+2
Vstupuji do rozlehlé kanceláře v budově Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jarními slunečními paprsky prosvětlená místnost je celá okázale zařízena černým nábytkem. Pouze kolečková židle za velkým černým stolem je bílá. Působí tam jako ostrov naděje a jistoty uprostřed nebezpečné temnoty. Celá v černém přichází jediná obyvatelka těchto prostor – vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová, a já neubráním upřímné poznámce: „Máte krásnou kancelář. To jste si zařizovala sama?“Za černým konferenčním stolkem v černém křesle, kam paní doktorka usedla k našemu rozhovoru, mi odpověděla, že nikoliv, místnost prý takto zařídili už její předchůdci. Nechce se mi tomu věřit, ale vkus paní doktorky k nábytku dále nerozebírám a s ohledem na omezený čas uřčený pro náš rozhovor, mě ani moc nezajímá. Přišel jsem se jí přeci zeptat na její vkus na drogy a drogovou politiku naší země. Ačkoliv jsem měl chvílemi pocit, že i když se bavíme o stejných drogách, tak každý myslí na úplně jiné, drogami zabývající se skupiny lidí, v jednom jsem dal paní Bradáčové za pravdu. Že není možné předpokládat, že budeme mít všichni stejný názor a že zřetelně vyjádřený nesouhlas má na vývoj společnosti jen pozitivní dopad.
Náš magazín přináší informace o drogách, především pak o konopí, a nových čtenářů povážlivě přibývá.
To, že mají lidé v téhle společnosti zájem o drogy, mě vůbec nepřekvapuje. Kdybyste se mě zeptal, jestli bude zájem o periodikum, jakým je váš časopis, tak já bych odpověděla, že ano. Spousta lidí se snaží hledat jakoukoliv informaci o možných alternativách. Je možné, že až se s tím trochu seznámí, tak už to taková novinka nebude.
Ony drogy zas taková novinka nejsou…
Samozřejmě myslím ty informace. Víte, já jsem viděla spoustu mrtvých a na drogy mám a vždycky jsem měla svůj názor. Reprezentuji represivní složku, proto jsem docela přísným zastáncem protidrogové politiky, to je jasné a přirozené. Ale ani osobně nejsem příznivcem užívání jakýchkoliv drog, tedy pokud to není z důvodu léčby, která je ověřena, kontrolována a medikována odborníky. Nejsem příznivcem ani nastavování různých hranic, jako je například větší než malé množství pro osobní užívání obecně závaznými právními předpisy, to má být prostor pro judikatorní praxi našich soudů. Minimálně na základní školy drogy jednoznačně nepatří. Nechť se každý rozhoduje o svém životě, ale bohužel si musíme uvědomit, že ne všichni jsme do určitého věku schopni rozhodovat se svobodně a tím myslím právě schopnost uvědomit si následky..
Tak já se samozřejmě nechci bavit o dětech na základních školách, tam je ta situace celkem jasná.
Jde mi o to, že lidé, kteří začnou užívat drogy ve velmi raném věku, nemají v pozdějším věku šestnácti či sedmnácti let žádnou svobodnou vůli a je pro ně velmi obtížné s drogami skončit. Z tohoto úhlu pohledu se na drogy dívám já a myslím si, že v našem státě hraje především prevence nedostatečnou roli.
Souhlasím, že prevenci na školách se nevěnuje dostatečná pozornost a namísto výchovy se spíše využívají represivní mechanismy a tresty.
Na druhou stranu, pokud porovnám současnou situaci, co se týče prevence, s koncem devadesátých let, kdy jsem na toto téma psala diplomovou práci, tak je vidět veliký posun. Tenkrát o tom nebylo příliš velké povědomí a vše se zdálo být novinkou. Řešila se primární, sekundární a terciární prevence, mluvilo se o tom, zda by se některé druhy drog měly začít nahrazovat legálními prostředky, čehož výsledkem byly například různé metadonové programy.
A dneska bych řekla, že vám o některých preventivních programech bude umět něco povědět většina společnosti. Na druhou stranu jsem se za těch patnáct let, co jsem to dělala, setkala s tím, že se s metadonem začalo obchodovat. Začali toho zneužívat nejen ti, kdo se metadonové léčbě podrobovali, ale i někteří z těch, kteří ji předepisovali. Ta náhražka přestala být nutností pro nemocné, ale stala se skutečnělevným produktem, který byl v některých případech levnější než heroin, a přešlo se na nedovolený obchod s metadonem. Ale nejsem naivní v tom, abych si myslela, že drogy a obchod s nimi ze společnosti vymizí.
