Aktuální článek
O tírnách, aneb dolování vláken z konopí

O tírnách, aneb dolování vláken z konopí

Profilový obrázek
  • Po pěstování, kterému jsme věnovali pozornost v minulém čísle Legalizace, zaměříme náš ekologicky vytříbený pohled na zpracování konopných stonků. Jaké technologie se dnes prosazují? A jak odpovídají požadavku na udržitelně malé a milé technologie?

Trdlice a vochlice – to je česká tradice

Pěstování konopí má význam pouze, umíme-li je následně zpracovat. Bez toho, že bychom oddělili vlákna a dřevnaté pazdeří, nemůžeme uvažovat o výrobě sítí, oděvů nebo plastů a briket. To věděli již starověcí lidé, a proto vyvinuli zprvu primitivní, později propracované techniky zpracování konopných stonků. Ke zpracování konopí a lnu se po překlenutí první fáze mlácení pomocí kamenných palic používalo v celé Evropě především trdlic a vochlí. Trdlice jsou jednoduchá dřevěná zařízení, na nichž se konopný stonek lámal a hladil při současném uvolňování dřevitého jádra – pazdeří. Na vochlích, speciálně upravených hřebenech, se pak získané vlákno vyčesávalo, přičemž se oddělovalo dlouhé vlákno a koudel. V navazujících krocích se vlákno dále zušlechťovalo, na kolovrátcích se spřádaly nitě, z nich se tkala plátna či motaly provazy… Vcelku snadný proces, u konopí, někdy až čtyřmetrového a robustního, ale extrémně pracný. Není proto divu, že se u nás lidé stále více věnovali lnu, v Rusku a Severní Americe měli na konopí nevolníky.

Dalším úskalím prvozpracování byla potřeba stonky na proces připravit – máčením a později rosením se dosahovalo uvolnění pektinových vazeb, bakterie obsažené ve vodní lázni či v půdě vyžraly ze stonku pektin a vlákna šla díky tomu snadněji oddělit.

Zpracování stonků probíhalo v chalupách, později se na okrajích vesnic stavěly zvláštní domy vybavené pecí na sušení stonků – pazderny. A proč že jsou pazderny na kraji obce? V pecích se topilo přímo na místě získaným pazdeřím. Drobné a lehké pazdeří ale často házelo jiskry a nejednou se stalo, že střecha, v té době došková nebo šindelová, chytla.

Tradice se musí udržovat. Máčení konopí ve Švýcarsku se s chutí zúčasňují i pamětníci

Pokrok nezastavíš

Postupem doby se zpracování stonku inovovalo, ve Francii a Švýcarsku začali používat koňmi či voly přes žentour poháněné drtiče. Z nich se později vyvinuly tzv. tírny, tedy soubory strojů schopné vydrtit a následně vytřít konopná vlákna.

Rozmach strojního zpracování konopných stonků přišel, na rozdíl od bavlny, až v průběhu 30. let 20. století a během druhé světové války, jak v Německu, tak i v USA. Po válce se do popředí dostává i český průmysl. Čemolen přichází s kompaktními linkami na zpracování konopných stonků. Ty se vyváží hlavně do zemí východního bloku. Jednu takovou linku jsme v provozu zastihli ještě v roce 2004 v rumunském Carei.

Obnovování pěstování konopí v 90. let 20 století přineslo odklon od tradičních technologií. Máčení bylo zcela odmítnuto jak z environmentálních (zapáchá a znečišťuje vodu), tak ekonomicko-technologických důvodů (máčí se snopy, moderní zemědělství ale pracuje s balíky a minimalizuje lidskou práci). Proto západoevropské firmy vsadily na rosení, tedy proces využívaný počátkem 20. století v Americe. Při rosení probíhá odbourávání pektinu přímo na poli, ve stoncích vystavených přirozené vzdušné vlhkosti. Pozitivní je, že se při rosení do půdy vrací velká část živin obsažených ve stonku. Vlákno takto získané sice nedosahuje kvality vlákna z máčených stonků, pro průmyslové účely ale stačí. Rosení má ale další nevýhodu. Při kombinované sklizni na semeno a stonek zůstává sláma na poli až do začátku, někdy i půlky října. V tomto období již zemědělci nemají jistotu suchého počasí a stává se, že se nepodaří stonky sbalit a z pole odvézt. Úroda přichází vniveč.

