XIV.
O jedný uřvaný užovce, o lacinym vínu, o kruzích v obilí a o čísle, který mi vykouřil Pepa Hruška
Byla docela mohutná, tak nechápu, proč jí říkali Užovka. Ne že by pro sebe nutně potřebovala hned dvě sedačky, ale tu moji nejkrásnější bouli tiskla docela nekompromisně do kouta k okýnku, aby ji snad nikdo moc neviděl. Neuvěřitelně rozjíveně vřískala, jak už to u těchhle typů bejvá, jakoby se snažila překřičet všechny ostatní, kteří žádnými anomáliemi tělesnosti netrpí. Za každym uchem měla zastrčenou cigaretu, na nose měla nalepenou žvejkačku a byla prostě děsně frý.
„Hele a ten tvůj kámoš se jako fakt po…?“, valila oči a zadržovala smích. Žvejkačka se jí na nose chvěla, ale nespadla.
„Sletěl málem pod vlak. Trochu se lek, asi…“, pokrčil jsem rameny a dal jasně najevo, že se o tom už nechci dál bavit. „Jo a není to můj kámoš. Je to nácek Lojza Hladík a dneska v noci mě chtěl zabít.“
„A proč tě teda nezabil?“
„Protože jsem mu utek!“
„Tak to už tě teď ale skoro dohonil?“
„Skoro“, pokrčil jsem štítivě nosem směrem ke škvíře mezi dveřmi, odkud vykukovalo oko a část holé lebky Lojzy Hladíka.
„Ten je teda fakt hustej. Mám ráda takovýhle podivný bytosti.“
„Já ne“, odsekl jsem úsečně. „Tak máte teda něco, co byste mu mohli půjčit?“ Dlouho se radily, chichotaly, mezitím se na stole objevila další láhev vína a Užovka zas všechny ostatní přeřvávala. Nakonec, ona jediná se možná konfekční velikostí blížila tý Lojzový.
„Je to hromotluk. Jediný, co mu bude, je batikovaná sukně. To je ale asi blbý, ne?“
Lojza mě už vůbec nezajímal. Nezajímala mě ani Užovka. Ta, co mě zajímala, byla zatlačená v koutě, trpělivě uhýbala před rozdivočelými gesty svojí robustní kamarádky a smála se tak mile, že bych si ji nejradši hned strčil do kapsy. Z její kapsy čouhal anglickej slovník a před sebou měla haldu užmoulanejch papírů s červeně opravenými chybami.
Užovka popadla svou obrovitou batiku a kolíbavou chůzí námořníka se vydala na záchodek. Zabral jsem jí místo. „Odkud jedete?“
„Kempovali jsme v jedný pískovně, někde u Pardubic. Vlastně ani nevíme.“
„Takže píseček, pívečko, volejbálek …“
„Tss“, zasyčela jedna z těch dvou co seděly naproti. Ostatně obě dvě vypadaly úplně stejně. Zaručený dvojčata. Takový dvě legrační pihovatý zrzky, co moc nevyrostly. Ale obě najednou určitě dokázaly překřičet i Užovku. Hned se taky snažily vehementně převzít úlohu rozdivočelejch baviček.
„Nejsme žádný pipiny bikiny!“. Vychrlily ze sebe jednohlasně, jakoby se na tom dopředu domluvily. „Byly jsme čerpat mimozemskou energii!“ Opět jednohlasně. Chvíli jsem se zabíral myšlenkou, zda nemaj jeden společnej mozek, a marně hledal, jestli nejsou někde srostlý.
„A to jste jako celej víkend někde objímaly stromy?“
Podívaly se na sebe, zvedly oči v sloup a svým smíchem opět zaplnily celej vagón. „Ty jseš taky hustej. Když chceš získat mimozemskou energii, tak asi těžko objímáš stromy, néé?“
„Tak to jste se někde objímaly s Gagarinem, nebo co?“ Smích, řev. Ta vlevo vyfoukla bublinu ze žvejkačky, nechala ji splasknout, ale na nos si ji nenalepila.
