Nejstarší doklady a okoukaný papír
Archeologické nálezy dokazují přítomnost konopí v neolitickém Japonsku až 10 000 let před naším letopočtem. Existují různé hypotézy, jak a kdy tam doputovalo první semínko, přičemž v současnosti se jako nejpravděpodobnější jeví možnost, že to bylo z Číny anebo Korejského poloostrova.
Jedním z často citovaných důkazů na podporu této teorie je jeskynní malba z období neolitu (v Japonsku se toto časové období nazývá podle „provazcového vzoru“ tehdejší keramiky džómon), která byla objevena na ostrově Kjúšú a zobrazovala vysoké stonky s konopnými květy, netradičně oblečené postavy, koně a mořské vlny. Tyto výjevy jsou dnes interpretovány jako korejští kupci přivážející rostlinu a tedy i semínka.
Během dlouhého období džómon, které skončilo kolem 3. Století před Kristem, využívali lovci a sběrači na japonských ostrovech planě rostoucí konopí k výrobě primitivního ošacení a nádobí.
Další významnou etapou nejen pro konopí v japonských dějinách bylo období formování centralizovaného státu Jamato, jež započalo v 3. a trvalo až do 8. století našeho letopočtu a přineslo několik zásadních změn. Z pevninské Číny a Koreje dorazily základní kameny budoucí japonské společnosti a kultury: buddhismus, rýže a papír.
Historii papíru (samozřejmě konopného) se budeme podrobně věnovat v příštím čísle magazínu, nyní v souvislosti s Japonskem uvedeme pouze základní okolnosti. Techniku výroby objevil někdy ve 2. století našeho letopočtu eunuch na čínském císařském dvoře Cchaj Lun a jednou ze základních surovin, které používal, bylo konopí (další důležitou surovinou bylo lýko moruše).V 7. století se tato technika díky buddhistickým mnichům přicházejícím z Koreje dostala až do země vycházejícího slunce, kde si ji místní řemeslníci rychle osvojili. Během padesáti let se rozšířila téměř po celém území dnešního Japonska, přičemž se vyrábělo více než osmdesát více či méně odlišných druhů papíru. I to dokazuje, že konopí muselo být mezi populací japonských ostrovů již delší dobu domestikované, jinak by k takto rychlému rozšíření výroby papíru nemohlo dojít.
Konopí v rané náboženské tradici
Ještě dříve než papír se po japonských ostrovech začal šířit buddhismus, ale původní animistické náboženství šintó nevytlačoval – naopak v mnoha ohledech docházelo k symbióze. Podle mytologické tradice šintoismu (překládáno nejčastěji jako „cesta bohů“) je božský duch (kami) přítomen ve všech možných formách – v lidech, v rostlinách, ale i ve skálách a zbraních.
Konopí mělo v tomto náboženství mezi rostlinami výsadní postavení a používalo se při mnoha obřadech a rituálech. Z nejvýznamnější šintoistické svatyně Ise, která je zasvěcená bohyni slunce a dárkyni světla Amaterasu, pochází speciální modlitba nazvaná taima, což je jeden z několika japonských výrazů pro konopí. Ve všech svatyních byly základní součástí naprosté většiny obřadů tři nejdůležitější suroviny – rýže, sůl a konopí. Při obětních ceremoniích se jako úlitba bohům mimo jiné nabízely konopné tkaniny, látky a kvalitní papír.
Každý poutník, který se chystal na delší cestu, si nejdříve zajistil ochranu příslušných bohů, a to tak, že k jejich sochám položil rýži a konopné listy. Podle jiné dávné tradice, o které na počátku 20. století psal přední světový odborník na asijská náboženství George F. Moore, se svatyně před obřadem očisťovaly pomocí pálení konopných listů u vstupu, čímž byly na toto posvátné místo zvány duše zemřelých. Rituál měl také povzbuzovat přítomné k tradičnímu tanci.
Klasické Japonsko a šógunát
Se znalostí papíru přicházely z pevninské Asie i systematičtější postupy v zemědělství, jehož pevnou součástí se stalo pěstování a zpracování konopí. Podnebí i půda rostlině vyhovovaly a se stoupající zručností obyvatel přibývalo i produktů, které byly využívány v zemědělství, k výrobě oblečení, lan a plachet a v neposlední řadě v medicíně (viz Box – Japonské léčebné konopí).
Co se základního dějinného vývoje týče, období klasického Japonska je historiky vymezováno právě příchodem buddhismu v první polovině 6. století a končí změnou společenského zřízení a nástupem šógunátu na konci století dvanáctého. V tomto období relativního míru rozkvétalo umění, vznikalo množství literárních děl a utvářely se dodnes známé prvky japonské kultury – například mezi mnoha uživateli konopí oblíbený čajový obřad, aranžování květin (ikebana) a specifické úpravy zahrad.
Jednotlivé provincie měly značný stupeň autonomie a skutečná moc se tak postupně přesouvala z císaře na místní klanové vůdce a vojenské velitele, kteří ve skutečnosti ovládali regiony a tamější populaci.
