Aktuální článek
VLKODLAK V OÁZE – MAGOR JIROUS

VLKODLAK V OÁZE – MAGOR JIROUS

  • „Potkáte ho v nádražní hospodě Oáza,“ zněla jediná důvěryhodná indicie.
  • „Přijde dneska?“, ptáme se chlápka sedícího u stolu štamgastů. Nad ním jako oltář visí nástěnka plná Magorových fotek a výstřižků z novin. Zdá se, že se skutečně nacházíme v úřadovně undergroundového guru. „Určitě,“ zní jasná odpověď. Tak si sedneme a čekáme. Ale obsluha nečeká a stále dokola nám nosí naši poslední objednávku a to s takovou grácií, že vůbec nenacházíme odvahu se té autoritě postavit. Další štamgast, pyšnící se povoláním z dětských snů, nás přijal vysloveně bratrsky. Za krátkou chvíli se dovídáme všechno, co jsme kdy toužili vědět o popelářích.
+4
Zobrazit galerii

Pravidelně přijíždějící a mizející vlaky za oknem hospody jsou mlhavou připomínkou, že někde tam venku běží čas. V téhle oáze musely prošvihnout svůj spoj už spousty lidí. Paprsky lednového slunce vyzařují po mnoha šedivých dnech novou naději a lákají alespoň k procházce po perónu. Ovšem krásu člověk nejvíce ocení, má-li od ní dostatečný odstup. Ven nás vyhnala až večerní chuť na špeka, kterou nám zpestřili policajtům podobní jedinci. Vyhrožovali osobní prohlídkou a snímáním otisků prstů. Nakonec se ukázalo, že se jedná o nádražní sekuriťáky v působivém převleku, kteří si na policisty pouze rádi hrají.

„Přijďte zítra,“ zalistoval konečně Magor ve svém diáři. Už ani nevíme, kdy se objevil a jak dlouho mu trvalo nám odpovědět. Přijdeme určitě. Jak ale dneska odejít?

Druhý den se s ním ve smluvenou dobu opět setkáváme. „Dejte mi ještě půl hodinky,“ žádá. Tím lépe, vyprošťovák se hodí i nám. Ani ne za tři hodiny k rozhovoru skutečně dochází. Máme trochu obavy z jeho pověstné prchlivosti, ale nakonec se rozčiluje jen dvakrát, což je potěšující skóre.  Když je tento protřelý bard v klidu, mluví pomalu a jasně. Jeho povzbuzení všem pěstitelů konopí, i těm, kteří zatím o pěstování jen uvažují, zní ďábelsky inspirativně: „Čím víc lidí jim bude srát na ty idiotský zákony, tím menší mají šanci.“

Jak jste spokojen s polistopadovým vývojem v naší zemi?

Já jsem se domníval,  že se ten rozhovor bude týkat vašeho časopisu Legalizace a legalizace přírodních drog a na to jsem byl připraven. Komentovat dění v České republice nemám nejmenší chuť. Protože až na zářné výjimky, kterých není moc, pokud jde o politiky, tak to co se tu děje se mi hnusí, neboli česky řečeno ekluje. Tolik k tomu a dál se o tom nehodlám zmiňovat.

Troufl byste si předpovědět budoucí vývoj naší země?

Nejsem futurolog, takže bych to nedělal. Můžu pouze upozornit v té souvislosti na výrok malíře Josefa Váchala někdy z 30. let – svět se řítí do ďáblovy řiti.

Dřív bylo jasné, co je underground a co establishment, co je kultura a co je zakázané…ale co dneska, v době tolika informací? Kde brát hodnotový rámec toho, co je dobré a co špatné?

Je k tomu potřeba hlavně cit a intuice a na druhé straně vzdělání. A jak si myslíte, že dřív to bylo tak jednoduchý rozpoznat – v něčem máte pravdu, doba byla černobílá, my jsme byli na jedný straně a bolševici na druhý. Já jezdím často na besedy po gymnáziích a těm mladejm lidem říkám, že to mají v jistém smyslu horší než my. U nás to bylo jasný. Prostě se zařadíme buď tam nebo tam. Kdežto ta současná hydra, která dusí veškeré svobodné myšlení, konání, myslím ty nadnárodní společnosti a politika, která je s nimi spojená, to je amébovité, neuchopitelné. Takže tvrdím, že procento lidí, kteří nosí dál kulturu, je po staletí zhruba stejné, takových 12 – 13 procent. Ale ta vaše generace, troufám si říct, to má nesrovnatelně těžší než my. A to včetně toho, že my jsme za svoje názory museli jít do vězení, to vám už třeba nehrozí. Ale to zahlcení internetem, který odstraňuje myšlení, přemítání. My jsme si museli každou informaci těžce někde vydolovat, téměř vybojovat. Dneska spousta mladých lidí chce něco vědět, tak si klikne, přečte si povrchní informaci a neví o tom vůbec nic.

