Bůh, rostlina i nápoj…
Védy popisují sómu mnohoznačně. Sóma burácí, dává slunci světlo, je to pták, je to král. Jednou je to dítě, jindy bůh stojící s ostatními. Sóma jako nápoj je ztotožňována se Sómou bohem a ostatní bohové ji vydatně popíjejí. Její požití přináší lidem nesmrtelnost či dlouhý život, snímá z nich hříchy, ochraňuje před špatnostmi, léčí neduživé. Elitní kastě bráhmanů dokonce dává moc zabít člověka pouhým pohledem.
Sóma rostlina je patrně něco jako plazivý polokeř s dlouhými stonky, jehož bezlisté výhonky obsahují nakyslou mléčnou šťávu. Roste v horách, je rozvětvená, zářivá, žlutá až nazelenalá (barva hari). Nutno však dodat, že různé zdroje se v popisu rozchází. Za účelem přípravy posvátného nápoje bývala rozdrcena kameny, zachycená šťáva se přecedila přes ovčí vlnu a smíchala s kravským mlékem a dalšími ingrediencemi.
Již ve starověku šlo o rostlinu dost vzácnou, protože texty jen o pár století mladší než Rgvéda se zabývají možnými náhražkami a uvádí i jejich výčet. Nakonec byla znalost sómy jako rostliny ztracena nadobro a náhražkou se stala libovolná rostlina podobné barvy. Věřící se to v příslušných obřadech snažili odčinit modlitbami pokání a omluvami bohům, ale protože obřady obětování jsou samy o sobě symbolické (oběť představuje něco jiného), ani moc nevadilo, že i sóma samotná je přítomna jen symbolicky.
Západní badatelé se už víc než sto let snaží ztracenou božskou rostlinu určit. A kandidátů je opravdu hodně – z několika desítek jejich počet narostl na více než stovku, z nichž však u většiny chybí jakékoliv pádné důkazy. Seznam kandidátských rostlin (a poživatin) je podivuhodné čtení – najdeme na něm kdeco, od jakéhosi starověkého piva (kvašeného nápoje z chmelu, ječmene a másla) přes léčivou rebarboru (reveň dlanitá čínská), včelí med, lotos indický (Nelumbo nucifera), povzbuzující chvojníky (Ephedra), až po skutečně halucinogenní routu, houby či námel. Samozřejmě nechybí ani konopí jako mléčný nápoj bhang.
Prastaré houbové kulty
Roku 1967 předložil R. Gordon Wasson, který pro západní svět objevil v Mexiku lysohlávky (viz. Legalizace číslo 05 a 08), vlastní teorii, podle které nebyla posvátná sóma nic jiného než muchomůrka červená, užívaná dodnes šamany některých sibiřských kmenů. Wasson se domníval, že jde o pozůstatek prastarého houbového kultu, který stál za vznikem náboženství jako takového, a že rituálně užívali muchomůrku i Árjové, kteří s sebou své zvyky přinesli do Indie.
Dalším pozůstatkem onoho kultu mělo být užívání lysohlávek ve střední Americe a Wasson doufal, že houbové kulty budou objeveny ještě v dalších oblastech. Ve Rgvédě lze skutečně najít množství argumentů, které vypadají na první pohled neprůstřelně a jeho teorii podporují, a Wasson, ač zůstal amatérem, získal zastánce i z řad význačných antropologů (Weston La Barre, Claude Lévi-Strauss). Sinolog Joseph Needham dokonce navrhl, že houbový kult se mohl z Indie rozšířit do Číny a ovlivnit taoisty.
Potíž je však v tom, že Wasson své teorie vymýšlel u stolu v knihovně a zvolil poněkud dänikenovský přístup – vycházel z již hotové představy, pro kterou se následně snažil hledat argumenty a vybíral si jen ty, které se mu hodily. Pominul třeba fakt, že konzumace hub byla v Indii zapovězena. Indologové a archeologové na rozdíl od antropologů jeho výklad vesměs odmítli a odborník na védy John Brough předložené „důkazy“ zpochybnil větu po větě – mnohé z nich stojí na úhlu pohledu překladatele a jedné interpretaci textu, který nabízí i možnost věrohodnějšího výklad a u kterého není nikdy zcela zřejmé, kdy hovoří o sómě jako rostlině, kdy o nápoji a kdy o božstvu.