Na konci 12. století se dosavadní režim císařské vlády zhroutil a moc se přesunula do rukou tzv. šógunů, podle nichž byl později nazýván celý vládnoucí systém. Jednalo se o způsob vojenské vlády, který vydržel (s několika krátkodobými pokusy o návrat k předchozímu stavu) až do roku 1868, kdy bylo obnoveno silně centralizované císařství a došlo k nastartování známých reforem Meidži, jež měly feudální a zaostalé Japonsko přiblížit světovým industriálním velmocím.
Šógunové se střídali u moci podle toho, který klan byl úspěšnější v krvavých občanských válkách. To se změnilo v roce 1603, kdy ve městě Edo (dnešní Tokio) vznikl tokugawský šógunát, jenž vydržel u moci dlouhých patnáct generací až do návratu císařství.
Samurajové, nindžové a konopí
Mezi nejvýraznější rysy šógunátu patřilo rozdělení feudální společnosti a důraz na vojenský aparát, z něhož vycházely nejvyšší složky společnosti, především samurajové. Jednalo se o excelentní klanové bojovníky, kteří byli proslulí svou odvahou a absolutní oddaností šógunovi.
Představitelé vyšší společnosti se odlišovali od prostých lidí specifickými kulturními návyky a způsobem oblékání, přičemž oboje mělo co do činění s konopím.
Jedním ze specifických rysů života samuraje bylo studium umění boje, kterému se válečníci věnovali od mládí. Oblíbeným „naučným“ příběhem byl ten o nindžovi, jenž se učí skákat. Do země na jaře zasadí konopí a každý den rostlinu přeskakuje. Zpočátku mu to nečiní žádné problémy, ale s příchodem léta začne rostlina růst tak rychlým tempem, že má učeň co dělat, aby ji dokázal znovu a znovu přeskočit. Mladý nindža ale neustane a na podzim zvládne přeskočit plně vzrostlou, několikametrovou rostlinu, což vypovídá jak o jeho vytrvalosti a schopnostech, tak o růstovém potenciálu konopí.
Z jižních ostrovů Japonska pochází bojové umění karate, jehož mistři uváděli jako jednu z výjimečných schopností to, že dokáží roztrhnout konopný provaz. Další známou disciplínou související s konopím je kjúdó – cesta luku. Tětiva těch nejlepších lukostřelců, kteří používali delší luky než v Evropě a údajně dokázali jedním šípem zabít až tři nepřátele, se musela vyrábět pouze z nejodolnějšího, tedy konopného materiálu. I na výrobu tradičního oblečení nazývaného kimono se využívalo konopí. Jukata (podobná kimonu, na nošení v létě) se kvůli lepší prodyšnosti materiálu původně vyráběla převážně z konopí a byla oblíbená u vyšší společnosti (hojně se využívala například při vstupu do lázní).
V nepřízni bavlněné příze
S příchodem bavlny v 17. století se z konopných produktů postupně stávalo luxusní zboží pro bohaté. Nově objevené metody velkokapacitního zpracování a obhospodařování půdy umožňovaly pěstitelům bavlny dosahovat větších výnosů při menších nákladech, a tím snížit cenu konečných produktů. Rozdíl v jejich kvalitě a životnosti a následné zamoření půdy v té době nikoho netrápilo.
Konopí bylo i nadále využíváno alespoň k výrobě speciálního zboží, jako například tradiční obuvi geta, rybářských vlasců a lodních lan. Na ostrově Šikoku se rostlina pěstuje pro ceremoniální využití na císařském dvoře, aby mohly být dodržovány starodávné šintoistické tradice.
Obnova císařské moci v roce 1868 a započaté reformy Meidži (pojmenované podle císaře, jenž vládl až do roku 1912), které přinesly industrializaci, centralizaci a modernizaci japonské společnosti, znamenaly pro konopí pokračující ústup ze slávy.
Stále se ovšem jednalo o samovolný trend ovlivňovaný zejména novými objevy v oblasti zpracování zemědělských komodit a inovací výrobních postupů. Rostlina byla samozřejmě i nadále legální a mnoho farmářů ji pěstovalo, když už ne komerčně, tak alespoň pro vlastní potřebu, což ovšem ve většině případů neznamenalo rekreační pokuřování, ale spíše zemědělské využití.
V oblasti Nagana (dějiště pro nás hokejově nezapomenutelné zimní olympiády v roce 1998) se nacházejí rozsáhlá rýžová pole, na kterých se podle místních starousedlíků ještě před začátkem druhé světové války všude pěstovalo konopí. Někteří farmáři v odlehlejších oblastech země dodnes snad ani nevědí, že tradiční zemědělská plodina konopí je vlastně totéž co obávaná droga marihuana.
Podobně jako jinde ve světě i v Japonsku musela proti konopí zasáhnout „vyšší síla“, která z tisíce let využívané a nesmírně užitečné plodiny učinila ze dne na den symbol zla, proti němuž by se mělo bojovat všemi dostupnými prostředky.