„Byly jsme si lehnout v kruzích v obilí“, skočila jim konečně do řeči ta kráska, co ji Lojza Hladík málem omráčil. Oči jí jenom svítily. Těžko říct, jestli červenym vínem, nebo mimozemskou energií. Ale bylo to přitažlivý.
„Já myslel, že pravý kruhy dusaj mimozemšťani jenom v Anglii?! V Čechách to prej vytváří nějaká banda pošuků z matfyzu. Dělaj si po nocích takový geometrický cvičení.“
„Jenže ona to pozná. Ona bezpečně pozná ty pravý!“, skočila do toho jedna z těch pihovatej zrzek. Marta nebo Markéta. Těžko říct, nebyl jsem schopnej si zapamatovat, která je která. Nakonec to asi bylo jedno, stejně jsou možná srostlý.
„Všechny si totiž myslíme, že tady Slunečnice je mimozemšťan.“
„Nebo spíš mimoň“, zařehtala se do toho Užovka, která se mezitím vrátila, a nezbylo mi než si promnout ucho. Tak Slunečnice se jmenuje. To docela sedělo. Celou dobu jsem měl pocit, že rozzářila celý kupé, celej vagón, celou tu pošmournou středočeskou noc, která se míhala za okýnkem.
„A jak poznáš, že jsou pravý?“
„To je jednoduchý. Necháš všechny pozemský věci, který máš u sebe, někde mimo ta udusaná místa. Nesmíš mít nic, co by energický proudění narušovalo. A pak si lehneš jen tak doprostřed kruhů a prostě to cítíš. Ty vlny jsou všude okolo. Uprostřed jsou tak silný, že kdybys vychrstnul do vzduchu kýbl s barvou, tak je uvidíš pouhym okem.“
„A vychrstly jste?“
„Zatím ne. Taky proč, když to cítíš, tak to nemusíš trapně vědecky dokazovat.“
„Jako ty mamlasové s těma přístrojema“, vpadla do toho zas ta jedna zrzka. „Úplně nám tu seanci pokazili. Takoví inžové v kostkovanejch košilích, co si zapínaj i poslední knoflík u krku a na dálku cejtíš jejich pot. Něco tam pořád měřili, křičeli na sebe různý kódy a čísla a dělali, jak jsou tim děsně zahlcený, ale ve skutečnosti nás akorát očumovali. Tak jsme se oblíkly a šly se radši koupat.
„Takže mezi pozemský věci, který narušujou komunikaci s mimozemskou civilizací, patří i oblečení?“ Slunečnice jen souhlasně pokrčila rameny.
„To jako úplně všechno?“
„Jasně, mimozemšťani tohle nerozlišujou.“
„To zní dobře, příště jedu určitě s váma.“
Smích, bubliny ze žvejkaček, další láhev červenýho, která se změnila ve štafetovej kolík a tempo toho závodu se stále zrychlovalo. Byly čtyři ráno. Nad Prahou začínalo svítat, s duněním jsme vjížděli na Hlavák. Škoda, že nás ten uhlák nedopravil někam trochu dál, nechtělo se mi vystupovat. Nádražní klenbu rozvibroval živelnej smích opilý Užovky a postupně se přidávaly další a další hlasy, který se tam někde nahoře spojovaly do mohutnýho, nespoutanýho chorálu. Měl jsem rád tyhle laciný vína.
Možná proto, že jsem žádný jiný vlastně nikdy ani nepil. Lojza Hladík klopýtal jen drobnejma krůčkama, který mu šíře batikovaný suknice dovolovala. S obličejem sklopenym k zemi, jakoby hledal jakoukoli skulinu, kam by se mohl okamžitě zahrabat. Hned si vzal venku taxíka. Teda až druhýho, ten první ho do auta nechtěl. Ten jeho zkrotlej, útrpnej výraz a zoufalej pohled, kterej už neměl odvahu se na nás znovu podívat. Za pár okamžiků ho pohltilo město.
„Vrátí ti tu sukni?“
„Snad jo, napsal si moje číslo“, ušklíbla se Užovka. „Ani nevim, jestli ji ještě budu chtít.“ Vytáhla si z pozauší cigarety, jednu si zapálila a druhou nabídla mně.