Máme dneska svobodu, nebo se nám to jen zdá?

Tohle je otázka pro mě naprosto irelevatní, já jsem se choval vždycky svobodně. A každý musí svobodu cítit ve své duši a ne se na něco odvolávat nebo doufat, že mu ji někdo dá.

Svobodu musíte mít v sobě a ne jenom čekat, až někdo povolí legalizaci.

A co je to ta svoboda?

Stát si za svým, za všech okolností.

Dá se věřit i někomu jinému než sám sobě?

No, ani sám sobě by člověk neměl příliš věřit, protože se může ocitnout v situaci, kterou nepředvídal a sám neví, jak se zachová. Tímto problémem bych se vůbec nezabýval.

Píšete ještě básničky?

Pořád. Ale ne ustavičně. Mám třeba období půl roku, kdy nenapíšu nic. Básně, ty se v podstatě vytvářejí samy, člověk akorát zapisuje to, co mu nějakým způsobem vytane v hlavě. Já rozhodně nejsem ten typ autora, který by seděl u psacího stolu a říkal si: „Ještě musíš napsat báseň, ještě jednu.“ Buďto to přijde, a nebo to nepřijde. Já osobně jsem byl už kolikrát smířenej s tím, že už žádnou nenapíšu, když jsem vydal poslední sbírku, že už nic neřeknu. No a za rok a půl se to třeba zlomí. Teď zrovna dodělávám současně dvě sbírky, jedna je Magorův noční zpěv, která navazuje na Magorův ranní zpěv. To jsou takový srandovní básně, asi za 20 let shromážděný. Ta druhá, to jsou takový vážný. Někdy na jaře by měly vyjít obě dvě, doufám, že ten trh příliš nezahltím.

Píše se vám líp za střízliva nebo pod vlivem nějaké látky?

No tak, za střízliva… Moje takzvaně nejslavnější sbírka, za kterou jsem dostal nějaké ceny, Magorovy labutí písně, to jsem psal v kriminále, ve Valdicích, čili to jsem psal nepochybně za střízliva. No a pak jsem napsal pár básní za střízliva i v civilním životě. Ale na alkoholu je zajímavé, že uvolňuje z podvědomí asociace. Že se vám vynořují věci, na které jste dávno zapomněla, a z toho se pak nějak skládá báseň. Ale samozřejmě jsem zkoušel i perník, na mě to má ten vliv, že já pak mluvím třeba dva dny v kuse ve verších. Ale nikdy jsem z toho nezapsal jediný slovo, nikdy jsem to nevydal, protože to nepovažuju za svoje vědomí. Já vím, že jsou autoři, kteří experimentovali s drogama. Například v mé diplomové práci na filosofii, jejímž tématem byla vizuální poezie, jsem se zabýval srovnáním díla Jiřího Koláře a Henriho Michauxe (čti Mišo). Henri Michaux byl vynikající belgický básník a ten experimentoval s meskalinem a dělal takový kresbičky, takový postavičky pod vlivem meskalinu. Ale to jsou výjimky, to musí být velmi silný intelekt, aby zvládl působení drog. Nic z toho, co mě napadalo pod perníkem se nikdy nezachovalo. Je to sranda, protože alkohol je taky droga.


Vlkodlak
zavyl
v dáli.
Tísní se
dav
Aby mne
slyšeli ve
chvílích
slabosti.
Aby mne
viděli ve
chvíli
řvaní.

