Vážím si ho, ale vlastně nevím za co. Během rešerší na mě vykoukla tak rozporuplná osobnost, že vystihnout její podstatu je úkol nesnadný. Byl tak mnohovrstevnatý, a přitom se zdál tak povrchní a prázdný! Co to vlastně bylo za stvoření? Byl opravdu z rodu Homo sapiens? Nebo byl snad nejznámějším, docela úspěšně maskovaným mimozemšťanem?
Zatímco se celebrity ládovaly ústřicemi a kaviárem, on na rautech demonstrativně polykal jedinou, zato hodně zelenou pilulku. Musela být vždy pečlivě umístěna uprostřed zlatého secesního podnosu. Neexistuje snad jediná fotografie, na které by se smál. Pod tvrdou krustou cynismu se zjevně tísnila bolavá a zmučená dušička malého, na mamince závislého chlapečka. Domníval jsem se, že tu slavnou Fabriku stvořil on. Ale kdepak! Mýlka! Postavila mu ji chemie! Chemie, jež se postarala o výrobu kýče a perverzních snů. A taky o revoluční posun světového umění. Architektem jeho kultovní The Factory byla syntetická droga, která mu měla původně jen zeštíhlit boky a dodat sexappeal.
Andy Warhol. Ikona. Nehasnoucí hvězda. Génius a sebestředný mamánek. Bigotní katolík. Homosexuál a voyeur. IQ 86 a přitom možná vlivnější než Beatles. Zakomplexovaný podivín a zároveň král těch nejsnobštějších večírků na Manhattanu. Jeden z prvních významných sběratelů art deca a milovník plastových automatů na žvýkačky, nakupování a bleších trhů. Mecenáš chudých, jimž každé Vánoce nosil dary do kostela, a sobecký velekněz kýče, bez něhož by individualita ztratila půvab. Dle vlastních slov nejvíc toužil po jediném. Stát se strojem. Hypochondr trpící… trpící snad vším. Bohem milovaný a před ním se v duchu sklánějící blázen v paruce.
Fáze Andrej Warhola
Narodil se v Pittsburghu v roce 1928–1931. Trochu dlouhý porod, nemyslíte? Nejen u Andreje, ale i u většiny Rusínů té doby je to poměrně jednoduše vysvětlitelné. Po generace měli zafixováno, že udělat se úředně starším, než uvádějí matriky, je výhodné. Zejména ve chvíli, kdy se stěhovali za prací a utíkali před chudobou rodné země až za moře do Ameriky. Věřili, že tím pádem dostanou dřív důchod a méně se nadřou. Najmě, když jejich rodný list leží kdesi na matrice v Podkarpatské Rusi. Tento pragmatický zvyk pravděpodobně Andrejovi vštípili rodiče, chudí Rusíni, kteří odešli do USA z malé vesnice Miková u Medzilaborců po první světové válce. Tatínek byl horník, maminka v domácnosti pečovala o tři syny a životní úroveň jejich rodiny byla hluboko pod průměrem běžné americké. Andrej Warhola až do smrti zpochybňoval svůj rodný list a vždy se dělal starším. Dnes, v době kultu věčného mládí, je to pro mnohé nepochopitelná věc. Jako dítě přistěhovalců a dospívající chlapec to Andrej v USA jistě neměl snadné. Představte si: jste sice v rodné, ale ne v úplně vlastní zemi.
Pro kulturní dějiny celého dvacátého století se stane budoucí Andy Warhol důležitým zejména a právě pro svou abnormální přecitlivělost, kterou po celý život systematicky potlačoval.
Jste chudší a ubožejší než většina vašich vrstevníků, ještě k tomu epileptik a téměř albín. A hlavně jste abnormálně senzitivní. Neurotický, psychicky labilní, neduživý a všemi možnými způsoby handicapovaný. Zapadnout do kolektivu je v podstatě nemožné. Komplexy budou hrát v Andrejově dalším životě zásadní roli. A pro kulturní dějiny celého dvacátého století se stane budoucí Andy Warhol důležitým zejména a právě pro svou abnormální přecitlivělost, kterou po celý život systematicky potlačoval. K tomu mu velmi dlouho pomáhaly drogy, jež od dvacátých let nenápadně a plíživě zaplavovaly svět a zásadně měnily běh moderních dějin. Drogy, které z vás udělají výkonný, přesný a chladný stroj bez možnosti lidské chyby. Ale nepředbíhejme.
