Aktuální článek
Kouř v tunellu – 7. část

Kouř v tunellu – 7. část

Profilový obrázek
  • Už posedmý vám odtajňujeme registry našeho klubu. Minule agent ve svym bytě roztočil na plno všechny vodovodní kohoutky, ožral se a pak střílel vzteky do nebe. Policajti ho zavřeli do cely a on už tak nestihl zavřít ty kohoutky. Voda nám v provazcích protejkala do klubu a nám nezbylo nic jinýho než se přestěhovat na ulici a uspořádat večírek přímo uprostřed rušný křižovatky. Nechápu, proč na nás nepřijeli měšťáci!

XII.

O jedný ozdravovně, kde vás nutí dopíjet piva, o náckách, co mi chtěli rozšlapat hlavu a o jedný noční honičce a skoku do uhlí.

Dneska to stálo za prd. Byl konec měsíce a tak bohužel smutnej čas, kdy většina našich pravidelnejch hostů nemá už ani floka. Zavřel jsem už v jedenáct a to se to tu normálně touhle dobou teprve rozjíždí. Jen Pepa Hruška seděl na baru, cumlal celej večer Kofolu a pořád něco mlel, tak jsem ho musel nakonec skoro vyhodit.

Zámek mi zas nešel zamknout, někdo se v něm musel hrabat. Smažky zasraný, pomyslel jsem si. Ukecám Majzla a dáme všude mříže. Naproti v dědkovský čtyřce už taky zavírali. Nemusel jsem se ani otáčet. „Vypadněte už sakra. Zejtra votvírám v deset ráno, tak si to sem můžete přijít dopít debilové! Teď už ale běžte úplně do prdele!“, řval vychrchlanej hlas toho malýho hnusáka odnaproti, co vás obslouží jen tehdy, když ho oslovíte „pane vrchní“. Jinak vás totálně ignoruje. Prostě elita nižších cenovejch skupin. Nejlepší je, že ten jeho pajzl se jmenuje Ozdravovna. Možná jeden z geniálních vtípků Pana vrchního. Zahulenější hospodu jsem jakživ neviděl. Hned u vchodu se sníží viditelnost, začnete tápat a rozhánět šedý chuchvalce štiplavýho dýmu, který se po lokále doslova převalujou. Tohle z hadrů prostě nedostanete.

kouřJednou jsme tam zašli s Majzlem na pivo. Bylo teprve brzo odpoledne a pan vrchní byl už na mraky. Potácel se mezi stoly, sbíral špinavý půllitry, aby do nich bez umytí zase točil další piva pro úplně jinýho hosta. A po většině návštěvníků Ozdravovny byste fakt pít nechtěli! Šli jsme sem hlavně kvůli pivu, točili dvanáctku. Majzl navíc tvrdil, že tyhle čtyřky má rád, protože se v nich soustřeďuje všechna moudrost stáří. Nevim, já jsem nic takovýho nezaznamenal, pokud teda pominu dlouhej šedej vlas, kterej jsem vytáhnul z matesů a náramně se hodil do mastnýho culíku jednoho nádražáka od protějšího stolu. Chuť na pokračování v hodokvasu se kamsi vytratila.

„Dopij to!“, zachrčel nade mnou pan vrchní a nebezpečně se kymácel nad naším stolem. Připomínal šklebícího se nafukovacího panáka, zmítaného větrem.


„Já už nebudu, nemám dneska velkou žízeň“, opáčil jsem co nejzdvořileji a vyloudil opravdu provinilej ksicht.

„Povídám, dopij to!“ Stál nade mnou a k mýmu zděšení měl pro mě v ruce připravenej další plnej půllitr.

„Jste hrozně hodnej, ale já jedu ještě autem, takže díky, už fakt nebudu“, srabácky jsem lhal.

„Dopij to a pak vypadni! Tady mi nikdo zbytky nechávat nebude. Řekni mi, proč lezeš do mý hospody, když pak odmítáš konzumovat? To si běž sednout vole někam na poštu mezi báby, co čekaj na důchod a nedejchej mi tady můj vzduch.“

Měl pravdu. O ten jeho vzduch jsem ho fakt okrádat nechtěl. Vypadnul jsem bez placení. Pan vrchní mi ještě přidržel dveře.

„A zavři vole, ať mi sem nejde smrad z ulice“, řval za mnou svym chraplákem. Jak říkám, génius. Majzl tam zůstal. Popíjel si svoje pivo z půllitru, po kterym možná tekly sliny všech přítomnejch v lokále, včetně těch pana vrchního, a někde mezi chuchvalci dýmu zachytával nekonečnou moudrost stáří. Kdo ale ví, kolik štamgastům z Ozdravovny doopravdy je. Možná jsou mladší než my s Majzlem, třeba měli jen horší startovní podmínky…

Od tý doby mě tam nikdo nedostal. Navíc tam po našem konfliktu začli chodit bratři v boji – Lojza Hladík, Lemur a Prochy. Další důvod proč tam nejít.