Magorovo borágo, 1981


Já si myslím, že alkohol má v sobě jakoby spoustu drog, působí sedativně, působí jako stimulant, působí halucinogenně…

Tak například v pivu je lupulin, chmel je vlastně bratranec marihuany. Po tom dvanáctým pivu víte přesně, jak byste organizovala svět, a jak byste postavila národní mužstvo z fotbalistů, že ten blbec tam dal tohodle útočníka… Prostě po lupulinu je člověk pánem zeměkoule, všemu rozumí, všechno ví, a kdo má jinej názor je úplnej blbec…

Jaký je váš vztah k marihuaně?

Pozitivní v tomhle smyslu: já uznávám drogy, které jsou přírodní, páč si říkám, že to stvořil Pánbůh. Čili dejme tomu marihuana a lysohlávky, abych mluvil o tom, co je u nás nejdostupnější. Já chlastám asi od 15 let a nikdy jsem nekouřil, já neumím ani šlukovat. Když koluje kolem stolu nebo venku před hospodou joint, tak si ho dám ze společenských důvodů, ale protože neumím šlukovat, tak to jen inhaluju. Nicméně párkrát jsem dával trávu do jídla, ono to má pak mnohem silnější účinky, než když se to kouří. Už jsem ji asi tři roky nezasel, protože jsem se nedostal na jaře na svůj statek. Já ji pěstuju hlavně proto, že nesouhlasím s kriminalizací marihuany. Jenomže mě kvůli tomu nikdy nepopotahovali, poněvadž jsem pro ty kretény taková celebrita, že se raději tvářili, že o ní nevědí, i když o tom vědět museli. Takže já jsem pro absolutní legalizaci marihuany, lysohlávek, ale jsem v důsledku i pro legalizaci tvrdých drog – heroinu a tak dále. Protože jak všichni víme, akorát ty kreténi politický to nejsou schopný pochopit, tím se odstraněj drogový kartely. Ať se každý ničí sám. Vždyť alkohol je to samý. Mám plno přátel, kteří se upili, nebo už nemám. Když je někdo na heráku, tak proč to má kupovat za patnáct set na ulici, když může mít čistej za stovku. A je i možný, ale nejsem futurolog, že by těch konzumentů trochu ubylo, protože zakázaný věci vždycky lákaj. To je známá příhoda, situace z historie, nikdy se nechlastalo v Americe tolik, jako když tam byla prohibice. Na každý párty patřilo k povinnosti tu whisky mít.

Jak to v době totality bylo s marihuanou? V seriálu Třicet případů majora Zemana jste vy a vaši přátelé vykreslení jako feťáci, ale jak to bylo doopravdy. Byla tráva vůbec dostupná?

Vůbec nebyla. První hašiš, co jsme kouřili, přivezl Paul Wilson z Anglie, to byl člen Plastic People, kanadský státní občan, takže mohl jezdit ven. Ale to bylo zcela sváteční. Tenkrát tady drogy nebyly. I když –  někteří s tím experimentovali, ale to nebyla naše patra, takže konkrétně ve společenství kolem Plastiků se chlastalo pivo a kořalky.

Neserte se do nás, my se do vás taky nesereme. To jediný jsme po nich vždy chtěli.

Co se týká legalizace konopí, já mám trochu obavy, že jakmile se stát a politici začnou  tímto tématem vážně zabývat, budou se snažit, aby ve výsledku na marihuaně obohatili především sami sebe. Že stát sám nebo farmaceutické firmy budou chtít zaujmout roli jediného oficiálního dealera a domácí pěstování pro vlastní potřebu bude běžným lidem různými způsoby zakazováno a znepříjemňováno. Myslíte, že to tak může být?

Tohle bych řek, že je úplně zcestná úvaha. Protože v případě, že by to legalizovali, v absolutním měřítku, tak nemůžou nikomu zakázat pěstovat si trávu na zahrádce. To je to samé jako kdyby dneska, když je povolený alkohol, někomu zakazovali vařit doma pivo podle starého receptu.

Já myslím, že můžou. Že můžou udělat zákon zakazující domácí produkci s tím, že to bude vyráběno jen na oficiálních místech a tvrdit, že nás tím vlastně chrání, protože jen oni to umí správně a bezpečně…

To je jako s pálením. Nesmíte si pálit doma, musíte do tý pálenice, ale nikdo po tom nejde. Oni ty kreténi si můžou dělat zákony jaký chtějí, ale my na ně stejně sereme. Čím víc lidí jim  bude srát na ty idiotský zákony, tím menší mají šanci. Je to znova, jak jste se ptala na tu svobodu – svobodu musíte mít v sobě a ne jenom čekat, až někdo povolí legalizaci. Tak jako je to v úvodníku vašeho časopisu, já jsem to čet, pěstujte, tím přispějete k legalizaci, tam ta věta je přesná.