Další protiargumenty jsou farmakologické. Sóma – užívaná i před bojem – byla spíš stimulantem než halucinogenem, a účinky muchomůrky neodpovídají ani těm pasážím, které ji popisují jako halucinogen, neboť jsou až příliš nevypočitatelné a většinou nepříjemné. Toho si byl vědom i Wasson, ale raději se tím příliš nezabýval. Psychedelický vypravěč Terrence McKenna se to pokusil napravit a navrhl, že sómou mohl být ve skutečnosti některý zástupce rodu lysohlávek, které přináší mystické zážitky s o poznání větší jistotou než zrádné muchomůrky, a které byly posléze v Indii opravdu objeveny.
Zároveň by se tak vysvětlila i úcta hinduistů k hovězímu dobytku – některé lysohlávky rostou na kravském trusu. Ano, dává to smysl, jenže opět jde jen o teorii „od stolu“, což ostatně nezastíral ani sám McKenna, který podivuhodnými nápady, na kterých by přitom leckdy mohlo něco být, přímo sršel.
Ale Wassonovi následovníci z řad vědců se nevzdávají – před dvěma lety publikovali studii, podle které je většina špatných zážitků dána nevhodným způsobem přípravy, a naopak právě na první pohled zbytečně komplikovaný postup popsaný ve védách přináší kýžený efekt. Jenže veškeré argumenty zůstávají nepřesvědčivé, když chybí jediný jasný důkaz – ano, sóma mohla být muchomůrka červená, ale stejně dobře mohlo jít o lysohlávku nebo o něco úplně jiného. Překvapivá spojitost mezi kultem houbové sómy a užíváním halucinogenních hub na Sibiři a v Mezoamerice mohla zrovna tak být jen zbožným přáním. Zlé jazyky tvrdí, že je pozoruhodná především tím, že neexistuje.
Posvátný stimulant?
Zatímco mezi veřejností zapustila představa sómy jako muchomůrky pevně kořeny a je populární dodnes, serióznější badatelé tíhnou k jiným kandidátům. Třeba ke chvojníkům (Ephedra sinica, Ephedra gerardiana, či Ephedra distachya, dále jen efedra), které mnozí, včetně Wassona, odmítali, protože nevěřili, že obyčejný stimulant mohl starověké básníky inspirovat k tak velkolepému dílu – efedrin je látka blízce příbuzná metamfetaminu neboli pervitinu. Jejich nechuť však může být kulturně podmíněná – kofein ve formě nejrůznějších nápojů i pilulek v naší kultuře zdomácněl natolik, že stimulaci nepovažujeme za nic posvátného. Ale když Aztékové pěli ódy na čokoládu a Číňané na čaj, mohli Árjové zrovna tak dobře pět ódy na efedru.
Pro efedru však svědčí i objektivnější důkazy. Pasáží o sómě jako stimulantu je v Rgvédě víc než těch, kde je popisována jako halucinogen. V Indii chvojníky (stejně jako muchomůrky) nerostou, jako náhražka sómy však bývají dodnes používány sukulentní dužnověnce (rod sarcostemma), které je velice připomínají. Oblast výskytu chvojníků pak odpovídá pravlasti Indoevropanů. Jsou stejně jako védská sóma rozvětvené (což se pro muchomůrku příliš nehodí), odpovídá i barva hari a absence listů.
