Jak to všechno začalo
Před několika staletími dorazilo s arabskými obchodníky do oblasti jihovýchodní Asie také opium, které však dlouho nepředstavovalo žádný problém a bylo používáno především jako účinný lék. Pěstování opiového máku se zde objevilo v 18. století a rozšířilo na přelomu 19. a 20. století, kdy v důsledku nepokojů migrovaly do hornatých oblastí dnešního Thajska, Myanmaru a Laosu etnické horské kmeny z jižní Číny.
Ke skutečnému rozmachu obchodu s opiem ale došlo až pár let po 2. světové válce, kdy se do oblasti Šanského státu v tehdejší Barmě stáhly poražené čínské protikomunistické jednotky Kuomintangu a jejich okupace tohoto území dala vzniknout na dlouhou dobu největší světové producentské oblasti opia, tzv. Zlatému trojúhelníku. Za jeho neoficiální střed bývá označován soutok řek Mekong a Ruak, kde se setkávají hranice Thajska, Myanmaru a Laosu.
Hladoví vesničané, armády a bohatnoucí obchodníci
Opiový mák pěstují prakticky výlučně tzv. horské kmeny (Hmong, Lahu, Lisu, Akha, Mien, Karen a další) v odlehlých a často těžko přístupných oblastech, což zásadním způsobem ztěžuje jak detekci a snahy o eradikaci, tak možnosti alternativního rozvoje. 
Pro statisíce rodin je opium prakticky jediným zdrojem příjmu, který jim v těchto jinak nepříliš úrodných končinách umožňuje přežití. Samotní pěstitelé však v žádném případě nejsou těmi, kdo na obchodování s opiem bohatnou.
Často jsou nuceni větší část příjmu odevzdávat buď ve formě jakýchsi „daní“ ozbrojeným složkám, kontrolujícím danou oblast, nebo ve formě úroků opium skupujícím obchodníkům za půjčky před zahájením sezóny, které dosahují i trojnásobek poskytnuté částky. Prakticky neexistují žádní velkopěstitelé, průměrná velikost oseté plochy na jednu domácnost se podle odhadů pohybuje někde okolo 0,2 hektaru.
Autor tohoto textu se na vlastní kůži vydal do Thajska a Laosu, aby zde našel opiová pole. Jak dopadla jeho dobrodružná cesta?
Výnosy se různí podle oblasti a počasí v daném roce, v průměru se však pohybují od cca 6–8 kg/ha opia v Laosu do 14–16 kg/ha v Thajsku a Myanmaru, v nižších polohách Myanmaru s dostupným zavlažováním však někdy i více než 20 kg/ha (ve srovnání s Afghánistánem, kde je dosahováno výnosů přes 40 kg/ha, jde však stále o velmi nízká čísla). Na výrobu jednoho kilogramu kvalitního heroinu bývá spotřebováno cca 10 kg surového opia.
Barma bere všechno
Na thajské straně je dnes produkce opia (až na malé výjimky) již prakticky minulostí a o nedávné historii vypovídá hordám turistů hlavně Opiové muzeum v městečku Sop Ruak a nedaleká lehce předimenzovaná multimediální expozice Hall of Opium. Ke značnému omezení pěstování došlo také v Laosu, který v roce 2006 dokonce ne zcela pravdivě vyhlásil, že opium na svém území vymýtil. 
V sousedním Myanmaru však produkce přes veškeré snahy represivních složek i rozvojových agentur nadále pokračuje.
Barma, resp. Myanmar byla hlavním tahounem produkce opia a z něho rafinovaného heroinu ve Zlatém trojúhelníku od samého počátku a na dlouhou dobu se stala světovým producentem číslo jedna (do roku 1991, kdy ji v produkci předstihl Afghánistán). To umožnila zejména silně nestabilní politická situace a omezená nebo zcela neexistující kontrola vládnoucí vojenské junty nad rozsáhlými územími země (zejména státy Šan, Kačín a příhraniční regiony Wa a Kokang), kde jsou o kontrolu dodnes vedeny nepřehledné boje mezi vládou a různými povstaleckými skupinami a etnickými armádami. Pro všechny strany konfliktů je obchod s drogami důležitým zdrojem financí.
Dalším problémem pak je také nepochybné zapojení vysoce postavených armádních i civilních představitelů země do tohoto obchodu a v konfliktech tak často jde převážně o kontrolu nad producentskými oblastmi. Od konce 90. let minulého století se sice i v Myanmaru nějakou dobu dařilo postupně produkci snižovat, zlom však nastal v roce 2006 a od tohoto roku začala produkce (podobně jako v Laosu) opět stoupat. Ačkoli zatím zdaleka nedosahuje hodnot z dob největšího rozmachu, tento trend pokračuje nepřetržitě již sedmým rokem.