Fáze Andrew Warhola
Tak si začal říkat během studií na vysoké škole. Díky nepřehlédnutelnému výtvarnému nadání začal studovat design na Carnegieho technologickém institutu v Pittsburghu, kde získal titul bakaláře (Bachelor of Fine Arts). V roce 1949 odešel do New Yorku a svou kariéru zahájil coby grafik v nejprestižnějších módních časopisech. Harper’s Bazaar, Mademoiselle, Glamour, Vogue a další. Kreslil komiksy, reklamní plakáty a podobně. Koncem padesátých let byl již jedním z nejlépe placených reklamních výtvarníků na Manhattanu. Stále více však inklinoval k malbě a vlastní volné tvorbě. Chtěl se stát osobitým malířem, jako byli například jím obdivovaní Mark Rothko, Barnett Newman nebo Jackson Pollock.
Jenže kvůli své povaze a drilu z reklamní branže nebyl jejich rozmachu a volnosti schopen. Zpočátku se inspiroval třeba komiksovými figurkami a dalšími převzatými symboly plytké reklamní komerce a amerického konzumu. Teprve když pochopil, že jeho cesta vede právě a pouze tudy, následoval vnuknutí své přítelkyně a udělal z nouze ctnost. Jeho múza, francouzsko-americká umělkyně Ultra Violet mu poradila, ať zobrazuje vše, co uvidí, a první, nač mu padne zrak. Andrew ji doslovně poslechl. S dvaatřiceti plátny zobrazujícími plechovky Campbellových polévek, které vytvořil počátkem šedesátých let polymerovými barvami, se zrodil pop art a s ním dnes již celému světu známý výtvarník.
Fáze Andy Warhol
Začala šedesátá léta a Warhol se stal skutečnou hvězdou. Umělcem. Dá se předpokládat, že v této době Miková u Medzilaborců konečně zmizela v Andyho studnici zapomnění. Začal žít tak, jak o tom vždycky snil. Večírky, novinové titulky, bohatství, sláva a celebrity. Připadal si už téměř dokonalý. Poháněn obrovskou ctižádostí ale cítil, že mu pořád ještě něco chybí. Chtěl být perfektní. Především chtěl perfektně vypadat. Ti krásní, bohatí, neustále vysmátí a slavní, kteří ho obklopovali, mu připadali mnohem mladistvější, originálnější a štíhlejší, než jak vídal sám sebe každý den v zrcadle. Snad i zuby měli bělejší. Neustále zamilovaní, a ani v nejmenším netrpící nedostatkem sexu.
Byl vládcem světa, který spoluvytvořil, a konečně si ho užíval. Mladí homosexuálové dle jeho povelů kreativně močili na ohromná plátna, jež on posléze podepisoval a prodával za vysoké částky.
Svou vizáž řešil více, než je běžné. Vážil celých 62 kilogramů! Wow! S takovou nadváhou se rozhodně nehodlal smířit. Teď to zní jako legrace, ale zcela přesně to charakterizuje Andyho vztah vůči sobě a svému tělu. Neměl se rád a nelíbil se sám sobě. A to projektoval i do své tvorby. Šel jen po povrchu, a aniž by tušil, posouval tím veškeré umění do dalšího levelu. Byl prvním, kdo povýšil elitami opovrhovaný konzum do sféry, která se nesmazatelně zapsala do dějin a změnila běh světa. Nevím, zda pozitivně, ale jistě zásadně. Dokázal nemožné – udělal z řepy ananas, a to se hned tak někomu nepovede. Ale zpět k Warholově mentální anorexii. Vypěstoval si ji pomalu a nenápadně.
Byl posedlý obalem a nezajímal ho obsah. Volil nejjednodušší řešení, a tedy chtěl-li být štíhlý, vyžilý a sexy, nechal si od svého lékaře předepsat prášky na hubnutí. Obetrol na bázi metamfetaminu a dextroamfetaminu. Hubnul po něm bezvadně, a nejen to. Konečně pocítil psychické uvolnění. Veškeré komplexy, nejistota a sebeopovržení zmizely. I únava a chuť k jídlu byly tytam. Dostavila se euforie, sebevědomí vzrostlo a originalita jeho osobnosti i uměleckých počinů sílila ďábelskou rychlostí. Speed. Velmi rychle získal obdiv avantgardní newyorské smetánky, intelektuálů i snobů. Shromáždil si je pod jednou střechou. Ze staré továrny vytvořil proslulé centrum pro výtvarníky, filmaře, losery a umělce všeho druhu.