Nejsem příznivcem užívání jakýchkoliv drog, pokud to není z důvodu léčby.
Jak by tedy podle vás měla vypadat prevence, potažmo regulace drog?
Represivní politika státu by měla být doplněna o preventivní aktivity. Pokud jde o prevenci trestního práva, pak by měla být nejen individuální, ale i generální. Tím se rozumí to, že trestní proces a potrestání pachatelů trestných činů by mělo od páchání dalších trestných činů ostatní odradit. Ovšem co se týká drog, tak já v tuhle prevenci příliš nevěřím. Daleko víc věřím v prevenci primární, která má být v rodině a ve škole. To, co má člověku přinést výchova v rodině a ve škole, trestním právem nikdy nedoženeme. Ale protože tato primární prevence nikdy stoprocentně fungovat nebude, tak je potřeba také následná, terciární prevence, což je léčba a starost o závislé, tedy nemocné osoby.
Vždycky mi v případě postihování drogových trestných činů vadilo, že se dostatečněnevyužívá všech dostupných alternativ trestu. Jsem zastáncem toho, že pokud někdo dobrovolně podstoupí léčbu nebo se dobrovolně zapojí do programů směřujících proti zneužívání drog ve společnosti, tak by se v tomto případě měl zohledňovat trest, který je mu uložen – od neuložení trestu přes snížení sazby po dřívější propuštění z výkonu trestu anebo nahrazení trestu alternativními aktivitami. To se podle mého názoru využívá velmi málo, navíc soud ne úplně vždycky posoudí osobnost obviněného člověka, který před ním stojí. Jestli je to osoba, která je skutečně na drogách závislá a je schopna se úspěšně programům podrobit nebo je to osoba, která drogy prodává čistě pro zisk, aniž by se jinak do života drogové subkultury zapojovala.
Co by tedy měl trest naplňovat?
Trest by měl naplňovat to, co po něm chce trestní právo, a je v něm zahrnuto několik složek. Měl by odradit odsouzeného po výkonu trestu, aby znovu opakoval svoji trestnou činnost.Měl by na společnost působit generálně preventivně, tedy odrazovat od páchání trestných činů další osoby a individuálně tak, že pokud se někdo trestného činu dopustí, měl by být potrestán, ale zároveň i výchovně, tedy s odsouzeným pracovat tak, aby si uvědomil, co se děje, že se dopouští něčeho, čeho se dopouštět nemá, a že společnost takovýto způsob jednání netoleruje, i když on na to může mít jiný názor. Společnost je postavena na tom, že musíme dodržovat povinnosti, aby jiní mohli uplatňovat svoje svobody a práva.
Nemáte pocit, že prohibice zvyšuje cenu drog, nenabízí žádnou kontrolu zakázaných látek a vytváří pro obchod s drogami lukrativní prostředí?
S touto hypotézou, kterou jste právězmínil, se kdysi zkusili vypořádat ve Švýcarsku a ten pokus se nepovedl. Curych se vrátil k původní drogové politice, ačkoliv se dlouhá léta pokoušel k tomuto problému přistupovat přátelsky. Ale problém je jiný. I v okamžiku, kdy obchod s drogami začne regulovat stát, tak bude existovat i obchod černý. Vždycky. Bude se jen pohybovat pod regulovanou cenou. Stát tuto oblast nemůže legalizovat, ani kdyby chtěl, protože by musel vypovědět mezinárodní závazky, a to je pro moderní evropský stát absolutně nemožná záležitost. To je jedna věc. Druhá je ta, že já bych osobně nechtěla žít ve státě, ve kterém se bude legalizovat obchod s drogami, tak aby stát například získával z takového obchodu daně. To tedy v žádném případě!
Taková situace se ovšem již děje, vezmu-li v potaz alkohol a tabák.
Já teď myslím nealkoholové drogy, nikoliv však tabák. Skutečně návykové látky, omamné a psychotropní.
