Fatální spojení celosvětových prohibičních zákonů, ekonomického rozdělení Nového světa na bohaté Spojené státy (konzument) a chudou Latinskou Ameriku (producent) a geografické polohy Mexika (většina drog se pašuje z jihu na sever právě přes jeho území) mělo během posledních dvaceti let za důsledek neuvěřitelně rychlý rozvoj obchodu s drogami, který doprovází násilí, chaos, korupce a celkový rozklad společnosti.
Ani bojovně naladěný přístup bývalého prezidenta Felipe Calderóna, který se během svého období mezi lety 2006 až 2012 rozhodl do války proti drogám
masivně zapojit armádu a policii, nevedl k sebemenšímu úspěchu – naopak došlo k dalšímu vyhrocení celé situace a explozi násilí, čímž se z Mexika stal v podstatě stát na pokraji občanské války.
Dlouhá a trnitá cesta nikam
O Mexiku jsme psali před téměř dvěma lety v Legalizaci číslo 7 a bohužel nám nezbývá než konstatovat, že od té doby k žádným pozitivním změnám nedošlo. Naopak počet násilných úmrtí a únosů souvisejících s drogami nadále stoupá a odcházející „válečný“ prezident Calderón za sebou zanechal jen spoušť a rozvrácenou zemi.
Nový prezident Enrique Peña Nieta se od začátku svého úřadování pokouší změnit – nebo se alespoň snaží vypadat, že se pokouší změnit – nastolený kurz ve válce proti drogám, jenže k tomu by potřeboval změnu přístupu k drogové problematice ze strany OSN a především Spojených států amerických.
Současná Obamova administrativa se ovšem netváří (i podle prezidentova nedávného projevu z poslední návštěvy Mexika), že by měla v plánu měnit nefunkční politiku, která je založena na neefektivním boji nejen proti výrobcům, ale i uživatelům ilegálních substancí.
Přitom právě v důsledku uplatňování represivních postupů se situace v Mexiku začala na přelomu tisíciletí rapidně zhoršovat, i když samozřejmě ani desetiletí před tím nebyla nijak příznivá.
Dnešní problémy mají kořeny již v šedesátých letech 20. století, kdy Spojené státy prosadily na půdě OSN prohibiční Jednotnou úmluvu o omaných látkách, s níž se neustále „ohánějí“ politici po celém světě, když obhajují dnešní represivní modely kontroly drog. Od té doby se civilizovaný svět a vlády jednotlivých států snaží pomocí vězeňského systému, armády a policie vymýtit drogy ze společnosti, ale viditelně se jim to nedaří.
Mexiko bylo kvůli své strategické poloze vždy oblíbenou tranzitní zemí, přes kterou výrobci z Latinské Ameriky směřovali do Spojených států především zásilky kokainu a konopí. Až do konce osmdesátých let minulého století fungovali mexičtí pašeráci jako spolehliví „kurýři“, kteří za transport dostávali finanční provize od mocných kolumbijských kartelů, z nichž nejznámější byl Medelínský kartel ikony drogového byznysu Pabla Escobara.
Na začátku devadesátých let došlo k postupnému úpadku moci těchto kartelů a v souvislosti s úspěšnými protidrogovými operacemi Spojených států na Floridě a v Karibiku se téměř veškerý transport kokainu a dalších populárních drog přesunul podél 3 000 kilometrů dlouhé hranice mezi Mexikem a Spojenými státy.
Bezpečnostní analytici z hlavního města Mexika uvádějí jako další zásadní příčinu současných problémů obrovskou míru korupce v armádě, policii a dalších státních složkách, která se během 70 let vlády jedné strany (Institucionální revoluční strana – PRI) stala běžnou praxí. S nástupem prezidenta Vicenta Foxe v roce 2000 došlo konečně ke změně a k moci se po dlouhé době dostala Strana národní akce (PAN), nicméně naděje obyvatel dlouho nevydržely a celý problém se jen mnohonásobně zhoršil.
V současné době „obstarávají“ mexické kartely celou síť obchodu s narkotiky od výroby kokainu v Kolumbii až po dealery v Los Angeles, Miami a New Yorku – odhaduje se, že až 90 % veškerého kokainu ve Spojených státech přichází z Jižní Ameriky přes Mexiko. Hlavním vývozním artiklem, co se množství týče, je kromě kokainu i marihuana, která v podnebných podmínkách Mexika roste jako plevel a její produkce nevyžaduje mnoho práce ani vstupních investic.