Ale především efedru stále používají zoroastriáni v Íránu a pod názvem haoma je opěvovaná staroíránskými posvátnými spisy Avesta podobně, jako Rgvéda opěvuje sómu. Obě slova mají patrně i společný původ. Při vykopávkách na starověkých sídlištích v někdejší Baktrii a Margianě byly navíc objeveny rituální nádoby se zbytky efedry (a také menšího množství konopí a máku, ale nikoliv muchomůrek) a obětní oltáře. Obřad sómy z Rgvédy zas připomíná obřad haomy z Avesty. I když ani tento výklad není všeobecně přijímán (zpochybňován je i obsah oněch nádob), stojí důkazy pro chvojníky rozhodně na pevnějších základech než Wassonovy představy starověkých houbových kultů.
Halucinogenní routa
Některým badatelům se nicméně sóma jako pouhý stimulantem nezamlouvá. David Flattery a Martin Schwarz publikovali roku 1989 knihu Haoma and Harmaline (Haoma a harmalin). Botanické popisy Rgvédy jsou dle nich příliš neurčité, a tak se zaměřili na jazykově i kulturně příbuznou, avšak méně poetickou Avestu, která podle nich spolu s dalšími texty naznačuje, že sómou byla ve skutečnosti harmala stepní (Peganum harmala, anglicky syrian rue – syrská routa).
Hlavní účinnou složkou harmaly je harmalin – stejná látka, jakou obsahuje jihoamerická liána Banisteriopsis caapi, známější jako ayahuasca, která je jednou ze dvou složek stejnojmenného halucinogenního nápoje. Harmalin je reverzibilním inhibitorem enzymu monoaminooxidázy (MAO), který je v těle zodpovědný za rozklad látek jako jsou tělu vlastní serotonin, melatonin, adrenalin, dopamin či tyramin, jenž se hojně vyskytuje v některých potravinách (například v sýrech). Rozkládá rovněž tryptaminy, takže jeho zablokováním je umožněno hlavní halucinogenní složce ayahuasky – DMT – projít tělem až do mozku a způsobit změnu vědomí.
Harmalin je však psychoaktivní i sám o sobě. Na rozdíl od tryptaminových halucinogenů jako DMT, LSD, psilocybin či meskalin neúčinkuje přímo, ale prostřednictvím zpomalení rozkladu neurotransmiterů jako serotonin, takže na pomyslné mapě halucinogenů tvoří samostatnou oblast. Pro podrobnější popis účinků – které jsou opět poněkud nevypočitatelné – zde bohužel není místo, ale někdy příště se k nim třeba vrátíme.
David Flattery však nezavrhuje ani efedru – obě rostliny se vyskytují ve stejné oblasti, obě bývaly odpradávna užívány v léčitelství a obě mají nějaký vztah k sómě/haomě, která mohla být směsí, jejíž hlavní složkou byla právě harmala. Znalec psychoaktivních látek Dale Pendell naopak považuje za hlavní složku efedru, přičemž harmala mohla být příměsí. Říká, že smícháním obou látek může vzniknout silná a hodně riskantní směs, která bezesporu dokázala prověřit čistotu kněží, jen aby vzápětí ironicky dodal, že ještě rozhodněji by to dokázal třeba blín.
Sóma dnes
Skoro to vypadá, že hledání sómy, víc než o ní a o starověké Indii, vypovídá o nás, naší kultuře, postojích a přesvědčení. Wasson v sómě našel prastarý houbový kult, po kterém tolik toužil, a kromě antropologů získal horlivé zastánce mezi příznivci konspiračních teorií, kteří pokračovali v tom, co započal, až udělali muchomůrku i z Ježíše, a mezi příslušníky psychedelické subkultury, pro které představa sómy jako stimulantu není dostatečně přitažlivá, protože působí až příliš obyčejně, a kteří si harmalou stepní jen vylepšují výlety s houbičkami či jinými tryptaminy. Na skutečnou sómu jako by se při tom všem zapomnělo.
Skoro se zdá, že jsme se – slovy Dala Pendella – stejně jako Wasson nechali napálit, protože jsme sómou kofeinem natolik přesyceni, že ve védské sómě nedokážeme nevidět halucinogen. Ale možná je to ještě horší – možná byla sóma jen metaforou pro něco úplně jiného. Pak by bylo jakékoliv hledání marné.
