Postřehy psycholožky Ivy Žížalové, která v rámci studia na Univerzitě Palackého v Olomouci absolvovala v roce 2012 výzkumný pobyt na Univerzidad de Nuevo Leon v Mexiku.
Ivo, před rokem ses vrátila z osmiměsíčního pobytu v jednom z nejnebezpečnějších měst Mexika – Monterrey. Co tě původně vedlo k cestě do tohoto kraje?
Jela jsem do Mexika na studijní pobyt. V Monterrey se situace výrazně zhoršila až v době, kdy jsem o stipendium na tamější univerzitě měla už nějaký čas zažádané. Přesto jsem si říkala, že když se o tom městě nemluví jako o Tijuaně nebo Ciudad Juaréz, tak to tam bude celkem bezpečné.
Bylo mi řečeno, že bych neměla v noci vůbec ven, přes den jsem mohla pouze v doprovodu, nikdy jsem neměla nosit zavazadlo a musela se pohybovat jen v doporučených čtvrtích.
Cílem pobytu byl výzkum jako podklad pro mou diplomovou práci. Inspirovala jsem se českou prací „Free techno subkultura“. Až na místě mi pořádně došlo, že budu dělat drogový výzkum uprostřed drogové války. Vedoucí diplomové práce mi nakonec musel strhnout body za etiku, jelikož není etické ohrožovat účastníky výzkumu (tedy i mě) realizací práce v rizikovém terénu.
Jak vypadal tvůj běžný den? Musela jsi dodržovat nějaká zvláštní bezpečností opatření?
Od začátku jsem dostávala na univerzitě a ambásadě rady a příkazy, jak se chovat za stávající bezpečnostní situace. Bylo mi řečeno, že bych neměla v noci vůbec ven, přes den jsem mohla pouze v doprovodu, nikdy jsem neměla nosit zavazadlo a musela se pohybovat jen v doporučených čtvrtích. To vše bylo v rozporu s mým záměrem realizovat terénní výzkum. Zpočátku jsem si říkala, že jde o přehnaná preventivní opatření z důvodu smrti dvou studentů, kteří se omylem připletli k mafiánské přestřelce.
Strach jsem dostala až ve chvíli, když popíjení mých spolužáků v autě před školou skončilo ozbrojeným přepadením. Nejedná se o zločince a mafiány, jak si je představujeme z filmů. Jsou to velmi mladí otcové od rodin, kteří byli z důvodu velké konkurence a rozdělení drogového byznysu mezi kartely donuceni rozšířit svou kriminální činnost i na peněženky a mobilní telefony. Po tomto incidentu jsem si myslela, že zde výzkum dělat nemůžu. Ale hned následující den jsem se seznámila se slečnou z místní taneční, psytranceové komunity. Mezi lidmi, co v té realitě žijí, ten strach tak nějak potlačíš. Vůbec ti to nepřijde.
Vzpomínám si, že po návratu domů jsi pravidelně dostávala špatné zprávy od mexických známých. Máš i nějaké z poslední doby? Zlepšuje se situace, nebo zůstává stále stejně zlá?
Mám jeden velmi smutný příběh, který se mě osobně dotýká. Zemřel mi kamarád. Byl to mladý homosexuál a dva měsíce chodil se starším drogovým dealerem. Oba unesl, zbil a nahé nechal v horách konkurenční drogový kartel. Leo týden předtím prodělal virózu a bohužel nepřežil.
Nakonec jsem zjistila, že když se takový lístek na autobus pořádně olízne, tak taky docela obstojně lepí.
Byl to kluk z normální rodiny, který jen přijel na víkend z vesnice do velkého města, nešťastně se zamiloval a už se nevrátil. Mám neustále strach o lidi, se kterými jsem se tam sblížila. Jednou za čas se na Facebooku objeví zpráva, že někdo s lítostí oznamuje…
To tedy nezní moc povzbudivě… Nemáš na závěr nějakou veselou historku z pobytu?
Celkem vtipné bylo, když jsem sháněla papírky. První člověk mi dal lístek od autobusu, což mě docela pobavilo. Jenže následovala třítýdenní detektivní činnost, až jsem konečně objevila na jedné zapadlé tržnici obchod, kde měli poloprázdné krátké OCB v přepočtu za sedmdesát korun. To je pro představu zhruba dvojnásobek ceny za gram marihuany na hranicích se Spojenými státy. Nakonec jsem zjistila, že když se takový lístek na autobus pořádně olízne, tak taky docela obstojně lepí.
Více se o drogové válečné situaci v Mexiku a o možných vyhlídkách na lepší budoucnost drog i drogových uživatelů dočtete v magazínu Legalizace č. 18, které vyšlo 8. července 2013.