Tabák ovšem návykový a omamný docela je.
Tabák ovšem v zákoně o návykových látkách nenajdete jako látku, která patří mezi omamné a psychotropní a nepodléhá trestní represi.
To samozřejmě ne, protože tabák už je legalizovaný a nespadá do té škatulky „drogy“.
Tak bavíme se přece o těch, které jsou nedovolené. Nikdy bych osobně nebyla proto, aby se tady dovoleně obchodovalo s návykovými látkami, které v zákoně jsou vymezené jako zakázané, omamné a psychotropní. Diskuse o tom, která z návykových látek je více či méně nebezpečná budou věčné, avšak svět již v minulosti klasifikaci provedl a zakázané látky vymezil, o tom platí celosvětový koncenzus.
A jak tedy vnímáte legalizaci léčebného konopí?
Nebyla jsem a nejsem velkým zastáncem této úpravy, ale respektuji ji. Příliš nevěřím, že je to dobře postavená úprava a že svůj účel splní. Legislativně sice zřejmě všem hranicím odpovídá, ale ještě ani není naplněná a už se diskutuje o tom, že léčba konopím nebude hrazena pojišťovnami. Ještě se ani neukázalo, zda to bude fungovat, a už vidíte osoby, které tvrdí, že si budou dál konopí pěstovat sami, protože té úpravě nevěří. Pokud se k normě, která ještě neukázala, co je schopna regulovat a jestli je dobrá, a priori přistupuje tak, že svůj účel nenaplní, tak pak ji nepovažuji za dobrou.
Nelíbí se vám ten přesun směrem k legalizaci konopí, nebo že to bude složité?
Nelíbí se mi ta složitost. Já účinky této látky vůbec nezatracuji, to jsou výzkumem ověřené věci a ta látka, potažmo rostlina skutečně léčebné účinky pro potlačení následků některých chorob má, o tom vůbec nediskutuji. Ale při těch všech zákazech a omezeních je to velmi těžkopádné. Já nevěřím, že ty osoby, které dneska pěstují jednu, dvě, tři rostliny a využívají je, aby si ulevily od bolesti při svých nemocech, zvolí cestu, kterou jim zákon nabídl.
Je potřeba říci, jak se nastaví ceny a zda to bude dostupná léčba. Protože když zdravotní pojišťovna řekne, že to je léčba pouze alternativní a že ji zdravotní stav toho nemocného člověka přímo nevyžaduje, tak se skutečně bavíme o něčem, co zůstane nenaplněno.
Také si musíme říct, že k žádné legalizaci nedošlo. Je to pouze kontrola. Myslím si, že osob, které skutečně využívají konopí pro léčebné účely, je nepatrné množství, vedle všech těch, kteří ho zneužívají jako určitý projev vlastního alternativního života.
Celkově se mluví se o desítkách až stovkách tisíc potenciálních pacientů.
A kolik z nich je skutečně vážně nemocných? Nebavme se o těch, kteří si tuto látku sami indikují, ale bavme se o těch, kterým by skutečně tuto látku předepsal i lékař, a o tom, kolik z nich by o tuto léčbu vůbec mělo zájem. Myslím si, že přesně tato čísla tady chybí.
Myslím, že je o konopí mezi veřejností čím dál tím větší zájem. A roste na každé mezi.
No ale na druhou stranu umí také hodně škodit, víte. Když se s ním neumí zacházet.
Na základní školy drogy jednoznačně nepatří.
Oni se dovzdělávají a kupodivu…
Když vidím deseti, či dvanáctileté děti, které kouří marihuanu, tak se mi to moc nezdá, že by byly vzdělané a věděly, co dělají. Nejsem toho příznivcem, nikdy nebudu a stejně tak jako nevěřím tvrzení, že každý, kdo kdy užíval konopí, musel přejít na tvrdé drogy, tak také nevěřím tvrzení, že u některých lidí nemůže marihuana být předstupněm pro pervitin, heroin či jiné tvrdé drogy. Ani jedna z těch tezí není absolutní.
Já chápu, že je tady škatulka, ve které jsou nelegální drogy a také všechny skupiny lidí, kteří je užívají, tedy mladiství, jsou v ní nezletilí, jsou v ní velkopěstírny a velkovarny, dealeři, pašeráci, ale jsou tam také lidé, kteří chtějí experimentovat, jsou tam lidé, kteří je chtějí léčit, je tam konopí, je tam heroin, pervitin, těch drog je celá řada a stejně tak druhů užívání, a to by se přece mělo odlišovat.