Ale proč to řikám. Docela to do sebe zapadá. Konečně jsem totiž vyhrál nad poškozenym zámkem a chtěl vypadnout domu. K mojí smůle byli ale zrovna mezi těma posledníma hostama, co Pan vrchní vyhazoval s úctou sobě vlastní a za proudu těch nejgeniálnějších nadávek, který bys prostě nevymyslel, právě oni tři. Lojza a jeho kámoši. A byli v nebezpečný náladě. To znamená, že se neváleli po chodníku jako právě pan vrchní, ale byli napitý tak akorát, aby mohli někomu rozbít hlavu. Třeba zrovna mně. Zatím se rvali jen mezi sebou. Jakoby ze srandy se kopali těma svejma naleštěnejma bagančatama, dávali si rány do zad a kopali do vysypaný popelnice, kterou předtim převrátili. Fakt divný idioti, tihle náckové.

Když mě uviděli, změnili směr a přidali do kroku. Chtěl jsem se rychle vrátit do bezpečí klubu a v nejhorším tam i přespat, ale ten zatracenej zámek teď nešel jak na potvoru zase otevřít. Možná to bylo jen těma rozkepanejma rukama, těžko říct, přeci jen se na mě blížila tuna rozzuřenýho masa. Nejprve mi bleskl hlavou nápad, že je uplatim hulením, ale rychle jsem ten nápad zase zavrhl. Bratři v boji bojovali přeci za správňácký věci. Už je slyšim. Ten přeraženej nos je za to, že nás nechceš ve svym klubu. A teď ti zlomíme ruku za korupci, abys to už nikdy nedělal.

„Ty hajzle! Tak konečně! Teď se srovnáme!“, řval Prochy jak pominutej.

„Rozšlapu ti hlavu!“, hulákal zase Lojza. Byl možná nejvožralejší, ale teď už téměř běžel. Ostatní dva se přidali. Auta už nejezdily a ulicí se najednou rozléhal hrozivě znějící dusot těžkejch bot. Těžkejch bot, který se mi chystaly rozšlapat hlavu. Jestli mě jejich první výhrůžky k zemi tak trochu přimrazily, tak tenhle dusot mě od země doslova katapultoval. Rozběhl jsem se přesně opačnym směrem, než z jakýho přibíhali, abych si udržel co největší náskok. Zamířil jsem rovnou k tunelu. Za ním je park a tam by se mi mohlo podařit zmizet někde v křoví. Blbý bude, jestli mě dostihnou. V parku mě tihle vypatlanci můžou beze svědků ukopat a klidně rovnou pohřbít někde v záhonu tulipánů. Otočil jsem se. Vzdálenost mezi mnou a nimi byla víceméně pořád stejná. Asi tak třicet, čtyřicet metrů. Měl jsem výhodu ve svejch modrejch teniskách. Pronásledovatelé běželi v těžkejch kanadách a vláčeli se s desítkama kil masa a sádla navíc.

O to víc je ale hnala kupředu agresivita, touha po pomstě a chuť ukojit ty nejprimitivnější zvířecí pudy. Řítil jsem se tunelem a běžel skoro po paměti, protože zářivky byly povětšinou roztřískaný. Zřejmě vděčnej cíl dětskejch vrhačů kamení. Dusot náckovskejch bot mi drnčel v uších, v tunelu se o to víc rozlejhal a vše bylo najednou děsivější, bezvýchodnější. Přidal jsem, pokud to vůbec ještě šlo. Teď už jsem běžel naplno, tak naplno, jak můžete běžet jen běh o holej život. V tom má většinou oběť velkou výhodu. Měl jsem prostě o dost větší motivaci. Tunel končil a začínal park.

Viditelnost tu byla o něco lepší, každejch třicet metrů svítila lampa a pronikaly sem i světla z bytů z přilehlejch bloků. Seběhnout někam stranou z hlavní cesty a schovat se do křoví, jak jsem si původně plánoval, by byl holej nesmysl. Našli by mě během pár minut. Navíc – park byl kolem dokola obehnanej vysokou zdí a byla to vlastně past. Zbejvalo jediný! Doběhnout až na opačnej konec a upláchnout protilehlou bránou. Tam se pak už pokusim zmizet někde v ulicích. Otočil jsem se. Nejblíže za mnou byl Lojza, pak Prochy. Lemura jsem neviděl, asi trochu ztrácel nebo to úplně vzdal. Asi se zas tradičně přežral, jak bylo jeho zvykem. Lojza byl ale pořád jen dobrejch třicet, pětatřicet kroků za mnou. Zarytě mlčeli. Jen funěli, funěli jak prasata. Blbý bylo, že teď mi to nepřišlo ani moc vtipný. Myslel jsem, že bych za běhu zavolal policajty, ale než bych nahmatal mobil, vytočil číslo a dočkal se možná nějaký pomoci, ležel bych v tom lepšim případě mezi tulipánama a v tom horšim rovnou pod nima.

