Sbohem vlčí máku, jede se na opiový!
Vždycky se mi líbily obrázky rozkvetlých opiových polí v horských oblastech vzdálených zemí, ačkoli často zobrazovaly armádu či podobné složky, právě likvidující úrodu. Rozhoduji se, že nějaké takové plantáže prostě musím navštívit. Putování jako většina cestovatelů v této oblasti zahajuji v thajském Bangkoku,
odkud se postupně vydávám směrem na sever země, do centra Zlatého trojúhelníku.
Ojedinělý sborník významných textů s obrazovým pojednáním na téme opia najdete pod názvem Zlatá epocha opia v e-shopu edice Legalizace.
Ačkoli předběžný průzkum internetových zdrojů naznačuje, že pěstování opiového máku v Thajsku je již minulostí, myslím si o tom své a představuji si, že realita bude obdobná, jako je tomu třeba v Maroku s hašišem: v nějaké odlehlé, Bohem, policií i turistickými průvodci zapomenuté oblasti bude vesele probíhat neomezené pěstování ve velkém a nebude problém se tam s pomocí případného bakšiše pro nějakého místňáka podívat.
Hledej, šmudlo!
Záhy však začínám zjišťovat, že to možná nebude tak jednoduché. Vyzbrojen i na místní poměry úsměvně nízkým rozpočtem přijíždím do Chiang Mai, hlavního
města stejnojmenné provincie na severu Thajska, kde se ještě nedávno sklízela většina thajského opia. Ve městě jsou desítky trekových agentur, nabízejících
nepřeberné množství výprav do okolních hor, džungle a kmenových vesnic. Obcházím je a všude kladu stejný požadavek: rád bych se podíval na opiová pole.
Všude bez výjimky ale dostávám stejnou odpověď: ne, nic takového neděláme, žádné opium se tu nikde nepěstuje. Jo, před patnácti lety to tu rostlo všude, ale to je všechno dávno pryč. Armáda to tu vyčistila vrtulníkama, teď se tu pěstuje kafe a čaj…
Objíždím další lokality, navštěvuju kmenové vesničky, vyptávám se na každém kroku, tu a tam rádoby znalecky ochutnám nabídnuté opium, všechno marné.
Sehnat samotné opium nebo trávu není větší problém, tyto pochutiny nabízejí klasičtí pouliční týpci – dealeři ve městech a postarší ženy v typických úborech horských kmenů ve vesnicích. Ani u těch však v hledání nepokročím, i když tuším, že možná o něčem někde vědí. Jediné „políčko“, které nacházím, je tak pár čtverečních metrů v rámci jakési miniaturní botanické zahrady (i se dvěma oškubanýma kytkama trávy) v jedné ze snadno dostupných a tedy turisticky značně provařených horských vesniček.
Do Barmy legálně ne, vzhůru do Laosu
Veškeré pátrání má tak za výsledek zjištění, že v Thajsku se v současnosti pěstuje skutečně pouze na nejnepřístupnějších místech a za přísného utajení. Naprostá většina produkce probíhá v příhraničních oblastech Myanmaru (ex-Barmy), kam je však cizincům zakázán přístup, a v menší míře se pěstuje také na severu Laosu. Jeden z oslovených průvodců, který tam prý v nedávných letech pracoval, mi dokonce kreslí zjednodušený plánek oblasti, kde se opium zaručeně pěstuje. Přeplouvám tedy Mekong a v pátrání pokračuju v Laosu, jedné z nejchudších zemí regionu.
Solidní a rušné thajské silnice, na kterých se velmi snadno stopovalo, se mění v děravé, často nezpevněné a málo využívané stezky, klikatící se přes všudypřítomné hory a doly. Stop je absolutně beznadějný a průměrná rychlost extrémně nepohodlného cestování sporadicky jezdícími autobusy je kolem 20 km/h. Po dvou dnech modlení, aby těm prehistorickým rachotinám neselhaly brzdy či neulétlo kolo v některé z ostrých zákrut nad příkrými srázy, úspěšně dorážím do městečka Phongsaly, hlavního města nejsevernější laoské provincie.