Já myslím, že jsou odlišeny dostatečně. Nový trestní zákoník je velmi liberální a poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu, které jasně stanovilo mantinely pro rozlišení jednotlivých rozsahů ve vztahu k množství jakožto jednoho ze znaků obchodování a nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, tak si myslím, že toto rozhodnutí je vysoce benevolentní.
To je jaké rozhodnutí?
To je rozhodnutí staré asi měsíc a půl. (Usnesení 15 Tdo 1003/2012 – 38, pozn. red.) Takže nemohu souhlasit tím, že bychom tady nadměrně perzekuovali. Naopak. Ostatní evropské státy nám brzy začnou vyčítat, že jsme velmi liberální.
Myslíte?
Nemyslím, vím to. A vím to z mezinárodních jednání, které podstupuji. Každý rok mám pracovní cestu do jednoho evropského státu Evropské unie právě ve vztahu k této problematice a s těmi lidmi se tam bavím. A oni skutečně považují tu naši novou úpravu trestního zákoníku ve vztahu k drogám za velmi liberální počin.
Já mám pocit, že celý ten problém je právě spojování konopí se všemi ostatními drogami.
Nelze odlišovat konopí od ostatních drog s tím, že ho pojmenujeme jako látku, s níž nakládat je nedovolené. Můžeme odlišovat, a zákoník to odlišuje, jak je postižena osoba, jakým trestem a jakými opatřeními, podle toho s jakým typem návykové látky obchoduje nebo nedovoleně nakládá. A konopí od ostatních látek už dostatečněodlišeno je.
A svobodné užívání konopí pro osobní potřebu, kdy uživatel takovým jednáním nijak neomezuje společnost, by ideálním řešením celého problému s konopím nebylo?
Ne, absolutně ne! On ji vždycky omezuje, víte? Jak mi zaručíte, že když to takhle začne, že to omezováním společnosti neskončí? Holandsko například je velmi liberální stát, to si asi všichni myslí nebo se jim zdá, že by to bylo moc fajn, kdyby to tak fungovalo i u nás. A já když jsem se tam dotazovala, jak tu drogovou politiku řeší, když jsou v přístupu k užívání velmi liberální zrovna u konopí, tak oni odpovídali: „My to řešíme v civilní sféře, nikoli trestním procesem.“ A já jsem říkala, a jak to řešíte v civilní sféře? „Pokud nám někdo podá oznámení, například soused, občan na ulici, že se mu zdá, že nějaká osoba zneužívá návykové látky a obtěžuje svoje okolí, nepáchá trestnou činnost, ale obtěžuje tím, že sedí na ulici nebo spí po nocích na chodníku, no tak se ta osoba zajistí a v rámci našich civilních oprávnění se zavře do detence. A my máme takové komunity a tam jsou ty osoby bez své vůle několik let v péči terapeuta,“
A když já se zeptala, v kolika procentech jim soud vyhoví, tak prý v osmdesáti. A takto tam v té době bylo registrováno 25 000 lidí a 1 800 právě vykonávalo detenci. (rok 2009) Takže hranice trestního postihu jsou benevolentneji nastaveny, ale být nedovoleně v detenční péči, tak to je výkonu trestu velmi podobné. Takže mi nikdy nikdo nemůže zaručit, že zneužívání návykové látky neskončí tak, že budou poškozena práva někoho dalšího. Já vím, že se to může týkat jakékoli osoby, nemusí to být spojeno pouze s návykovými látkami, ale na druhé straně se prostě historicky ukázalo, že zneužívání návykových látek v sobě spojuje následky, které mají negativní dopady pro společnost. A já v první řadě hovořím o majetkové trestné činnosti, ta je neoddiskutovatelná.
Protože jsou ty drogy drahý.
No drahý. Tyhle osoby často nedisponují žádnými prostředky. A setkáváme se s nimi denně – státní zástupci i policie, a není to vždycky tak, že bychom tu situaci nemohli pochopit, ale jsou tu i práva jiných. Já jsem kdysi dělala kauzu, možná rok 2001, kdy se zajišťovala varna a osoba, která nedovoleně vařila pervitin. A v té domácnosti byly i dvě malé děti a ty zůstaly manželce, která také zneužívala návykové látky.