Opiový král Khun Sa
Asi nejslavnější figurou ochodu s opiem se stal jistý Khun Sa, vůdce partyzánské Spojené šanské armády, později transformované na Armádu Mong Tai, který od konce 70. let do roku 1996 kontroloval převážnou část barmské produkce. 
Jeho prioritou však bylo vytvoření nezávislého Šanského státu a obchod s opiem považoval za pouhé nutné zlo.
Proslul mimo jiné opakovanými nabídkami vládám USA a Austrálie (hlavních odbytišť barmského heroinu) na odkup celé jím kontrolované produkce za účelem zničení, což se však pod heslem „se zločinci neobchodujeme“ nesetkalo s pochopením. V důsledku stále sílících tlaků z různých stran (např. americká DEA na jeho hlavu vypsala odměnu 2 miliony dolarů) se Khun Sa nakonec roku 1996 dobrovolně vzdal barmské armádě výměnou za beztrestnost a nevydání do USA a svých posledních 11 let života si užil coby legální podnikatel na svobodě v hlavním městě Rangúnu.
Thajská cesta
V Thajsku produkce opia kulminovala v 70. letech, kdy byl opiový mák pěstován na více než 24 000 hektarech s výnosem přes 300 tun opia. Zhruba ve stejné době bylo však thajskou vládou s podporou mezinárodních organizací nastartováno několik dlouhodobých programů, díky kterým se v zemi postupně podařilo pěstování prakticky vymýtit. Za tímto úspěchem stojí zejména relativní politická stabilita, prudký ekonomický rozvoj země a dobře načasované represivní a eradikační kampaně.
Těm totiž předcházelo celkem úspěšné zavádění programů alternativních zdrojů obživy i přímé podpory pro pěstitele opia, podpora pěstování substitučních plodin či zřizování rehabilitačních center pro závislé, to vše podpořeno relativně rozvinutou dopravní infrastrukturou.
“Čím byl alkohol pro literaturu dvacátého století, tím bylo opium pro romantiky století devatenáctého.“ Přečtěte si o odvrácené tváři máku.
Ačkoli docházelo i k závažným přehmatům, jako například brutální kampaň v roce 2003, při níž bylo během pár měsíců často bez soudu popraveno na 3 000 osob, převážně drobných dealerů a uživatelů, je zatím ve výsledku Thajsko v boji s produkcí opia zdaleka nejúspěšnější a bývá často dáváno za vzor ostatním producentským zemím. Nic to však nemění na tom, že Thajsko i nadále zůstává jedním z hlavních center obchodu a pašování.
Od opia k perníku a zase zpátky
Devadesátá léta minulého století byla sice díky zesílení represivních snah svědkem postupného snižování produkce opia v celém Zlatém trojúhelníku, objevil se však zcela nový, neméně nebezpečný fenomén – stimulanty amfetaminového typu, z nich pak zejména metamfetamin (u nás známý jako pervitin). Tyto drogy zcela zaplavily celou oblast, a to buď ve formě tablet, známých jako yaba, nebo v krystalické formě zvané ice.
Jde o klasický příklad, kdy snaha o potlačení jedné drogy vede k nárůstu produkce i užívání drogy jiné. Další typický jev, pozorovaný v oblasti jihovýchodní Asie, je takzvaný „balónkový efekt“. Když balónek na jednom místě zmáčknete, nafoukne se vedle, stejně tak se pěstování či výroba drog pod vlivem represivních opatření přesouvá do sousedních regionů (opět platí zejména u nestabilního Myanmaru). 
V posledních letech jsou sice západní heroinové trhy zásobeny hlavně z Afghánistánu a v menší míře z Latinské Ameriky (trh USA), stále rostoucí poptávka po opiu ze Zlatého trojúhelníku však přichází z místních asijských trhů, zejména pak z Číny.
V důsledku snížení produkce došlo v posledním desetiletí k obrovskému zvýšení výkupních cen opia, což společně s chudobou a neexistencí trvalé podpory či ekonomických alternativ pro chudé farmáře vedlo k obrácení klesajícího trendu. Farmáři, kteří s opiem přestali, jsou prostě kvůli vlastnímu přežití nuceni se k němu vrátit. Používají přitom nové metody, které ztěžují odhalení a eradikaci, jako např. pěstování mezi jinými plodinami nebo několikafázové pěstování, kdy sázejí a sklízejí postupně několikrát v roce i mimo hlavní pěstitelskou sezónu.
Myanmar tak nadále zůstává po Afghánistánu druhým největším producentem opia a je zřejmé, že dokud v oblasti nezavládne trvalý mír a horským kmenům nebudou místními vládami a mezinárodním společenstvím nabídnuty trvale udržitelné alternativy obživy, zůstane představa bezdrogové jihovýchodní Asie jen zbožným přáním protidrogových fanatiků.
