x.
O tom, jak je dobrý mít na kole přilbu, o jedný lokální potopě, o provazcích vody a kohoutu, který to všechno zhatil.
Ten večer jsem jel do Tunellu na kole. V létě prostě tramvají jezdit nedokážu a tou noční už vůbec ne. Jednou se tam vedle mě začal nějakej vágus dávit a pozvracel mi kalhoty. Léto těmhle ochmelkům nedělá vůbec dobře. A navíc -tramvaje jsou teď plný svalovců. Hlavně těch, co pár boulí na končetinách možná kdysi měli, ale to už je dávno a z tý doby jim zbyl už jen zvyk nosit hodně vykrojený nátělníky, aby tu souhru antický dokonalosti mohl obdivovat opravdu každej. Zažloutlý nátělníky, z kterejch se coby nohy tarantulí všema směrama derou nekonečný chlapácký chlupy, jakoby jemně omžený kapičkama potu.
Najednou máte pocit, že takovej chlápek má na těle travnatou louku, zmáčenou ranní rosou. Ale čpavý pach tvarohu s cibulí už vám žádnou takovou asociaci nedovolí dál rozvíjet.Takže na kole! Vzal jsem to podél Vltavy a jel po chodníku. Touhle dobou už po břehu většinou nikdo moc nechodí, takže jsem byl uchráněnej konfliktů s případnejma dědkama, co berou práva chodců do svejch rukou. Vjížděl jsem docela rychle do zatáčky, když se náhle ozvala rána. A pak hned další.
Někdo vystřelil. Bylo to až hodně vzadu, za zákrutou, kam jsem neviděl, ale pro jistotu jsem zastavil. Že by vražda? Nechci bejt zrovna ten trouba, kterýho popravěj jen proto, že je náhodnej svědek… Už mi lítaly hlavou plány, jak skáču do řeky a kolem mě svištěj kulky, ale všechny jdou samozřejmě vedle, protože pod vodou kličkuju a vynořuju se tam, kde to ten vrahoun vůbec nečeká. Musel jsem ujít dobrejch padesát metrů, než se mi otevřel trochu lepší výhled. Šel jsem pomalu. Během tý doby už žádnej výstřel nepadnul. Auta moc nejezdily, všude byl takovej blbej klid. A pak jsem uviděl před sebou postavu.
Ten člověk musel bejt totálně nadranej, sotva šel. A nadával, strašně vztekle nadával. Nevim komu, byl sám, prostě jen tak řval a vypouštěl nad sebe černý obláčky zloby a nenávisti. Pak pozdvihl ruku, objevil se záblesk a prásknul výstřel. Další nadávky a další výstřel. Co teď. Musel jsem kolem něj projet. Když mě uvidí projíždět, ubohýho cyklistu, kterej navíc ani nepoužívá přilbu, napálí mi to do nekrytý hlavy nebo do zad. Co já vim, na koho je nasranej. Třeba mu zrovna někdo ukrad kolo. Potřeboval jsem ale projet, vracet se mi nechtělo. V Tunellu už bude narváno a kluci budou řvát. Navíc má dneska Majzl ten koncert, takže to tam bude hodně na mně.
Udělal jsem to poprvý v životě! To snad ani nikde nemůžu vykládat. Zavolal jsem policajty. Platim daně, tak ať mi koukaj uvolnit cestu, jedu přece do práce! Dostal jsem dobrou radu. Nemám se k němu přibližovat na dostřel. A jak je to podle vás daleko? No kdybych prej věděl ráž zbraně, ze který ten neznámej pálí, tak mi to řeknou přesněji. Schoval jsem se za sloup a čekal.
Přijeli fakt rychle, město bylo průjezdný. Skočili po něm a za chvíli se válel na zemi. Z auta na něj mířily rozsvícený reflektory. Nadával dál, ale už nestřílel. Přišel jsem o něco blíž. Díky světlometům jsem mu viděl docela dobře do obličeje. Kostnatý tváře a silný brejle, za kterejma lítaly roztěkaně muší oči. Ty vole byl to agent! Agent, co bydlí nad Tunellem. Jestli mě uvidí, tak to při nejbližší příležitosti napálí rovnou do mě. Bude mu jasný, kdo ty policajty zavolal. Dali mu pouta, hodili ho docela necitlivě na zadní sedadlo a jeli pryč. Mě neřešili. Sednul jsem na kolo a svištěl dál. Agent je v cele, můžem dělat virvál až do rána.
Xi.
Takhle nadávat jsem Majzla ještě neslyšel. Vzteky skákal až do stropu.
„To je jako kvůli tomu, že jedu trochu pozdě?“
Majzl mě dost neurvale chytil za triko a táhnul dovnitř. Bylo mi to jasný. Všude byla voda. Na zemi jsme se brodili doslova v loužích. Ze stropu se na mnoha místech spouštěly k zemi tenký vodní provazce. Stoly byly mokrý, bar byl mokrej, technika byla mokrá. A teď jsem měl navíc i mokrý tenisky, protože jsem chtěl vyzkoušet, jak je ta voda hluboká.
„Co to sakra je? Protrhly se Slapy nebo Orlík?”