A tehdy se velmi citlivě zvažovalo, jestli ty děti mají být v civilním řízení odejmuty z péče matky právě z důvodu její závislosti na psychotropních látkách. Tehdy bylo rozhodnuto, že by ty děti měly dostat šanci na rodinný způsob života a neměly by být umístěny do ústavu, dneska vím, že to byla chyba, protože jsou obě velmi závislé na návykových látkách a jsou ve stavu, kdy už o sobě ani nejsou schopny rozhodovat. Takže když si vezmete tyto případy, které jsou, a neříkám, že je to tak vždycky, ale jsou, tak historie ukazuje, že konce takového experimentování u řady lidí nejsou příznivé ani pro ně, ani nemají dobré dopady na zbytek společnosti.
Není ovšem takový případ jen extrém, nevycházíte jen z toho nejhoršího? Ano, jsou tady třináctiletí závislí uživatelé pervitinu, a když spadne letadlo, tak je to také tragédie, ale nikdo nemluví o tom, kolik lidí denně přelítne z jednoho místa na druhé a nikomu se nic nestane. Je statisticky dokázáno, že bez ohledu na protidrogovou politiku je stále stejné procento lidí závislých na omamných látkách.
Myslíte si, že kdyby trh s drogami byl legální, že by se to nezměnilo? Já myslím, že se to státu daří držet v nějakých mezích, a v této době si nejsem úplně jistá, jestli je vše správně nastaveno, protože počet drogových činů v roce 2012 byl nejvyšší od roku 1989. Policistů je stále stejně. Z toho část té kriminality je stále latentní a já bych řekla, že latentní je stále vyšší a vyšší procento. A narůstající je především obchod s drogami. To mě osobně dost znepokojuje.
Já to porovnávání nemám moc rád, ale máme tady legální alkohol a pod jeho vlivem je spáchána převážná většina vražd nebo násilných trestných činů, stejně jako většina dopravních nehod…
Takto to není možné paušalizovat. Řada násilných trestných činů, s nimiž jsem se v praxi setkala, a to velmi brutální povahy, byla často pod vlivem návykových látek, ale nikoli alkoholu. A často jenom velmi drobná záminka způsobila to, že se objevila obrovská agrese, která vyústila v ten fatální následek, takže já ze svých zkušeností, ze své praxe, jsem velký přívrženec prevence, protože trestní právo tu situaci, která je nebo by mohla nastat, v žádném případě nezachrání. Primární prevence je nejdůležitější. Všechno to, co je poté, jen hasí následky toho, co se zanedbalo na začátku. A já ani na chvilku nezpochybňuji právo lidí na nějakou alternativu, na nějaké hledání. Ale skutečně nechť jsou to lidé, kteří jsou na takovém stupni vyzrálosti, že jsou schopni o sobě sami rozhodovat, nemůžou to být děti. A to je primární.
Já osobně bych nechtěla žít ve státě, ve kterém se bude legalizovat obchod s drogami.
Kde jsou hranice, kdy může stát vstupovat do práv člověka a rozhodovat za něj, jaké látky může pro svou potřebu držet a užívat?
U nás užívání trestné není. V některých evropských státech tomu tak je. Já si navíc myslím, že tady ani nikdy trestné nebude. Pokud tedy někdo návykové látky užívá, je to jeho svobodné rozhodnutí, a pokud má u sebe dávku, která dneska spadá pod množství větší než malé, dobře, je to nějaký jeho alternativní způsob bytí. Pokud sklouzne k jiné trestné činnosti, bude trestním právem postižen. Ale já si myslím, že dneska ta množství větší než malá, která jsou dovolena – tedy, ona nejsou dovolena bez dalšího, jenom se nevystavujete trestnímu postihu, ale přestupkovému jednání – tak ta množství jsou, nechci říct dostatečná, ale nadmíru dostatečná. Takže já absolutně nemůžu v dnešních podmínkách souhlasit s tím, že by tady byl někdo perzekuován za to, že se rozhodne žít alternativním způsobem života.