Konečně jsem se blížil k druhýmu vchodu. Tam začínala dolní čtvrť a hmatatelná šance na přežití. Zmizim v nějakym domě nebo chytnu taxíka, skočim do tramvaje, nakonec tam bude celkem i dost lidí na ulici, tak by to snad ty vyholený monstra mohly vzdát. Taky jsem měl pocit, že jim už docházej síly. Najednou se mi ale doslova podlomily kolena. Netuším jak se to mohlo stát, ale zleva, teda úplně z jinýho směru, než z jakýho jsem přibíhal, se k zadnímu východu blížil závratnou rychlostí Lemur. Zřejmě to tu dobře znal, snad věděl o nějaký zkratce křovim, co já vim. Tohle ale bylo už hodně zlý. Nikdy se mi nepodaří proběhnout bránou dřív než jemu, to bylo víc než jasný. Byl jsem dokonale obklíčenej.

Zprava jsem uslyšel dunění vlaku. Věděl jsem, že za zdí vedou koleje.Byla to trasa, která vedla kolem Tunellu. Prudce jsem zabočil tim směrem, i když jsem tušil, že vždycky doběhnu jen ke zdi. Ale třeba se mi ji podaří někde přelézt, ostatně jinou šanci na únik jsem už teď stejně neměl. Prodíral jsem se křovím a tisovejma keřema. Svým manévrem jsem pronásledovatele trochu zmátl. Už si mysleli, že mě maj a prodírat se křovím se jim moc nechtělo. Získal jsem tim docela slušnej náskok.

Stál jsem pod třímetrovou zdí. Měl jsem štěstí. Zrovna v těchto místech byla pobořená a trčely z ní nějaký výčnělky zpola vykotlanejch cihel. Normálně bych to asi nezvládnul, ale bomba nahromaděnýho adrenalinu mě vyhnala na hřeben během několika sekund. Seděl jsem tam obkročmo a díval se dolů do tmy. Jo, bylo by to pěkný místečko na pokouření, dolní čtvrť tu byla jak na dlani a pokroucený borovice z parku voněly jak na Jadranu. Ale z hloubky pode mnou se blížil dusot, lámání větví a vzteklý nadávky. Podíval jsem se rychle na druhou stranu. Přímo pod zdí vedly koleje. Bohužel ale tahle strana byla o dost níž položená než park, takže skok ze zdi bude znamenat pád do dobrejch pěti metrů hloubky. Jedině se pokusit přejít po hřebeni někam dál, ale to by při týhle viditelnosti znamenalo asi stejně nakonec pád. Náhle přišla vlna hluku.

Pod vlivem stresu z předešlý honičky jsem se pekelně lek a zachytil se křečovitě zdi pod sebou. Zleva přijížděl vlak. Zeď vibrovala, zvedl se trochu vítr. Reflektor lokomotivy mě osvítil a v tu chvíli se dole na druhý straně objevila Lemurova hlava.

„Ty hajzle!“, něco po mně hodil. Minul a to „cosi“ s kovovým drnčením dopadlo právě před projíždějící vlak na koleje . Byl to zřejmě boxer, co jinýho může mít taky takovejhle kretén u sebe. A už vedle něj stál i Lojza. Ještě v běhu vyskočil na zeď a začal se škrábat za mnou. Pitbull zaútočil. Mohl bych ho skopnout, ale on mě zas taky mohl krásně stáhnout dolu za nohu. Rychle jsem se otočil směrem k trati. Podél zdi se zvolna šinula řada vagónů s uhlím. To rozhodlo. Dolů jsem teď skočit nemohl. Pravděpodobně bych skončil pod kolama vlaku a navíc, bylo to pět metrů pádu.

Jestli se mi ale podaří doskočit až na vlak a to rovnou na ten uhlák, bude tam mnohem menší riziko špatnýho konce. Výběr řešení byl teda vskutku pestrej. Nebyl ale čas se rozhodovat. Kousek vedle mě už vykukovala vepřová hlava Lojzy Hladíka, jen mu do toho jeho rypáku narvat smrkový větve. Dole se klátili další dva náckové a snažili se mě zasáhnout kameny. Musel jsem jednat rychle!

Sekundu jsem počkal, až mě mine konec předchozího vagónu, prudce se odrazil a doskočil téměř celym tělem naplocho na uhlí v dalšim vagónu. Praštil jsem se při tom o kovovej okraj vagónu do nohou, ale v tu chvíli jsem to zas tak moc nevnímal. Nebyl to asi zrovna moc pohlednej skok, takovej placák s roztaženejma rukama a nohama, ale myslím, že to byl od základky můj nejlepší sportovní výkon. Skok na rozjetý uhlí! Rychle jsem se vzepřel na všechny čtyři a pak se opatrně posadil. Vagón se pode mnou natřásal a duněl, kolem obličeje mi svištěl vítr. Vypadalo to, že vlak začíná trochu nabírat rychlost. Otočil jsem se dozadu za svejma pronásledovatelama. Byl bych se vsadil, že se v dálce nad posledními vagóny mihnul stín postavy.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!