Vydávám se na průzkum a zjišťuju, že do okolních hor vypravuje treky jediná agentura ve městě, a to za naprosto nehorázné a nesmlouvatelné ceny, které jsou zcela mimo můj neslavný rozpočet. Poprvé za celou cestu se mi však dostává ujištění: ano, příslušníci horského kmene Akha v okolních horách opium pěstují. Balím stan, spacák a nějaké to jídlo a vyzbrojen velmi schématickou mapkou regionu se vydávám tam, kam už nevedou žádné silnice.
Hledej, šmudlo! level 2
Zpočátku příjemná procházka se po několika hodinách mění ve slušný očistec. První dvě vesničky jsou ještě tam, kde je očekávám, jde však o jiný kmen a opium zatím nikde. Za soumraku scházím k řece do údolí, kde tábořím první noc. Druhý den nastávají první komplikace. Nechutné slizké pijavice, pochutnávající si na krvi z mých nohou, jsou tou drobnější. Chaoticky je strhávám a ty tři ranky naštěstí jen chvilku trošku krvácejí. Nic vážného.
Horší je, když se stezka nečekaně rozděluje a široko daleko ani živáčka, který by mohl poradit. Nekonečné hodiny supím v potu tváře těžko prostupnou džunglí, stezky jsou místy zataraseny spadlými stromy, někde se téměř ztrácejí. Konečně dorážím do další vesničky, kde se dozvídám, že jdu úplně blbě. Můj směr je někde támhle v dáli, za devatero horami… Vesničané mě alespoň přijímají mezi sebe, dávají mi najíst (revanšuju se pár drobnýma) a nechávají mě přespat. Venku se přežene bouřka a ráno se jde dál.
Lao-lao, nemocní a makovičky
Další noci již trávím vždy v těchto vískách horských kmenů, vzdálených od sebe vždy několik hodin cesty. Všude zírají a nechápou, evidentně nejsou zvyklí potkávat osamoceného bělocha – ostatně během skoro týdenního putování touto oblastí nepotkávám ani jediného cizince.
Jedinečné zápisky a kresby z pera Jeana Cocteaua na téme opia daly vzniknout stejnojmenné knize. Najdete ji v e-shopu edice Legalizace.
Ač se mě jednou skupinka žen fakt vylekala a dala se na útěk, celkově jsou vesničané milí a přijímají mě jako hosta. Návštěvy vesnic se podobají jako vejce vejci: totální jazyková bariéra, kterou se snažíme prolomit hlavně pomocí domácí rýžové pálenky lao-lao.
Tady mají vážně dobrou. Podává se čaj a rýže s jakousi neidentifi kovanou zeleninou na dva vždy stejné způsoby, vzácně troška špeku z všudypřítomných tmavých prasat. Bohužel musím občas zklamat některého z vesničanů, kteří ke mně přivádějí nemocné děti v naději, že jim poskytnu nějaký ten výdobytek západní medicíny. Ale zpátky k věci. Po třech dnech bloudění, namáhavých mnohakilometrových výstupů a sestupů, několikrát propocených hadrů a zvažování, zda se na to už opravdu nevykašlat, se po obzvlášť strmém stoupání přehupuju přes další vrchol a vycházím z lesa na mýtinu.
Rozhlížím se kolem a můj pohled se zastavuje dole na svahu, kde ze zeleného moře prosvítají nachové a bílé květy opiového máku. Konečně! Slunce ozařuje zničeho nic úchvatnou krajinu a tělem se mi rozlévá hřejivá radost. Přece jen to nebylo všechno nadarmo. Zplaven a vyčerpán padám na kolena a děkuju všem bohům.
Takový normální záhumenek
Mám štěstí, aniž bych sezónu nějak plánoval, přicházím právě v období sklizně (únor). Sestupuju směrem k políčku, kde se právě pohybuje několik osob. Jak zjišťuji v následujících dnech, jedná se o zcela typickou opiovou miniplantážičku, na jakou lze v této oblasti narazit. Nepříliš velké pole, asi půl hektaru, ohraničené jednoduchou dřevěnou ohradou, v jehož středu stojí malý nízký přístřešek. Políčka jsou často několik kilometrů od nejbližší vesnice, takže zde část rodiny většinou tráví celý den a přístřešek využívají k vaření a odpočinku mimo dosah pálícího slunce, někdy zde i přespí. Nikde ani stopy po nějakých ozbrojencích, pašerácích či jinak nebezpečně vypadajících existencích, nepočítám-li chlapíka na později navštíveném místě, který, když mě s foťákem zahlédne na svém políčku, na mě už z dálky huláká a hrozí srpem, ať se koukám klidit pryč. 
