Aktuální článek
Dům, ve kterém žiju

Dům, ve kterém žiju

Redakce
  • Rozhovor s Bradem Pittem a režisérem Eugenem Jareckim o jejich novém dokumentu The House I Live In a neúspěšné válce proti drogám.

Vtejte v Los Angeles, je pátek večer. Brad Pitt sedí pohodlně usazený v koženém křesle, v  jedné ruce drží lahev vychlazeného piva a v druhé popcorn. Vedle sebe má uznávaného dokumentaristu a spisovatele Eugena Jareckiho. Před pouhými několika minutami uvedl Pitt v nedalekém sále dokument The House I Live In (Dům, ve kterém žiju) upřímným doznáním:

Dávno minula doba, kdy mě drogy zajímaly jako uživatele. Dal bych ale krk za to, že bych v libovolném městě v celých Spojených státech sehnal do 24 hodin jakoukoli zakázanou substanci, která vás napadne. A přesto se maškaráda zvaná ‚válka proti drogám‘ těší určité společenské podpoře. Trvá už přes čtyřicet let, stála nás bilion dolarů a zemřelo při ní hrozně moc lidí. Navzdory tomu o ní stále mluvíme jako o úspěchu.“

d
Dokument The House I Live In představuje neúprosný a velmi komplexní pohled na problém, který v roce 1972 tehdejší prezident Spojených států Richard Nixon nazval „válkou proti drogám“. Dokument se snaží postihnout bouřlivý vývoj, kterým od té doby drogová problematika prošla, a nastínit, jak jsme se do této prekérní situace vůbec dostali. Osobní vazby režiséra k tématu dodávají snímku na autenticitě.

U Brada Pitta, který se na filmu podílel jako producent, se nejedná o první projev podpory legalizace drog. Když mu Eugene Jarecki před několika lety poprvé představil svůj projekt, prohlásil také, že válka proti drogám „je dost možná pouhým nástrojem útlaku a pronásledování chudých“. K tomu Brad se smíchem dodává: „Nejdřív jsem si říkal, jestli tahle myšlenka není i na mě trochu moc liberální. Zrovna jsme se ale vzpamatovávali z následků hurikánu Katrina a najednou jsme měli před očima určitou část společnosti, jejíž existenci se obvykle snažíme ignorovat – a právě proti těmhle lidem je tato válka zaměřená.“

Boj proti drogám nepatří v prezidentských volbách, a vlastně v politice obecně, ke stěžejním tématům. Čím to podle vás je?

Brad Pitt:
O tomhle tématu se nikdy moc nemluvilo – pokud tedy nepočítáme chlubení se kladnými výsledky protidrogové politiky. Mluvit o tom, že se vlastně spíše než o úspěch jedná o selhání, je prostě tabu. Bohužel je to ale pravda, celá strategie je jedno velké fiasko.

Eugene Jarecki: Kdyby měl stejné výsledky jakýkoli jiný vládní program, bylo by to považováno za mrhání zdroji. Jenže zde jsme konfrontováni s politikou nevybíravého vymáhání práva a tvrdého potírání zločinu, která je nám prezentována skrze růžové brýle, a nikdo si nedovolí říct, že je to vlastně jen šikana a obrovská černá díra na peníze.


Pitt: Kdybychom jen mizivou část těch peněz investovali do vzdělání…

Co by podle vás mělo být v tuto chvíli předmětem společenské diskuze?

Pitt: Určitě skutečnost, že tahle protidrogová strategie je zastaralá a zkostnatělá. Eugene to ale vidí z perspektivy, která mě nikdy předtím nenapadla. Válka proti drogám může být i způsobem, jak utiskovat určitou část naší společnosti. Ve jménu boje proti „nemravnosti“ pácháme strašné nespravedlnosti. Už před tím nemůžeme zavírat oči, je potřeba to změnit.

Našli byste v minulosti nějakou paralelu k tomu, čemu dnes říkáme válka s drogami?

Jarecki: Prohibice. Ta měla stejný scénář. Jen co začala, zvrhla se v katastrofu. Ale oklepali jsme se z toho, uznali chybu a připustili, že to byl v jádru nesmysl.

Proč se to samé neděje i dnes?

Jarecki: Rozdíl mezi situací tehdy a dnes je v tom, že jsme mezitím dali vzniknout celému průmyslovému odvětví, které ke svému zachování potřebuje soustavný příliv lidí.

Pitt: Narážíš na neustálý přísun lidí ze soudních místností přímo do věznic, že ano?