Přesto se to děje, jako vy máte extrémní případy, já mám také extrémní případy lidí, kteří léčili své rodiče, a protože je udal soused, skončili třeba za deset kytek na zahradě před soudem.
A proč jich nemají pět? Proč se nechovají podle zákona? Myslíte, že těch pět kytek na léčbu rodiny nestačí? Já si myslím, že ano.
Záleží, jak kdo pěstuje.
Já si myslím, že těch pět kytek stačí. Víte, to je o tom podřídit se normě. Jestli mi někdo říká, že je skutečně nemocný a pět rostlin mu na léčbu stačí, nechť jich má pět. Dobře, může se vystavovat nějakému postihu pro přestupek, ale já věřím, že v okamžiku, kdy zdůvodní, že je to skutečně pro léčebné účely, tak nikdo pro takový přestupek postižen nebyl a nebude. Ale ať dodržuje normu, která je nějak nastavena. Říká se tomu respekt k právu.
Takže to je to, co byste doporučila nemocným lidem, kteří při léčbě hledají alternativu v konopí?
Tak já nebudu nikomu nic doporučovat, ale pokud někdo má skutečně zájem se prostřednictvím těchto látek léčit a bude dodržovat právo, tak já nechci věřit a nemohu věřit tomu, že bude postižen. Ani orgány činné v trestním řízení k tomu nepřistupují bez rozmyslu a soud už rozhodně ne. Nemyslím si, že soudci v této zemi by byli takoví, že by perzekuovali pro záležitost, která je odůvodnitelná a nepřestupuje zákon, tomu nevěřím.
Jestli mi někdo říká, že je skutečně nemocný a pět rostlin mu na léčbu stačí, ať jich tedy pět má.
Co si myslíte o občanských iniciativách a sdruženích, která usilují o legalizaci konopí a poukazují na určité nedostatky drogové legislativy?
Každé občanské sdružení, každá občanská iniciativa se nějak profiluje, sdružuje lidi, předává informace, a je společnosti prospěšná jenom proto, že to je projev občanského života.
Nemůžeme si myslet, že všichni budou mít ve společnosti na drogy stejný názor, ono by to ani nebylo dobře. To by potom zastánci represe plně převládli nad těmi, kdo jsou zastánci prevence. Nejsložitější ve společnosti je vždycky najít rovnováhu, a to si asi uvědomujete jak vy, tak i my. Ale když o tom lidé nebudou mezi sebou mluvit, tak rovnováha nikdy nenastane. Takže já jsem tyhle iniciativy nikdy nezatracovala už jen proto, že si lidé mezi sebou minimálně vymění zkušenosti.
Myslíte, že sdružení Legalizace.cz páchá trestnou činnost, když rozdává lidem semínka konopí?
Tak já myslím, že k tomu se judikatura už také kdysi vyjadřovala. Pokud by se měla šířit takovým jednáním toxikomanie, to znamená mělo by se podněcovat či šířit zneužívání návykových látek jiných než alkohol či jiného svádět či jej v takovém jednání podporovat, tedy pokud budete mít webové stránky a tam budete podněcovat, aby lidé pěstovali konopí a pěstovali ho celé pole a užívali ho k těm a k těm účelům, a budete jim tam říkat, jakým způsobem ho užívat, no tak se nejspíš trestnému činu šíření toxikomanie vystavíte.
A kde je podle vás hranice mezi šířením toxikomanie a poskytováním informací, které jsou možná kontroverzní, ale přesto v rámci práva na svobodu projevu a na informace?
Já myslím, že k tomu se soudy už také vyjádřily. Vždycky je potřeba hledat proporce mezi právem na svobodný projev. Vezměte si třeba knihu Vaříme s konopím, která kdysi vyvolávala velké emoce, zda to je legitimní způsob projevu názoru anebo není, a nakonec ta kauza skončila tak, že se řeklo, to není žádné šíření toxikomanie, to je předávání informací. Vždycky se musí hledat proporce mezi svobodou slova, ale na druhou stranu samozřejmě je potřeba brát zřetel i na přesah do trestního práva. Podněcování, šíření, iniciování, to je aktivní způsob. To není pouze podávání informace. To je aktivní způsob nabádání lidí, aby se určitým způsobem chovali.