„Ne, to si agent dělá v obýváku jezírko na lekníny. Je to fakt totální magor. Pustil si v bytě všechny kohoutky a odešel v poklidu ven. Teče to ze všech míst, takže to nemůže bejt jedna zapomenutá vana. Jemu je úplně jedno, že si vytopil celej kvartýr, hlavně když to tady zničí nám. Volal jsem už policajty. Prej potřebujou soudní příkaz, máme se obrátit na vodárny, ať někde zavřou kohouty. Ale tam to nikdo nebere.“
„Tak co budeme dělat? Vykopneme mu dveře a jednoduše ty kohoutky zavřeme.“
„Hele co si budem povídat, žijeme tu tak trochu na hraně. Ale vloupat se k někomu násilim, to už je jiná liga.“
„Problém je, že agent se jen tak nevrátí. Nechal jsem ho totiž sebrat za střelbu na veřejnosti.“
Majzl očividně nechápal. Tak jsem mu celej ten svůj cyklistickej zážitek vylíčil.
„Pedro, ty seš ale fakt vůl! Jindy bych ti líbal ruce, ale zrovna dneska v týhle situaci… Cajti ho můžou držet klidně osmačtyřicet hodin na cele!“
A tak jsem se rozhod, že dneska podruhý zavolám na policii: „Řikám, že stahuju to svoje ohlášení. Ten dnešní střelec na břehu Vltavy, že nestřílel. Jo, jenom se mi to asi zdálo. Musíte ho ještě teď rychle přivézt k němu domu. Přetejká mu vana a musí si to přijít zastavit.“ Neuspěl jsem.
„Ty vole, vám praskla voda?“, s těmi slovy vrazil do dveří Bedřich.
„Ne, vytekla nám lednice, Bedřichu“, praštil Majzl zlostně pěstí do stolu.
„Za hoďku máme začít hrát, tak to asi dneska vzala voda, co?“
Majzl se podíval nervózně na mokrou aparaturu. „Budeme hrát venku, pomůžete mi to všechno vynést ven.“
„Jak venku? Jako tady, na křižovatce?“, mračil se nechápavě Bedřich.
„Klidně uprostřed přechodu! Zastavíme provoz, mně už je to všechno jedno.“
„Takže to bude taková neohlášená demonstračka a rušení nočního klidu? Tak to beru, do toho jdu s váma!“
Během půl hodiny vyroslo na chodníku přímo před klubem improvizovaný pódium. Na to byl specialista Pepa Hruška, takovej zhulenec, co nemakal, dýloval hulení a v Tunellu by nejradši bydlel. Taky neměl problém občas někde něco šlohnout. Odněkud přitáhli se svojí bandou asi deset palet, stloukli je k sobě a od výkopu ze spodní křižovatky si vypůjčili dopravní značky, takže jsme měli daleko před pódiem přikázanej směr a červenobílý ohrádky, aby to do nás někdo nenapral. Přeci jen, hlediště už bylo tak trochu v pravym pruhu. To, že by to mohlo chybět u toho výkopu, Hruška moc neřešil. „Je to tam přehledný a vosvětlený! A hlavně, o smrťák to není, maximálně tam zlomíš nápravu.“
Pepa Hruška neměl problém s ničim. Byl to šťastnej zhulenec a ten večer jsem chtěl bejt jako on. Náš vytopenej klub mě začal táhnout ke dnu. Jenom za nový podlahy dáme minimálně padesát táců. Někde tam na konci tunelu sice svítila naděje v podobě štědrýho, rozesmátýho pojišťováka, ale teď jsem si bohužel dokázal představit jenom jeho kyselej ksicht a šedivý tesilky. A tak jsme s Hruškou dospěli k jedinýmu reálnýmu řešení.
Ubalili jsme si každej nekonečně dlouhý brko – já proti trudomyslnosti, Pepa jen proto, že už prej dobrý dvě hodiny nehulil a začíná mít absťák. A tak jsem hulil a taky vysvětloval. Takovýhle koncerty totiž bejvaj většinou pro známý a kámoše. Na naší pouliční stage dorazilo dobrejch padesát lidí, tak jsem musel padesátkrát vysvětlovat, proč Dog Controls, tak se totiž Majzlova kapela jmenuje, nehrajou v klubu, ale na zaflusanym chodníku.
Najednou jsem zjistil, že mi vadí, jak je to brko nekonečně dlouhý. Začaly mě totiž strašně zajímat ty zářivý provazce vody, co visely od stropu, snažil jsem se je chytat a všelijak mezi nima probíhal. Taky už jsem neměl mokrý tenisky, protože jsem chodil bos a každýho, kdo šel do klubu pro pití, jsme nutili, aby se taky zul a nedělal nám tam z toho kaliště. Hruška si mnul ruce, jak jsme to náramně vymysleli, protože je prej ulítlej na holčičí chodidla a tak každou buchtu ochotně zouval s kapkou servilního slizu na jazyku.
A pak už se ulicí linula Majzlova melancholická trubka. Jednoznačný, naléhavý protest song. Protest proti zlovůli jednoho agenta, kterej je beztrestnej v každym režimu, agenta, kterej nesnáší lidi.
Dog Controls hráli až do dvou do rána. Dav posluchačů se postupně rozrůstal, až nám pomalu nestačily oba pruhy silnice a Hruškou štípnutý hrazení. Z oken domů koukaly zvědavý hlavy, a my se vsázeli, která z nich na nás pošle měšťáky. Ale nejpodivnější bylo to, že nám ten koncert nakonec nikdo neukončil. Jakoby dneska mělo město špatný svědomí.
Nejvíc mě ten večer rozhodilo, když přijeli z vodáren a vypnuli nějakej velikej kohout, zřejmě ten největší, co se jim podařilo v okolí najít. Ze stropu už nevisely magický provazce, voda ze země zmizela a místo ní na nás cenila zuby rozšklebená plovoucí podlaha. A naši hosti chodili dál na záchody, a vůbec jim nevadilo, že už dávno nesplachujou. Ten den se proti nám živly spikly.