I proto se již několik let testují i jiné než mechanické způsoby získávání vláken, především enzymatické zpracování a parní exploze. Ani jedna z těchto metod se ale zatím, především vzhledem k ceně, neprosadila (výjimkou je využití enzymů pro finální úpravu vlákna např. pro textilní využití).

Některé firmy zase sází na technologie schopné zpracovat stonek mechanicky bez rosení či máčení. Takovou tírnou disponuje i jeden z největších evropských zpracovatelů, francouzské družstvo La Chanvriere de l’Aube. Konopí pěstují družstevníci sdružení do skupin přibližně po pěti na více než 5000 ha a sváží je do tírny přibližně týden po sečení jen dobře usušené. „Lepší než přijít třeba o 30 % úrody je dát si se zpracováním trošku víc práce,“ řekl nám k tomu Nicolas Cerutti z Institute Technique du Chanvre. Víc práce znamená víc energie potřebné pro zpracování.

40 miliónů euro na rozjezd?

V současnosti v Evropě pracuje asi osm velkých tírenských závodů: čtyři ve Francii, dva v Německu, jeden v Holandsku, ve Velké Británii ukončila provoz historická továrna a místo ní otevřeli závod s kapacitou až 20 000 ha. Tyto velké firmy využívají vesměs profesionální technologie tří výrobců: francouzské LAROCHE, belgické Van Dommele a německé TEMAFA.

Z ekologického pohledu ale mají tyto technologie řadu nevýhod:

1. velká kapacita – třeba Van Dommele nabízí nejmenší linku s kapacitou 3 tuny stonků zahodinu. To při dvousměnném provozu a výnosu 8 tun stonků na hektar znamená kolem 1 200 hektarů. Velký akční radius a potřeba často desetitisíců tun konopného stonku zvyšuje tlak na pěstování v monokulturách s použitím chemických hnojiv, rovněž zvyšuje objem dopravy a dopravní vzdálenosti. V zemích s více menšími farmáři vznikají vícenáklady při jejich nasmlouvávání a koordinaci prací.

2. vysoká spotřeba energie – linky se skládají z často desítek strojů s vlastní pohonnou jednotkou o příkonu několika kilowat

3. kvalita vlákna – linky produkují vlákno tzv. technické kvality využitelné jako surovina především do papíren, automobilek a stavebních izolací,

na trhu ale soupeří s dalšími technickými vlákny, často z rozvojových zemí. Na odbytu do těchto odvětví jsou zcela závislé.

Čtvrtou nevýhodou je vysoká pořizovací cena – nejmenší tírna stojí kolem 10 milionů eur, „kloudnou“ fabriku pořídíte za 40 milionů euro.

Nevím, jak vám, ale mně se do takto nastaveného konopného byznysu příliš nechce. Zvlášť, když se zdá, že to jinak nejde…

Nebo ano? Zdání v tomto případě klame, stačí se vypravit po francouzském venkově, nebo zabrouzdat v nekonečných vodách internetu. Objevíme desítky malých zemědělců a firem, které, technologickým nedostatkům navzdory, konopí pěstují, zpracovávají a… nabízejí na trhu.

To je příklad malého francouzského družstva Chanvre Mellois či Maurice Lebreta z bretaňského Carhalo. Tito nadšenci konopí pěstují zhruba na 20 hektarech a doslova a do písmene ho drtí pomocí starých kukuřičných řezaček. Na kombajnech nebo podomácku vyladěných strojích pak separují jednotlivé frakce. Vychází to levně, i když to působí trošku děsivě. Řezačka při drcení řve jako tur, řidič má nastražený nos – pro případ, že by pazdeří začalo hořet, má připravený i hasicí přístroj. Tento způsob zpracování se ale může jevit poněkud nešťastným. Vedle rizik požárních hrozí často i úraz.

