0.05 Začal jsem žvýkat několik důkladně usušených kousků muchomůrky. Nečekal jsem, že budou tak hnusné.
0.23 Dojedl jsem. Spolkl jsem dvě lžičky medu, abych se odporné chuti zbavil. Je mi lehce na zvracení. Pro jistotu jsem si připravil kýbl.
0.34 Poslouchám hudbu. Cítím se trochu jinak, ale žaludek pořád protestuje.
0.38 Je mi nevolno a do nástupu účinků zbývá ještě nejmíň 15 minut. Ani se mi nechce nic psát.
0.50 Je mi vyloženě špatně! Fuj!
0.54 Je to trochu lepší. Jdu se osprchovat.
1.11 Zdálo se mi, že uplynulo víc než půl hodiny. K nevolnosti se přidala zimnice, ale pak přešla. Mám chuť zavřít oči nebo se aspoň dívat rozostřeně.
1.14 Pocity horka po stranách hlavy, zejména v okolí uší. Cítím se neohrabaně a malátně. Účinky sílí, nevolnost slábne. Lehám si do postele. Během pár minut jsem upadl do muchomůrkového rauše, zvláštního stavu odlišného od bdění i snění. Vize byly tak živé, že jsem si je pletl se skutečností. Rauš přitom nebyl vůbec příjemný, šlo spíš o prapodivný druh pekla, kde se donekonečna opakovalo všechno možné. Vzpomněl jsem si na Nietzscheho Zarathustru a jeho věčné opakování téhož.
Hrozně dlouho jsem hledal něco neurčitého a zásadního, o čem jsem si byl jistý, že to je někde, kde to nebylo, a pokoušel jsem se to tam najít mnoha různými způsoby. Když jsem všechny vyzkoušel, začal jsem znova s tím samým. Vše jsem prováděl obrovskou rychlostí. Věděl jsem, že dělám pořád dokola to samé, ale nedokázal přestat. Věc či myšlenka, kterou jsem hledal, měla patrně něco společného s čísly, nic bližšího si však nepamatuju.
Když hledání skončilo, sáhl jsem po telefonu a pokoušel se volat přítelkyni a sestře. Snažil jsem se jejich čísla vytáčet pořád dokola, ale nedařilo se. Bylo mi jasné, že volat jim uprostřed noci a v tomto stavu by bylo šílené, ale nedokázal jsem přestat. Tělo si dělalo, co chtělo, a já jen doufal, že síla, která ho ovládá, si nevšimne, že to číslo je pokaždé špatně. Litoval jsem tohoto výletu a začal jsem mít strach. Nevěděl jsem, že jsem pořád ve snu. Ani mi nedošlo, že číslo můžu prostě vybrat ze seznamu.
Cítil jsem se uvězněn v jakémsi myšlenkovém labyrintu uvnitř časové smyčky a unikl jsem až tehdy, když jsem se k vlastnímu překvapení ve 3.05 probral, popadl kýbl a vyzvracel nepatrné množství čehosi. Kýbl jsem vyčistil a vrhl se k počítači, abych něco sepsal (na papír to nešlo), ale nedařilo se mi zadat heslo. Vyzkoušel jsem to nesčetněkrát. Když se mi to konečně podařilo, sepsal jsem dlouhý odstavec plný překlepů, které jsem neuměl opravit, protože krátkodobá paměť stávkovala a píšící a myslící část vědomí spolu nemluvily.
Podíval jsem se na hodiny a došlo mi, proč píšu tak hrozně. Ukazovaly pořád stejný čas! Už předtím jsem měl dojem, že muchomůrky s časem dělají psí kusy, ale teď se mi to potvrdilo. Není divu, že prsty nedokázaly psát. Nebyly na takovou rychlost stavěny! Raději jsem si šel lehnout.
7.31 Z dalšího dějství labyrintu, které pokračovalo s menší intenzitou ve stejném duchu, mě vytrhlo opět zvracení. Moje první bdělá myšlenka byla, že mě podvedli. Něco bylo jinak, než slíbili. Bohužel nevím, co to bylo, ani kdo mi to slíbil. Uklidil jsem po sobě, zhasl světla a opět si lehl. Vize se už naštěstí nevrátily.
11.53 Probudil mě telefon. Psychicky jsem v pořádku a jsem rád, ale tělesně je mi pořád stejně mizerně, jako bych to přehnal s alkoholem. Asi mě Ježíš nechce a dal mi za vyučenou. Zase usínám.
13.06 Vstal jsem. Noční poznámky jsou pryč! Škoda, těšil jsem se na ně. Sepsal jsem aspoň, co šlo.
15.00 Pořád je mi špatně.
18.30 Odvážil jsem se sníst tabulku čokolády.
20.30 Už se cítím zdráv. Zážitku nelituju, ale znova muchomůrky hned tak nezkusím!
Uplynulo již přes 10 let a zatím jsem nezatoužil si podobný výlet zopakovat