Spíš znakovou řečí se dovoluji a přelézám ohrazení, stejným jazykem odpovídám na otázky: Kolik vás je? Kde máš průvodce? Cože, sám? Překvapené pohledy následují úsměvy a pozvání na čouda. Mladík, jehož jméno znělo nějak jako Kopčem, nám oběma maže čerstvé, dnes sebrané surové opium z plechovky na cigarety. Pohulíme, účinek je téměř neznatelný. Na poli je ještě o něco starší chlapík a dvě ženy, z nichž ta starší je těhotná a ke kroji má super triko, špinavé a s dírou na bradavku. Ta mladší je mladá, krásná, čistá a nechce se fotit.
Holky připravují v přístřešku lahodný oběd (kromě rýže rostou hlavní ingredience na tom samém poli mezi mákem), zatímco Kopčem zkušeně vytesává z bambusu extra hůlky. Místo talířů banánové listy a společně si pochutnáváme na jednom z pro mě nejlepších jídel celého výletu. Po obědě znovu do práce. Všichni procházejí pole a speciálním nástrojem se dvěma asi milimetr vystouplými břity nařezávají polozralé makovice – ty, ze kterých již opadaly všechny okvětní lístky. Zářezy vedou svisle, většinou jen na jedné půlce makovice, dva tři řezy na každé palici. Z ranek okamžitě začíná prýštit bílá viskózní tekutina, kterou pěstitelé nechají na vzduchu zhnědnout a lehce zatuhnout a druhý den ráno provedou samotný sběr.
Žádný drogový ráj
Na jednom z polí potkávám týpka, který překvapivě ovládá pár slov anglicky. Od něho zjišťuji, že surové opium se zde dále nezpracovává. Po sklizni se dostaví nákupčí, zpravidla Číňan nebo Vietnamec, a téměř celou úrodu vykoupí. Výdělek pár set dolarů pro rodinu do ročního rozpočtu je určitě vítaný, znakem luxusu „obchodníků s drogama“ je tu pak místo mercedesů a zlatých řetězů třeba vodní buvol či extra prasátko…
Malé množství opia je uchováno pro „vlastní potřebu“. Heroin je pro tyto vesničany absolutně neznámou záležitostí a i kouření opia je v místních komunitách dost vzácné. Přesto mě jednoho večera nemine pořádná hulba. Klasicky, postaru. K mému hostiteli přichází místní hulič a dealer v jedné osobě a jdeme na to. Vleže na boku a se vším nádobíčkem, tj. lampou, dlouhou bambusovou dýmkou, plnící jehlou a koulí čistého opia. A pořádně, aspoň pětkrát dokola, každé kolo patery plné plíce…
S účinkem opia je to podobné jako u alkoholu. Nastupuje pomalu a jeho intenzita je přímo úměrná dávce – tak jako s každým dalším pivem se pomalu přibližuje opilost, s každou další dýmkou se stále více vzdaluje bolest a starosti a člověk se pomalu propadá do onoho sladkého snění… Jsem rád, že toho večera už se nemusím pohnout.
Z pohádky do pohádky aneb necháme to na Číňanovi
Cestu zakončuju sestupem k řece, odkud se lze dostat kocábkou asi 20 km po proudu k nejbližší silnici.
Vesnice u řeky už je lehce nakažená civilizací, mají elektřinu, telefon a snaží se ždímat cizince. Nakonec přespím a ráno s několika místními vyrážíme. Chvíli panenská džungle, sem tam políčko, zde už ovšem pouze legální plodiny… Najednou se na obzoru vynořuje něco, co mě praští do hlavy jako palice. Megastavba, celá hora rozsekaná, les vykácen, přes řeku ohromný most, přes nějž rachotí náklaďáky, buldozery, bagry. A přes půl hory obrovitánské čínské nápisy.
Na neuvěřitelných vysokých bambusových lešeních běhají dělníci a Číňan zde buduje obrovskou přehradu. Až později zjišťuji, že i toto je vlastně rozvojová pomoc pod záminkou boje proti drogám, ale to už je zase jiná historie… !