To není informace typu: my vám tady předáváme tuto objektivní informaci a vy si zvolte – chcete žít takovýto způsob života, nebo chcete žít jiný? Chcete se vystavit tomuto problému, nebo nechcete? My vás informujeme, že pokud se budete chovat takovým způsobem, nebudete postiženi, pokud se budete chovat takto, můžete se postihu vystavit. Tam je ta svobodná volba, jestli se někdo bude chovat nezákonně, nebo zákonně, ale v okamžiku, kdy to přesáhne tu míru podávání informací a aktivněse začne plédovat pro některé aktivity, tak tam risk vystavení se tomu trestnému činu je. To je vždycky ta hranice, kterou je potřeba hledat uvážlivě. Stává se ovšem někdy, že se objeví iniciativa, ale ona to ve skutečnosti žádná iniciativa není, nemá žádnou právní subjektivitu, není to žádné sdružení, nevyvíjí žádné aktivity a jenom pod takovouto zástěrkou se začnou distribuovat drogy. Tak to dost dobře nejde.
Vaše práce musí být velmi náročná a psychicky vyčerpávající. Co děláte pro svoje duševní zdraví?
Sportuji. A mám docela velkou zahradu.
Takže podpůrné látky žádné?
Ne vůbec, já jsem skutečně odpůrcem těchto věcí.
Takže to máte jakoby bytostně, tedy ani alkohol, ani cigarety?
Ano, mám, já to mám ze zásady. Cigarety také nikdy a alkohol výjimečně, jako společenskou záležitost.
Nikdy jste nezkusila žádnou drogu, ani na střední škole, úplně to šlo mimo vás?
Ano, nikdy. To je otázka osobního vymezení a postoji k těmto věcem.
Ovlivňuje tato práce zásadně váš soukromý život?
Každá takováto práce vždycky ovlivňuje soukromý život. Tohle není práce na osm hodin, tady nemůžete po osmi hodinách skončit a odejít a nemyslet na nic. Ale to mají stejně všichni státní zástupci, soudci i policie. Já myslím, že i u lékařů je to stejné, také po osmi hodinách nemůžou odejít domů a nepřemýšlet nad svými pacienty.
Naši čtenáře jsou vesměs příznivci spravedlivé drogové politiky, která by vedla ke svobodnějšímu nakládání s konopím. Měla byste pro ně závěrem nějaké sdělení?
Já myslím, že regulace drog je u nás natolik liberální a tak dostatečná, že nepředpokládám, že by došlo k nějakému dalšímu uvolnění. A tento stav přetrvá nejenom ve vztahu k mezinárodním úmluvám, ale i našim dvoustranným závazkům se sousedními státy.
Které mají represivnější drogovou politiku než my…
Některé ano, ale to vždy záleží na droze a na způsobu nedovoleného nakládání s tou kterou látkou. To je vždy individuální záležitosti. Já bych řekla, že u nás máme problémy s pervitinem, jinde je to heroin, jinde kokain, někde je to marihuana. Navíc je to otázka spjatá s historií, kulturou, položení toho kterého státu, takže to se nedá paušalizovat.
Myslíte, že se dá dlouhodobě proti drogám bojovat, místo toho aby stát drogy ve společnosti spíše přijal, legitimoval a naučil s nimi lidi pracovat?
Drogy budou lidskou společnost provázet vždycky. Stát se musí jen snažit o to, aby jejich existence měla do všech sfér lidského života co nejmenší negativní dopady.
JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D.
(* 1. března 1973 Roudnice nad Labem) je česká státní zástupkyně, od 30. července 2012 vrchní státní zástupkyně v Praze. Od března 2008 působí ve funkci prezidentky stavovského sdružení Unie státních zástupcůČeské republiky.
V roce 1998 absolvovala Právnickou fakultu UK (Právní a sociální aspekty regulace nealkoholové toxikománie) se ziskem ceny Karla Engliše pro nejlepší studenty společenskovědních disciplín. V roce 2001 prací Drogy a kriminalitadokončila postgraduální doktorské studium v oboru veřejné právo. Dozorovala několik mediálně sledovaných trestních kauz, včetně vraždy chlapečka Honzíka Rokose, zabitého svou matkou, kauzu ústeckého vraha Miroslava Ritticha. Absolvovala odborné stáže v Německu a USA.
