Jedné blíže nespecifikované noci roku 2012 v jednom nejmenovaném městě v Západočeském kraji podřimoval spokojeně třicetiletý profesionální fotograf Ondřej se svou o několik let mladší přítelkyní Mirkou v pronajatém bytě uprostřed velkého sídliště. Ondřej byl příkladem úspěšného mladého muže – od základky měl samé jedničky, vystudoval dvě vysoké školy a kromě občasného alkoholu neholdoval žádným drogám, ostatně stejně jako naprostá většina jeho blízkých přátel a rodiny. Mirka na tom byla podobně, pouze obor měla odlišný – jako vystudovaná historička prováděla návštěvníky místního muzea.
Nikdy nevíš, kdo ti vykopne dveře
Kolem druhé hodiny ranní probudí Ondřeje z tvrdého spánku rána jako z děla, během mžiku se rozletí vchodové dveře a než se nadějí, leží on i Mirka spoutaní na podlaze s obličejem zabořeným do koberce. Na hlavu jim míří zbraně, kolem netrpělivě pobíhají a živě debatují muži v kuklách.
Vystrašená Mirka si po chvíli začne stěžovat na bolest z příliš utažených páskových pout, načež jeden z maskovaných mužů odpoví, že by jí je klidně vyměnil za kovová, ale bohužel od nich zřejmě ztratil klíče.
Ondřejovi začíná pomalu docházet, že se s největší pravděpodobností nestal obětí loupežného přepadení, ale že se nejspíš jedná o nějaký kolosální omyl, případně o hodně špatný vtip. Zhruba po hodině plné stresu se vše konečně vysvětluje: Ondřeje s Mirkou přepadlo v noci protidrogové policejní komando v domnění, že se jedná o byt vietnamských výrobců a dealerů marihuany.
Když si policisté po důkladné domovní prohlídce na sto procent ujistí, že tentokrát opravdu nejsou na správné adrese, sundají vystrašenému páru pásková pouta a zmizí stejně rychle, jako se do bytu vřítili.
Pomáháme a chráníme
Mirka musí ráno vyhledat psychologa a Ondřej celý den přemýšlí, co se to vlastně stalo, a přitom stále nechápavě pozoruje odřeniny a modřiny po celém těle. Rozhodně bude po strážcích zákona požadovat oficiální vysvětlení, náhradu škod a především omluvu.
O svůj nevšední zážitek se večer podělí s blízkými kamarády na internetu, z nichž jeden ho odkáže na dost možná související zprávu – včera a dnes probíhala na Plzeňsku velká razie proti vietnamským velkopěstitelům a dealerům marihuany.
Policie se na svých facebookových stránkách chlubí zadrženým vybavením v hodnotě několika milionů korun, tisícovkami rostlin a několika „zahradníky“ převážně vietnamské národnosti. Což o to, pomyslí si Ondřej, je zcela jistě správné bojovat proti těmto organizovaným producentům, kteří pěstují konopí ve velkém množství pouze jako drogu na byznys.
Ovšem takové jednostranné vychvalování vlastní práce nepovažuje za právě objektivní sdílení informací, obzvláště pokud při takových zátazích dochází častěji k podobným „omylům“, o nichž se veřejnost v naprosté většině případů nemá šanci z mainstreamových médií dozvědět. Ondřej přesto zachová chladnou hlavu, nejdříve se o dalším postupu poradí s právníkem a pevně věří tomu, že se zástupci zásahového komanda postaví k nešťastnému incidentu čelem.
Na omluvu zapomeňte
O pár týdnů později jsou s Mirkou pozváni na „vysvětlovací schůzku“ na policejní stanici. Zde je jim suše oznámeno, že pojišťovna bez problémů uhradí veškeré škody a nic hrozného se tedy tím pádem vlastně nestalo. Žádná omluva anebo přiznání chyby na ně nečeká. Když se viditelně dopálený Ondřej zeptá, zda je tohle běžná praxe, dostane se mu od jednoho z přítomných policistů odzbrojující odpovědi: „Nebojte, to se stává jenom občas. Tak jednou za pár let.“
A vysvětlení tohoto „občasného omylu“? Komando mělo správnou adresu bydliště vietnamského státního příslušníka, bohužel ale při plánování akce někomu nedošlo, že byty na zdejším sídlišti mají na každém patře ještě společnou chodbu oddělenou od výtahu dalšími dveřmi. Když tedy maskovaní policisté z protidrogového útvaru vyrazili první dveře, s překvapením zjistili, že jsou pouze na chodbě, kde se nachází další tři dveře do tří různých bytů. Vzhledem k tomu, že v tu chvíli nevěděli, ve kterém bytě přebývá potenciální zločinec, rozhodli se policisté „prohledat“ pro jistotu všechny tři.
Při tomto nepovedeném zátahu sice nebyl nikdo vážně zraněn, mladý pár utrpěl jen pár odřenin a nanejvýš menší psychickou újmu, nicméně obyčejná omluva by strážcům zákona zcela jistě nijak neublížila a dost možná by pomohla Ondřejovi získat zpět silně otřesenou důvěru v českou policii a její noblesní heslo „Pomáhat a chránit“.