Jak se vám líbí časopis Legalizace?

Obsahově velmi, fotky krásný, pokud jde o ty grafický doplňky, tak to je nic moc. Přečetl jsem to ze dvou třetin, marihuana je tak krásná rostlina, fotogenická… Celkově vám fandím a přeju vám, nebo přeju si, aby to k něčemu bylo.

Ještě děláte festivaly v Prostředním Vydří?

Ne, to mi tam zakázali z důvodu hluku a tak, navíc ta stodola, kde se to odehrávalo, spadla. Přesunuli jsem to ke Skalákovi na mlejn. To je v Želetavě kousek ode mě. Takže tam se pokračuje, má s tím ale hrozný problémy. Nejbližší vesnice, Meziříčko, tam osmdesát procent lidí volilo komunisty. Mlejn je na samotě, čtyři kilometry daleko. Přesto se serou. To je třídní boj, oni nás nenáviděj jako třídu, dřív nás mohli zavírat, teďka nás aspoň otravujou. Já jsem tenkrát po CzechTeku, když ho brutálně rozehnali, napsal se Standou Penců dopis Grossovi: „Neserte se do nás, my se do vás taky nesereme.“ To je jediný, co jsme po nich kdy chtěli. Vždycky. Za komančů. My jsme nebyli politický, my jsme si jen chtěli dělat svoje.

Máte pro čtenáře nějaký vzkaz?

Můžu dát svojí příhodu s lysohlávkama. Já mám ten statek v Prostředním Vydří. To je mezi Dačicemi a Telčí, a tam začíná Jihlavsko a dál, kde jich roste nepřeberně. To už je řadu let… Začátkem listopadu vyrašily lysohlávky a já jsem si vzal takový igelitový pytlík, ne pytel, ale takový menší, a mohl jsem ho mít plnej. A říkal jsem si: „Nesmíš to žrát syrový!“, to jsem si umiňoval. Když jsem se probral, lez jsem po čtyřech a byl jsem přesvědčenej, že jsem vlkodlak. A v tom pytli jich bylo po dně. Začal jsem se teda probírat, uslyšel jsem zvuky aut a došel jsem na silnici. A byl jsem u Stonařova, to je od Prostředního Vydří vzdušnou čarou takovejch třicet kilometrů. Já vůbec nemám ponětí, kolik jsem toho po těch čtyřech nachodil, v domnění, že jsem vlkodlakem. Ve Stonařově byl výčep a pinglové byli moji kamarádi. Tak jsem tam přišel a říkám kluci, já jsem byl na houbách, tak jsem si sebou nevzal prachy, dáte mi dvě tři pivka a nějakýho toho panáka na sekyru? A oni na to: „Magore běž se umejt.“ Tak říkám: „Počkej, co to je za manýry, dáte mi na sekáč, nebo ne, vole, proč bych se měl kvůli tomu mejt?“ „No běž se umejt.“ No, tak jsem šel. A na záchodě u zrcadla: tady na tváři přilepená snítka smrku na pryskyřici, tady kus lysohlávky a támhle… Já jsem ve finále, zřejmě v domnění, že jsem vlkodlakem, to žral asi přímo ze země hubou. Byl to zážitek pěknej. No tak, to aby čtenáři věděli, že o lysohlávkách taky něco vím.


Ivan Martin Jirous, *23. září 1944, Humpolec

I. M. J., známý též pod přezdívkou Magor, je český básník, publicista a výtvarný kritik, významná osobnost českého undergroundu. Je známý především spoluprácí s nezávislou rockovou skupinou Plastic People of the Universe. Za svou organizátorskou a uměleckou činnost, kterou provozoval navzdory cenzuře společenského života, byl v době totality pětkrát trestán odnětím svobody. Často podle vykonstruovaných procesů na základě paragrafu 202 – výtržnictví. Odseděl si celkem osm a půl roku nepodmíněně, z toho čtyři roky v třetí (nejpřísnější) nápravně výchovné skupině valdického vězení. Ven se dostal až 25. listopadu 1989, kdy mu prezident republiky zbytek trestu prominul. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!