Násilím drogy neporazíš
Začátek násilného soupeření mezi mexickými kartely se datuje do roku 1989, kdy byl zatčen mocný boss Miguel Ángel Félix, který měl do té doby na starost transport kokainu přes celé území Mexika. Jeho místo se pokoušelo zaujmout několik mafiánských skupin a s tím přišla i první vlna násilí.
Koncem devadesátých let došlo ke krátkodobému uklidnění situace, ale s nástupem prezidenta Foxe začalo po roce 2000 přibývat ozbrojených střetů mezi různými skupinkami obchodníků s drogami, kteří bojovali o teritoria a rozdělení sfér vlivu.
Cena zboží byla logicky nejvyšší těsně před vstupem na americký trh v příhraničních oblastech, kde také začala celá situace nabírat nový směr. V roce 2000 vyslal prezident Fox do města Nuevo Laredo poprvé i vojáky, aby pomohli místním orgánům zastavit šířící se násilí. O úspěšnosti armády svědčí nejlépe skutečnost, že pět let po této první intervenci zde jen během prvních šesti měsíců roku 2005 zemřelo v důsledku bojů mezi kartely více než 110 lidí.
Prezident Fox se při použití hrubé síly snažil být zpočátku zdrženlivý a hledal alternativní řešení, s čímž ale nenašel pochopení u představitelů Spojených států, kteří razantně prosazovali represivní a agresivní postup proti narkomafii, přičemž o dekriminalizaci nechtěli ani slyšet. Je otázkou, zda zástupci Bushovy administrativy (a dnes podobně i Obamovy) opravdu věřili, že situaci mohou zlepšit za použití násilí, anebo bylo jejich hlavním zájmem udržet významné odbytiště pro americké výrobce zbraní – ať už oficiálními kanály mexické armádě, anebo skrze ilegální prodej kartelům.
V roce 2006, ještě za Foxova mandátu, schválil mexický kongres dekriminalizační zákon, který snižoval postihy za určité drogové delikty, ovšem kvůli nátlaku Spojených států ho Fox nakonec vetoval.
S příchodem Felipe Calderóna na konci roku 2006 začala nová etapa mexické války proti drogám, kdy nový prezident vyslal krátce po svém nástupu do úřadu 6 500 vojáků do násilím zmítaného státu Michoacán. Tato událost je obecně považována za počátek skutečné války mezi vládou a drogovými kartely.
Postupně se do boje zapojilo až 50 000 vojáků, desetitisíce policistů a tajných agentů a jen během prvních dvou let Calderónova období vydala vláda na tyto operace zhruba sedm miliard dolarů. K tomu je nutné připočíst lidské a finanční zdroje, které do mexické války proti drogám investují v posledních deseti letech Spojené státy.
Výsledky jsou přitom od samého počátku naprosto tragické i přesto, že úřady dokázaly během posledních několika let zatknout nebo zabít 22 vysokých představitelů různých kartelů a zabavit drogy v hodnotě 11 miliard dolarů. Tato čísla ale působí směšně ve srovnání s ročním obratem mexického obchodu s drogami v hodnotě více než 30 miliard dolarů a především s počtem Mexičanů, kteří v posledních šesti letech padli v této nesmyslné válce – odhady hovoří o 60–65 000 obětech.
Navíc podle nedávné zprávy amerického Ministerstva spravedlnosti mexické kartely nadále upevňují své pozice v zemi a úspěšně rozšiřují pole působnosti do zbytku světa. Jen v samotných Spojených státech operují zástupci sedmi hlavních kartelů již ve více než 1000 městech, kde ve velkém distribuují kokain, marihuanu, amfetaminy a heroin. Zpráva na závěr varuje, že přítomnost profesionálně organizovaných mexických kartelů na území Spojených států představuje do budoucna větší bezpečnostní riziko, než ze strany jakýchkoli jiných organizovaných skupin v dějinách země.
Evropská spojka
Upevnění pozic mexických kartelů na domácí půdě a v pohraničí má za následek jejich expanzivní snahy ovládnout další potenciálně lukrativní trhy s narkotiky. Naprosto ideálním místem se zdá být Španělsko – země tvrdě zasažená ekonomickou krizí je zároveň vstupní bránou drog do celé Evropy (prozatím zejména hašiše z Maroka) a díky společnému jazyku mají zástupci kartelů jednodušší práci s navazováním kontaktů.
Takzvaná „bitva o Španělsko“ začala již v roce 2007, kdy sinalojský kartel začal podnikat v Madridu. Podle šéfa španělského protidrogového úřadu (UDYCO) Eloy Quiróse mají mexické kartely za cíl „dobýt Španělsko“, přičemž v současné době operují i v portugalských přístavech a zároveň nakupují pozemky a nemovitosti po celém Pyrenejském poloostrově.