I proto skupina Chanvre Poitou investovala do nejmenší linky profesionální výroby. Jenže, jak během naší návštěvy přiznal Hervé de Conick, vyladit tento stroj je stálo minimálně rok práce.

Podobně dlouho ladil svou tírnu i jeden z mála českých zpracovatelů, již zkrachovalá farma rodiny Benešů z Teplicka. A profesionální linka nástupce Čemolenu, firmy Czech Flax Machinery (dnes v konkurzu) zůstala výkonem a kvalitou zpracování daleko za očekáváním. Své o tom ví majitelé rovněž zkrachovalé firmy Canabia.

Co je malé… někdy pěkně žere

Zdálo by se, že bretaňská Terrachanvre vyrábějící stavební směsi v BIO kvalitě se vydala zlatou střední cestou. Jejich fabriku jsme navštívili na jaře 2009 a zprvu jsme byli nadšení – kapacita kolem 300 ha, zpracování konopí z ekologického zemědělství do BIO stavebních směsí. Jenže pak jsme si všimli elektrocentrály zabudované do výrobní haly. I tady konopí spíše než lámou a češou, jak tomu bylo při tradičních postupech, drtí až z toho bolí uši (a citlivější povahy i srdce). Spotřeba energie, dohromady 200 kW, se tak dostala na úroveň, kdy ji nebylo možné pokrýt ze sítě (areál stojí na venkově a není napojen na vysokokapacitní rozvody).

Hledání ideálního stroje tak pokračuje. Dnes už je jasné, že to nebude farmářská tírna Hévr-Benedikt, první stroj zprovozněný v polních podmínkách u nás, který  se ale nikdy nedostal přes zkušební provoz. Z mého pohledu se ideálním jeví profesionální typ malé, kompaktní tírny, schopné zpracovávat stonky bez či jen minimálně rosené z ploch maximálně kolem několika set hektarů, stroj, který minimalizuje energetickou spotřebu i vzdálenosti a produkuje suroviny různých frakcí i kvality. Takovou technologii vymyslel již počátkem minulého století George W. Schlichten a nazval ji dekortikátor (o dekortikátoru jsem psal v Konoptiku). Různé obdoby dekortikátoru tvořily páteř renesance konopářství v USA i Německu během druhé světové války.

Dnes se o obdobu těchto strojů pokouší nadšenci v Rakousku (nejdál je aktuálně skupina z obce Hanfthal u hranic s Moravou), Švýcarsku (Chanvre Info), Anglii… K nám se ale zatím dostávají jen fotky a útržkovité informace o jejich nereplikovatelnosti. V Kanadě sice uvedli na trh stroj přímo založený na původních Schlichtenových plánech, ani o jeho provozu ale nic bližšího nevíme.

I proto Konopa společně se zemědělským družstvem ZEMĚDRUH dál pracuje na znovuoživení dekortikátoru. Přispět můžete i vy! Více informací k projektu na www.konopa.cz

Zdroje a odkazy:

Zpracovatelé:

La Chanvriere de L’Aube: www.chanvre.com

HempFlax: http://hempflax.com

Chanvre Mellois: http://www.chanvre-mellois.com

Poitou Chanvre: http://www.poitou-chanvre.com

Terrachanvre: http://www.terrachanvre.com

Evropská asociace technického konopí EIHA: www.eiha.org

Výrobci strojů:

LAROCHE: http://www.laroche.fr

Temafa: http://www.temafa.com/

Van Dommele: http://www.vandommele.be

VIDEA:

Pohled na tírny Van Dommele a pěstování konopí v západní Francii

http://www.vandommele.be/htmlENG/downloads.html

Produkce Chanvre Mellois: http://www.youtube.com/watch?v=1XIUP-R-W3A

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!