Vtejte v Los Angeles, je pátek večer. Brad Pitt sedí pohodlně usazený v koženém křesle, v jedné ruce drží lahev vychlazeného piva a v druhé popcorn. Vedle sebe má uznávaného dokumentaristu a spisovatele Eugena Jareckiho. Před pouhými několika minutami uvedl Pitt v nedalekém sále dokument The House I Live In (Dům, ve kterém žiju) upřímným doznáním:
„Dávno minula doba, kdy mě drogy zajímaly jako uživatele. Dal bych ale krk za to, že bych v libovolném městě v celých Spojených státech sehnal do 24 hodin jakoukoli zakázanou substanci, která vás napadne. A přesto se maškaráda zvaná ‚válka proti drogám‘ těší určité společenské podpoře. Trvá už přes čtyřicet let, stála nás bilion dolarů a zemřelo při ní hrozně moc lidí. Navzdory tomu o ní stále mluvíme jako o úspěchu.“
Dokument The House I Live In představuje neúprosný a velmi komplexní pohled na problém, který v roce 1972 tehdejší prezident Spojených států Richard Nixon nazval „válkou proti drogám“. Dokument se snaží postihnout bouřlivý vývoj, kterým od té doby drogová problematika prošla, a nastínit, jak jsme se do této prekérní situace vůbec dostali. Osobní vazby režiséra k tématu dodávají snímku na autenticitě.
U Brada Pitta, který se na filmu podílel jako producent, se nejedná o první projev podpory legalizace drog. Když mu Eugene Jarecki před několika lety poprvé představil svůj projekt, prohlásil také, že válka proti drogám „je dost možná pouhým nástrojem útlaku a pronásledování chudých“. K tomu Brad se smíchem dodává: „Nejdřív jsem si říkal, jestli tahle myšlenka není i na mě trochu moc liberální. Zrovna jsme se ale vzpamatovávali z následků hurikánu Katrina a najednou jsme měli před očima určitou část společnosti, jejíž existenci se obvykle snažíme ignorovat – a právě proti těmhle lidem je tato válka zaměřená.“
Boj proti drogám nepatří v prezidentských volbách, a vlastně v politice obecně, ke stěžejním tématům. Čím to podle vás je?
Brad Pitt: O tomhle tématu se nikdy moc nemluvilo – pokud tedy nepočítáme chlubení se kladnými výsledky protidrogové politiky. Mluvit o tom, že se vlastně spíše než o úspěch jedná o selhání, je prostě tabu. Bohužel je to ale pravda, celá strategie je jedno velké fiasko.
Eugene Jarecki: Kdyby měl stejné výsledky jakýkoli jiný vládní program, bylo by to považováno za mrhání zdroji. Jenže zde jsme konfrontováni s politikou nevybíravého vymáhání práva a tvrdého potírání zločinu, která je nám prezentována skrze růžové brýle, a nikdo si nedovolí říct, že je to vlastně jen šikana a obrovská černá díra na peníze.
Pitt: Kdybychom jen mizivou část těch peněz investovali do vzdělání…Co by podle vás mělo být v tuto chvíli předmětem společenské diskuze?Pitt: Určitě skutečnost, že tahle protidrogová strategie je zastaralá a zkostnatělá. Eugene to ale vidí z perspektivy, která mě nikdy předtím nenapadla. Válka proti drogám může být i způsobem, jak utiskovat určitou část naší společnosti. Ve jménu boje proti „nemravnosti“ pácháme strašné nespravedlnosti. Už před tím nemůžeme zavírat oči, je potřeba to změnit.Našli byste v minulosti nějakou paralelu k tomu, čemu dnes říkáme válka s drogami?Jarecki: Prohibice. Ta měla stejný scénář. Jen co začala, zvrhla se v katastrofu. Ale oklepali jsme se z toho, uznali chybu a připustili, že to byl v jádru nesmysl.Proč se to samé neděje i dnes?Jarecki: Rozdíl mezi situací tehdy a dnes je v tom, že jsme mezitím dali vzniknout celému průmyslovému odvětví, které ke svému zachování potřebuje soustavný příliv lidí.Pitt: Narážíš na neustálý přísun lidí ze soudních místností přímo do věznic, že ano?Jarecki: Přesně tak. Když to řeknu na rovinu, celý vězeňský sektor je vyloženě postavený na masovém zavírání lidí. Za celou mašinérií stojí určité zájmy, určitá byrokracie. Tohle soukolí se nedá jen tak zastavit, protože politici potřebují veškerá pracovní místa, která s sebou vězeňský systém a k němu přidružená odvětví přinášejí. Jsou to spojené nádoby, jež se brání jakékoli změně. I pouhá zmínka o reformě je tabu. Všichni ve Washingtonu jsou do toho nenápadně zainteresovaní, a to na obou stranách politického spektra. Nejinak tomu bylo s otroctvím – i na něm mnozí profitovali. Nakonec jsme se ho zbavili, ale nějakou dobu to trvalo…Jak je vůbec možné, že situace dospěla až do tohoto bodu?Jarecki: Skutečný drogový dealer je svého druhu predátor. Před těmi se samozřejmě chceme všichni chránit. Postihováni jsou ale lidé, kteří drogami ubližují jen sami sobě, nemají práci, žijí v chudobě a společnost je považuje za přítěž… Někteří mí přátelé se mají podstatně lépe než oni, a přesto berou silně návyková antidepresiva jako třeba Prozac. Proč by tedy i tamti chudáci nemohli užívat své oblíbené podpůrné látky?