Vznikla kultovní The Factory – továrna na psychedelii. Každý, kdo něco znamenal, tam musel být. Mecca umění i kýče, avantgardy i konzumu, sexu, perverze a snad všech existujících drog. Svá díla už mnohdy ani nerealizoval osobně. Byl vládcem světa, který spoluvytvořil, a konečně si ho užíval. Mladí homosexuálové dle jeho povelů kreativně močili na ohromná plátna, jež on posléze podepisoval a prodával za vysoké částky. Obraz vytvořený ze stovky tisíc dolarových bankovek prodával za sto tisíc dolarů. Rozmáchl se. Produkoval hudbu. Byl duchovním otcem kapely Velvet Underground a průkopníkem videoartu.
Točil mnohahodinové filmy realizované pouze v jednom statickém záběru nebo ve stále se opakující smyčce. Osmihodinový portrét nehybného mrakodrapu Empire State Building, jehož vyvrcholením je nad věží prolétající letadlo v šesté hodině, film Sleep, snímající 5 hodin a 23 minut hrudník spícího muže, béčkové horory o Frankensteinovi a Drákulovi, stereotypní neerotické pornofilmy, x-krát opakovaný portrét Marylin Monroe, Lenina, Elvise – z toho všeho křičí nebo spíš řve jeho droga. Droga, která z Andyho Warhola udělala stroj a bezesporu tak jeho prostřednictvím ovlivnila světovou kulturu.Amfetamin a metamfetamin pomohl Warholovi stvořit dílo vskutku revoluční. Tento umělec zahájil počátkem šedesátých let sériovou výrobu svých obrazů. Využil komerční a průmyslové technologie sítotisku k osobitému a do té doby nevídanému výtvarnému projevu. Tím serigrafii navždy a nezvratně zařadil mezi výtvarné techniky nejvyšší úrovně. Podařilo se mu prosadit nemožné. Mechanická reprodukce dostala přednost před individualitou a originální tvorbou. Odosobněnost. Nenáročnost a efektivita. Ano, amfetamin miluje opakování a stereotyp. Spoluutvářel umělcův svět, reprodukující stále dokola sám sebe. A náš dnešní svět se točí v takových obrátkách, jaké by si dokázal představit a přát snad jen Warhol. Jasnovidec.
Fáze C9H13N1
Existují studie o amfetaminu a metamfetaminu (pervitinu), dokládající jejich dopad na historii a vývoj tzv. civilizovaného světa od počátku dvacátého století až po dnešek. Droga, původně vyvinutá jako neškodný lék na astma, se nejprve stala díky svým vedlejším účinkům velkým stimulantem pro dělníky u rychle běžících výrobních pásů Fordových závodů. Za druhé světové války byla hnacím motorem zvyšujícího se výkonu a neúnavnosti jak německé, tak i americké armády (jen do roku 1940 vojáci wehrmachtu spolykali 29 miliónů tablet této drogy!).
Zvyšovala výkonnost a soustředěnost, stala se (a dodneška je) i lékem pro děti s diagnózou hyperaktivity a jejich maminkám pomáhala odstraňovat deprese. Prostě univerzální medicína pro celou rodinu. Apoštolem a nevědomým prorokem amfetaminu byl bezesporu i Andy Warhol. Nejdřív chtěl vlastně jenom zhubnout. A filmem Sleep si zřejmě připomněl to, jak slastný je hluboký spánek, o kterém si mohl nechat jenom zdát. Dokázal-li by ovšem usnout.