Jarecki: Přesně tak. Když to řeknu na rovinu, celý vězeňský sektor je vyloženě postavený na masovém zavírání lidí. Za celou mašinérií stojí určité zájmy, určitá byrokracie. Tohle soukolí se nedá jen tak zastavit, protože politici potřebují veškerá pracovní místa, která s sebou vězeňský systém a k němu přidružená odvětví přinášejí. Jsou to spojené nádoby, jež se brání jakékoli změně. I pouhá zmínka o reformě je tabu. Všichni ve Washingtonu jsou do toho nenápadně zainteresovaní, a to na obou stranách politického spektra. Nejinak tomu bylo s otroctvím – i na něm mnozí profitovali. Nakonec jsme se ho zbavili, ale nějakou dobu to trvalo…

Jak je vůbec možné, že situace dospěla až do tohoto bodu?

Jarecki: Skutečný drogový dealer je svého druhu predátor. Před těmi se samozřejmě chceme všichni chránit. Postihováni jsou ale lidé, kteří drogami ubližují jen sami sobě, nemají práci, žijí v chudobě a společnost je považuje za přítěž… Někteří mí přátelé se mají podstatně lépe než oni, a přesto berou silně návyková antidepresiva jako třeba Prozac. Proč by tedy i tamti chudáci nemohli užívat své oblíbené podpůrné látky?

j
Pitt: Existuje jediný způsob, jak válku s drogami ukončit – připravit ty, kdo na ní profitují, o zisky. Je mi jasné, že je s tím spojená řada dalších problémů, a nejsem si ani jistý, jestli je to reálné, ale zkusme se na to podívat z nového úhlu pohledu – co kdyby byly všechny drogy legální a všichni by měli možnost se svobodně rozhodnout? Co kdybychom se k závislosti stavěli spíše jako k nemoci než jako ke zločinu? Lidé berou drogy jako formu úniku před něčím. Nemluvíme teď o experimentálních uživatelích, ale o lidech dlouhodobě závislých.

Takže je to projev nemoci.

Jarecki: Ve filmu vystupuje novinář jménem Chuck Bowden. Má hodně chraplavý hlas, takže zní, jako by celý den popíjel whisky. Chuck je odborník na boj s drogami, hlavně na jeho dopady v Mexiku, a o dekriminalizaci drog prohlásil něco, co mě opravdu zaujalo: „Lidé se domnívají, že dekriminalizací drog klesne jejich cena, a zároveň s tím říkají dvě velké nepravdy. Ta první je, že pokud budou drogy legální, klesne jejich spotřeba, protože lidé je berou prostě proto, že je to zakázané. To je naprostá kravina. Nestalo se to ani po zrušení prohibice, právě naopak – spotřeba mírně vzrostla.“

Druhou lží má být tvrzení, že až drogy po dekriminalizaci zlevní, klesne i míra s nimi spojeného násilí. Například v Mexiku. Ani to však podle něj není pravda. Jednoduše proto, že ti, kdo se v současné době pohybují v obchodu s drogami, používají násilí a zbraně jako zdroj obživy. Drogy jsou jen živná půda, a pokud je odstraníme, zbydou nám lidé, kteří mají zbraně a potřebují si nějak vydělat na živobytí. Násilí tedy nezmizí, pouze se přesune jinam – k únosům a podobně. A sakra, říkám mu, ale on mi vysvětlil, že je to tak dobře.

Jak to?

Jarecki: Protože násilníci se začnou soustřeďovat v jiných oblastech a bude snadné poznat, kdo je zločinec, a kdo ne. V současné době házíme zločince do jednoho pytle s chudáky, kteří se drogami snaží řešit své problémy nebo utrpení. Ale všechny bez rozdílu posíláme do vězení. V podstatě tedy Chuck tvrdí, že díky dekriminalizaci bude možné rozlišit, kdo je pro komunitu hrozbou, a kdo ne.

Pitt: Zároveň bychom měli i kontrolu nad kvalitou. Ta je sice vyšší než kdykoli předtím, stále ale existují velké rozdíly. Když budou narkotika legální, budeme mít možnost dohlížet na jejich kvalitu.

Jarecki: Pokud by k tomu došlo, mohl by se stát zapojit do systému stejně, jako to dělá například u léků na předpis.

Pitt: A já osobně si myslím, že by ubylo obětí na životech.!

Film The House I Live In měl premiéru 12. října v několika vybraných kinech v Los Angeles. Kromě Brada Pitta se na něm jako producenti podíleli i další velikáni Hollywoodu – Danny Glover, John Legend a Russell Simmons.

Překlad: Lukáš Hurýsek

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!