboko zasutý, že se ani neví o této možnosti – žít v pravdě. Vytanul mi na mysl jeden 2500 let starý výrok temného myslitele Hérakleita, jehož odkaz je spjat v hledání toho pravého života. Řekl: „EDIZÉSÁMÉN EMEÓYTON,“ což znamená: „Vyhledal jsem sebe samého.“ Pravda a dobro nejsou vepsány v učebnicích a receptech zaručeně správného života, ale ve svobodě a zakoušení toho, co se každému otevírá úplně původně.
To je ona „péče o duši“, jak tento životní pohyb pojmenoval Jan Patočka. Hlavní rozdíl života v pravdě, anebo ve lži, netkví v tom, zdali se odehrává v nějakém „systému“, ale zdali jde o život svobodný!