„Dík, ale já nekouřim. Teda výjimečně … Ehm, ale tabák nekouřim. Občas si jen něco domácího ubalím.“
„My jsme si řikaly, žes měl nějaký červený oči, když si přistoupil.“
„Museli jsme s Lojzou vykouřit na uhláku dýmku míru, jinak by mě přece zabil!“
Jeli jsme každej jinym směrem. Škoda.
„A neumíte některá z vás anglicky? Hrozně nutně bych potřeboval někoho na doučování.“ Slunečnice sjela mimoděk na kapsu svýho saka, odkud jí čouhal slovník. Anglickej slovník. Naše pohledy se v tom bodě setkaly.
„Tak mi půjč jeden ten papírek, napíšu ti tam číslo.“
„Slunečnice, zase Slunečnice! Vždycky nám všechny vyfoukne!“, ječela dvojčata. „Už jí s sebou příště nevezmeme“, smály se jakoby nahraně otráveně, ale určitá hořkost v tom možná byla.
XV.
Jel jsem rovnou do Tunellu. Ustlal si matraci ve skladu, chvíli jsem si se zájmem grafologa prohlížel číslo napsaný na papírku a pak mě probudil až hluk troubení.
Těžko říct, z čeho mě bolela hlava víc. Jestli z Majzlový trubky, nebo z lacinýho vína. Bylo už odpoledne. V klubu bylo pěkně nahulíno. Majzl s Pepou Hruškou právě slavili další pěknej letní den.
„Nazdárek. Dáš si s náma?“, tlemil se mi Hruška v ústrety. Neměl jsem na něj vůbec náladu. Hledal jsem zbytky čerstvýho vzduchu naší industriální čtvrti.
„Jo, a dlužim ti papírky“, hulákal za mnou do schodů.
„Jaký papírky? Já ti žádný nedával.“
„Já vim, já ti je sebral, kdyžs chrápal ve skladu. Ale vrátim, neboj.“ Zavrávoral jsem. Zahrabal jsem zběsile v kapse, kde jsem tušil papírky s číslem na Slunečnici. Byla prázdná. Vlastně musela bejt prázdná. Papírky jsem si přece hodil před usnutím vedle sebe. Seběhnul jsem po schodech dolu a chytil Hrušku pod krkem.
„Kde sou ty papírky? Ty mi jako klidně jen tak sebereš moje papírky?“
„Co je vole? Ses ňák blbě vyspal ne? Tady je máš, sem ti sebral jenom tři.“ Čapnul jsem po nich. Číslo tam nebylo. Odstrčil jsem toho blba stranou a vrhnul se k popelníku. Majzl přestal troubit. Vyvalil oči a nechápal. Nemohl. Vyhrabal jsem zbytky sežmoulanejch hnusů a snažil se co možná nejopatrněji papírky uhladit. Na jednom z nich byly napsaný těžko čitelný číslice. Tři číslice. Prvních šest chybělo.
„Hruško, ty hovado! Tys mi spálil možná nejdůležitější číslo mýho života!“
Pepa přestal ovládat spodní čelist a chvíli jenom čuměl. „Dyť tam ty čísla máš, osm pět jedna. Ti to přečtu, jestli to nevidíš“, dodal skoro uraženě.
„Jo, ale prvních šest čísel chybí, chápeš? To bylo telefonní číslo, důležitý telefonní číslo!“
„Já vim, tak se nerozčiluj. Tak jestli jich chybí jenom šest, tak to jednoduše zjistíš. Stačí zavolat pár kombinací a podle hlasu už poznáš, že ses dovolal správně, že jo Majzle?“
„Šest čísel? Pár kombinací, jo? Ty kreténe, sázel sis někdy sportku? To je taky šest čísel, pár kombinací. A vyhráls někdy? Hruško, vyhrál si?!“ Už jsem ho držel znovu pod krkem a jeho tupej zhulenej výraz mě přiváděl k šílenství.
„Hruško! Tys mi dneska vykouřil moje štěstí, rozumíš?!“
