I LEGÁLNÍ UMĚNÍ
Podpořena mottem „Ilegální umění v legálním světě“, se tato mezinárodní výstava stala výzvou pro všechny, které tento fenomén vizuální kultury zajímá. A spustila zároveň řetěz reakcí, jimž dominoval víceméně pohřební tón uměnímilovných komentátorů. Další z „hřebíčků do rakve“ graffiti a street artu znělo nejen z řad odborné veřejnosti, ale zejména ze samotné graffiti scény.
Přivést často stále praktikující writery do slovutné galerie je vnímáno jako porušení zásadního pravidla „urban artu“, tj. tvořit svobodně a tam, kde se zlíbí. Znamená povýšení graffiti do „uměleckého stavu“ jeho záhubu? Je možné nahlížet nenáviděné vandalství v termínech výtvarného umění? Neztrácí v jiných prostorech onen romanticky, lehce jánošíkovský aspekt? A nakonec, neptáme se snad podobně i v případě jiných vizuálních projevů dneška, které ale automaticky řadíme do kolonky umění? Neptáme. Minimálně ne tak hlasitě.
ZBOMBI CO MŮŽEŠ!
Výstava Městem posedlí je svého druhu odpovědí. Postavena na subjektivním výběru malého autorského teamu, přivedla do Prahy zajímavou kombinaci mladých i zkušených autorů. Ve sféře, která graffiti a street art přijímá a zná, jsou svým způsobem ikonami. Ovšem vpustit do galerie víceméně anonymní sprejery, kteří věrni heslu „zbombi co můžeš a zdrhni“, pokryjí galerijní zdi piecy (čti: písy – jednotlivé výtvory), jež známe z ulice, by možná bylo zábavné, ne však zcela poplatné radikálnímu soudu, že street art patří ven. Ano, přirozenějším terénem mnoha ze zúčastněných jistě je ulice a nevzdali se jí – jak si můžeme ověřit např. na Těšnově – ani v případě Městem posedlí.
Umějí s ní stále zacházet, ba co víc, díky ulici se naučili pracovat s okolním prostředím a neobvyklými formáty. Tvořit na místě je také zásadní premisa, s níž byli sprejeři „vpuštěni“ do galerijních prostor Městské knihovny. A zároveň vědomí, že stejně jako na ulici, i zde bude jejich piece dočasným, smrtelným počinem. Všichni, ač renomovaní autoři, vystavující v galeriích i tradiční formáty, souhlasili a dorazili do Prahy s představou, již mohli modelovat až na místě, tváří v tvář realitě galerijní stěny. Risk pro výstavu, organizátory, umělce samotné i pro diváky. V tiché souhře pak tyto „děti ulice“ pracovaly v průměru čtyři až sedm dní na svých piecech, a to s profesionalitou řemeslníků. Špatný příměr? Nikoli. Zakládají si na formě, ta je podstatou toho, co tvoří.
Ač mohou být nařčeni z povrchnosti pro dekorativní rozměr jejich práce či víceméně neměnný obsah, nestydí se v době, kdy se umělecká tvorba identifikuje spíše s čistě intelektuálním výkonem, zamířit do zakázaných vod ornamentu, do naivizujících světů komiksu, neštítí se barevnosti … Co ale chtějí říct? Je třeba kolem jejich věcí bloumat a složitě je interpretovat?
MĚSTEM POSEDLÍ
Opomenout bychom neměli ani „dokumentární“ složku výstavy, tj. reportáže z archivu ČT, a projekci pieců z různých koutů světa. Pomyslným vyvrcholením pak může být i divácká účast – dětský pokoj za šatnou, který se brzy po zahájení výstavy proměnil v jakýsi kotel písmen a vzkazů. Nebo spíše oněch šest legálních a x nelegálně pomalovaných zdí, které najdeme po celé Praze. Skupinová výstava Městem posedlí ukazuje, čím může taková posedlost vlastním jménem, potažmo bojem o vlastní identitu, vrcholit.
Každý z účastníků se představuje v poloze, v níž se v současnosti cítí nejlépe. Bez kurátorského omezení, s úctou k prostoru, jenž mu byl dán. Ani jeden z nich už rozpor mezi vnitřním a venkovním neřeší. Zajímá je to, co vytvářejí, tvorbě se věnují naplno. Nejsou již tedy hodni nosit titul writer nebo pejorativní označení street artista. Umělec s velkým písmenem na začátku jim v tomto případě přeci jen sedne neskonale lépe.
Vystavená díla můžete ještě vidět na fasádách po celé Praze.