V posledních letech se jim podařilo navázat styky i s italskou mafií ‘Ndrangheta za účelem společného převzetí vývozu kokainu do Austrálie. Jeden z vysoce postavených italských policistů k tomu dodává: „Jakmile se mexické kartely usadí ve Španělsku, rychle se rozšíří do kontinentální Evropy a odtud pohodlně dosáhnou do celého světa.“
Zadržení obrovské zásilky téměř čtyř stovek kilogramů kokainu španělskou policií ve spolupráci s FBI loni v létě ukazuje pouze na skutečnost, že na Pyrenejském poloostrově jsou kartely z Mexika dnes již pohodlně zabydlené.
Další nový začátek
Jak vidno, drogová situace v Mexiku se stává globálním problémem, jehož řešení by vyžadovalo zásadní změny v přístupu k celé problematice. Zavést podobně liberální zákony jako v Portugalsku, které prokazatelně vedly ke snížení kriminalizace uživatelů, stagnaci poptávky a redukci násilí a úmrtí v souvislosti s drogami, by v Mexiku za současného kritického stavu nebylo dost dobře proveditelné. Především se ale jedná o dlouhodobé řešení na základě určité strategie, která v této zemi a zejména ve Spojených státech nemá dostatečnou podporu oficiálních politických představitelů.
Nový prezident Nieto sliboval během kampaně, že zastavení krveprolití bude jednou z jeho hlavních priorit. Zásadním bodem jeho plánu byla reforma policejních složek – armáda se prý vrátí do kasáren a zkorumpovaná policie bude nahrazena nově zřízenými složkami Gendarmerie o počtu 50 000 dobře vycvičených a „nezkorumpovatelných“ policistů.
Kritici uvádějí, že se tímto krokem pouze snaží vypadat, že opravdu něco dělá. Účinnější alternativou se zdá být plán investovat 10 miliard dolarů v následujících letech do vzdělání, výchovy a sociálních programů se zaměřením na uplatnění na pracovním trhu, jež by odrazovaly mladé lidi od užívání drog a vstupu do kartelů.
Další změnou je nedávné přerušení úzké spolupráce s federálními agenty Spojených států, kteří se svolením prezidenta Calderóna prováděli různé operace i na území Mexika a sami se přitom měli v několika případech podílet na nelegálních obchodech s drogami a zbraněmi.
Nejdůležitější změna ale musí přijít zvenčí – ze strany mezinárodního společenství a Spojených států, které jsou do značné míry za současnou mexickou tragédii zodpovědné. Dokud se nezmění protidrogové zákony, nebude Mexiko schopné účinně bránit posilování narkomafie a nadále bude především obětí celé situace.
Například podle studie renomovaného mexického think tanku Mexican Competitiveness Institute, která analyzovala povolení rekreačního užívání marihuany ve státech Colorado a Washington, by díky této legalizaci mohly zisky mexických kartelů klesnout až o 30 %. Podle další studie by legalizace marihuany v největším americkém státě Kalifornie v roce 2010, jež bohužel neprošla, snížila příjmy kartelů až o 20 %. Americká federální administrativa je ovšem stále proti těmto snahám a závěry podobných studií tvrdohlavě odmítá.
Největší naději na změnu v současnosti skýtají snahy vůdců mnoha zemí Latinské Ameriky, kteří v posledních dvou letech stupňují svou dekriminalizační rétoriku a tlak na Spojené státy, aby došlo ke změně úmluv OSN z roku 1961. Některé z těchto států jako například Uruguay a Bolívie se rozhodly na vlastní pěst zrušit prohibici marihuany (respektive listů koky) a vyzkoušet, zda tato politika nebude ve snaze omezit obchod a spotřebu drog úspěšnější než dosavadní represe a militarizace celé Latinské Ameriky. Už jen kvůli obyvatelům Mexika jim budeme držet palce. !
Zdroje:
• Beau Kilmer, Jonathan P. Caulkins a další: Reducing Drug Trafficking Revenues and Violence in Mexico, RAND Corporation 2010.
• Cory Molzahn, Octavio Rodriguez Ferreira a David A. Shirk: Drug Violence in Mexico, Trans-Border Institute, 2013.
• Martin D. Carcieri: „Obama, The Fourteenth Amendment, and the Drug War“, Akron Law Review, 2011.
internetové zdroje:
justice.gov
huffingtonpost.com
justiceinmexico.org