Fáze Drella
To se mu málem fatálně vyplnilo v pondělí 3. června 1968, kdy na něj přímo v The Factory třikrát vystřelila paranoidní radikální feministka Valerie Solanas, zakladatelka a jediná členka „Společnosti pro vyvraždění mužů“. Byla odsouzena ke třem rokům vězení. Vzhledem ke svému duševnímu stavu je strávila v psychiatrické léčebně. Za citaci stojí snad jen její prohlášení do policejního protokolu poté, co se doznala k pokusu o vraždu Andyho Warhola: „Požaduji úplné a okamžité vyhlazení mužů a navrhuji zřízení sebevražedných center, kde by zodpovědní muži, kteří se dobrovolně dostaví, měli možnost býti rychle, nenápadně a bezbolestně zplynováni.“ Smějete-li se, nestyďte se za to. Já se taky směju. Ale Andy Warhol se tehdy určitě nesmál. Přežil klinickou smrt i složitou operaci střelných poranění hrudníku a dutiny břišní. Nicméně po dvouměsíční hospitalizaci se vrátil zpět do života jako největší superstar. Trh s uměním doufal s obvyklým cynismem v to nejhorší, a podle hesla „mrtvý malíř, dobrý malíř“ vzrostly ceny Warholových obrazů z původních 200 na více než 15 tisíc dolarů. Během dvou bolavých měsíců strávených v nemocnici je to snad až speedově kýčovitý skok. Byl-li Elvis králem rokenrolu, Warhol byl nyní stejným panovníkem pop artu. Stal se jeho představitelem, symbolem a duchovním vůdcem. Svým přátelům tehdy vážně oznámil, že pokud se ještě někdy dostane do nemocnice, živý už odtamtud neodejde.
Až do konce jeho návštěvy planety Země jej provázela stále narůstající popularita celoplanetárního, možná i mimozemského rozsahu. Andy byl rád a užíval si. Konečně mohl definitivně zapomenout na chudobu, ústrky a mindráky. Snad teprve nyní se i on sám přestal považovat za outsidera. Jenže ani v královském, mimozemském, dokonce ani v homosexuálním životě není vše vždy jen růžové.
V roce 1972 zemřela Andrijkovi maminka, na niž byl až patologicky fixován. Bohužel je více než jisté, že právě matka byla pro Warhola jediným opravdu vážným a hluboce milovaným životním partnerem. Když se kolem roku 1950 stěhoval z Pensylvánie do New Yorku, vzal svou ovdovělou matku s sebou. Žili spolu až do její smrti. Snad jen před ní snímal svou masku, asi jen ona věděla, co opravdu prožívá, jen u ní se vždy cítil v bezpečí. Jen s ní mohl hovořit rodnou řečí, rusínsky. Ona jediná mu říkala môj Andrijko.
S platinovou parukou neuvěřitelného střihu, vyzáblým tělem a kostnatým obličejem zakrytým černými brýlemi se zjevoval v doprovodu svých chráněnců, obdivovatelů a milenců v ulicích New Yorku.
Celoživotní stres a boj o sebeuznání, atentát, matčina smrt a naprosto jistě i dlouholetá amfetaminová dieta se velmi zřetelně podepsaly na jeho duši, těle i obličeji. Připomínal Drákulu i Popelku současně. On to zřejmě nevnímal, ale jeho souputníci si té podobnosti všimli. Drákula nebo Cinderella – anglická Popelka? Tak získal Andy Warhol poslední jméno svého života. Drella. S platinovou parukou neuvěřitelného střihu, vyzáblým tělem a kostnatým obličejem zakrytým černými brýlemi se zjevoval v doprovodu svých chráněnců, obdivovatelů a milenců v ulicích New Yorku.
Také v mondénních klubech mu byli nablízku nejen krásní a mladí homosexuálové. Jeho suitu tvořili často i světoznámí umělci od Salvadora Dalího, Marcela Duchampa, Boba Dylana, Trumana Capoteho, Jima Morrisona, Keitha Harringa až po jím zbožňovaného amatérského, nicméně fascinujícího a charismatického malíře, těžkého narkomana Jeana-Michela Basquiata. Posledně jmenovaný byl na svém objeviteli, stejně jako na heroinu, silně závislý. Ufetoval se ve svých sedmadvaceti letech. Osmnáct měsíců po Warholově konci.
Fáze Bob Robert
V pátek 20. února 1987 se do nemocnice New York Hospital dostavil muž s podezřením na žlučníkový záchvat. Zapsal se jako Bob Robert. Následujícího dne v 8.45 úspěšně proběhla banální operace, avšak přesně za 22 hodin a 13 minut pacient Bob Robert nečekaně zemřel. Nikdo jeho náhlé, rychlé a nepochopitelné zmizení z tohoto světa nechápal. Jen to, že pacient u příjmu neuvedl své pravé jméno se dozvěděli všichni velmi brzy.
V byzantském katolickém kostele v Pittsburghu leželo jeho tělo v otevřené rakvi. Podle přání posledního uživatele bylo oblečeno v kašmírovém obleku, se slunečními brýlemi na očích a v platinově bílé paruce. Stále ještě trochu připomínalo pozemšťana.
Budiž Ti, Andy, lehký prostor, hmota i rychlost.