I přes prohibiční zákony, které Kanada v průběhu 20. století poslušně přejímala od mocného amerického souseda, byla veřejnost vůči konopí většinou shovívavá. Existovala zde silná tradice zemědělského pěstování a následného využití rostliny na výrobu jídla, šatů, provazů a dalších užitečných věcí. Důležitou roli mohlo také hrát o něco liberálnější založení mnoha 
Kanaďanů, které kontrastovalo s konzervativním uvažováním velké části americké populace.
V roce 2001 se Kanada stala první zemí, která přijala zákon o léčebném konopí pro vážně nemocné. O rok později navíc došla vládou delegovaná expertní komise k závěru, že konopí by mělo být zcela legalizováno.
Přes to všechno nemají příznivci této byliny a dalších zakázaných látek v poslední době vůbec klidné spaní, protože od roku 2006 je u moci konzervativní strana Stephena Harpera, která omezuje programy léčebného konopí a zavádí drakonické „povinné minimální tresty“ za drogové delikty.
Ty jsou nechvalně proslulé ve Spojených státech jako účinný kriminalizační nástroj represivních složek, díky němuž skončily v posledních 30 letech miliony Američanů ve vězení za pouhé přechovávání ilegálních substancí (v naprosté většině případů za držení marihuany). Než se pustíme do analýzy současné situace v Kanadě, podíváme se, co jí předcházelo.
Konopí v kanadských dějinách
Konopné semínko se na území dnešní Kanady dostalo poprvé s příchodem francouzských osadníků v roce 1606. Jelikož se jedná o rychle rostoucí a především velmi odolnou plodinu, došlo v průběhu následujících dvou století k jejímu rozšíření všude tam, kde se usazovali příchozí kolonizátoři.
V roce 1800 vyslal britský parlament do Kanady dva „konopné experty“, kteří měli za úkol přesvědčit co nejvíce osadníků, aby tuto rostlinu pěstovali ve velkém především na pokrytí potřeb britského námořnictva. V roce 1802 byla dokonce jmenována odborná Komise pro podporu pěstování konopí a na konci 19. století již existovaly zpracovatelské mlýny v každé provincii. Mezi obyvatelstvem byla velmi populární i konopná tinktura jako všestranně využitelné léčivo.
Na počátku 20. století se ovšem i v Kanadě rozpoutala první bitva novodobé války proti drogám, která měla později zasáhnout i konopí. Jako záminka posloužilo údajně nezřízené užívání opia v čínských slumech a čtvrtích kolem Vancouveru, proti čemuž se bouřili starousedlíci. Skutečným problémem byl ovšem rasismus a nedostatek práce.
Ve druhé polovině 19. století totiž do dnešní Britské Kolumbie emigrovalo zhruba dvacet tisíc Číňanů, aby tam pracovali na stavbě železnic a těžili zlato. Když zlatá horečka opadla a železniční síť byla dokončena, neměli čínští imigranti práci ani střechu nad hlavou a kanadská vláda se je snažila donutit po dobrém i zlém k návratu zpět do vlasti. Účinným nástrojem zastrašování a perzekuce menšiny se staly protidrogové zákony (z toho důvodu byly zpočátku zaměřené jen proti opiu), které začal parlament přijímat od
roku 1908.
Válka z donucení
Válka proti konopí začala o několik let později v souvislosti s tím, jak se v sousedních Spojených státech objevovalo stále více znepokojivých zpráv o nové droze mexických přistěhovalců a černochů – marihuaně. V Kanadě vyšla v roce 1922 kniha Černá svíce, jejíž autorka Emily Murphyová tvrdila, že opium a marihuanu šíří mezi bílými Číňané a černoši ve snaze ukořistit bílé ženy a podmanit si celou rasu. Rok poté prošel parlamentem téměř bez debat zákon, který zakazoval držení a prodej marihuany.
Zajímavé bylo, že vláda ten samý rok schválila tzv. Zákon o hojnosti konopí, kterým financovala stavbu nového konopného mlýnu v provincii Manitoba a dotovala pěstování v osídlených prérijních oblastech. I to dokazuje, že zákonodárci při hlasování o postavení marihuany mimo zákon v podstatě nevěděli, co zakazují.
Absolutní prohibice i čistě technického konopí byla schválena až v roce 1938, přičemž s vypuknutím druhé světové války o rok později byl tento zákaz zrušen, ale po porážce Německa a Japonska byl ihned obnoven.
Od té chvíle přejímali kanadští politici represivní protidrogovou legislativu svého jediného souseda a s každým dalším zákonem zpřísňovali postihy jak za pěstování, tak za pouhé držení marihuany (nemluvě o jiných drogách).
Nicméně na rozdíl od Spojených států se kanadským prohibicionistům nepodařilo dostatečně rozšířit odpor a nedůvěru vůči marihuaně a valná část společnosti s ilegálním statusem nesouhlasila. Začátkem osmdesátých let chystala liberální vláda nové dekriminalizační zákony, ale se zvolením ultrakonzervativního Ronalda Reagana za prezidenta Spojených států byly tyto snahy brzy pohřbeny. Amerika rozjela další kolo války proti drogám, přičemž nyní ještě více tlačila i na své spojence a sousedy, aby se do ní aktivně zapojili.
Rozum vítězí, ale jen na chvíli
Začátkem devadesátých let se podařilo dosáhnout prvních větších úspěchů – v roce 1994 zvrátil soud v Ontariu předchozí rozhodnutí o zákazu literatury týkající se konopí. V témže roce bylo 
také v Ontariu povoleno pěstování na několika hektarech za účelem přezkoumání možného zemědělského využití.
V roce 1996 byl přijat nový protidrogový zákon, který rozděloval drogy do osmi skupin podle jejich údajné nebezpečnosti, přičemž konopí bylo po zařazení do druhé skupiny považováno za méně škodlivé než například heroin (na rozdíl od protidrogového zákona Spojených států, který je staví na roveň). S tím došlo i ke snížení trestů za držení množství nepřesahující 30 gramů na maximálně 6 měsíců odnětí svobody a/nebo pokutu do výše 1000 kanadských dolarů.
V roce 1998 bylo také znovu legalizováno pěstování technického konopí, čímž se z Kanady během pár let stal jeden z hlavních světových producentů konopných vláken, semene a dalších produktů.
Průkopníci léčebného konopí
Jak již bylo zmíněno, Kanada jako první země na světě legalizovala – nepočítáme-li jednotlivé americké státy jako například Kalifornie a Colorado – využití konopí k léčebným účelům. Dnes žije v Kanadě zhruba třicet tisíc pacientů užívajících léčebné konopí. Tito lidé mohou legálně pěstovat určité množství rostlin pro svou potřebu, a pokud z nějakého důvodu nechtějí sami pěstovat, mají možnost „delegovat“ jinou osobu.
Takto nejasně nastavený systém vedl v posledním desetiletí ke konopnému boomu, kdy se zejména indoorové pěstování rozšířilo po celé Kanadě a z nejliberálnější provincie Britské Kolumbie se stala oblíbená destinace marihuanových nadšenců z celého světa. Největší město Vancouver dekriminalizovalo přechovávání této měkké drogy i pro vlastní potřebu a po právu získalo přezdívku Vansterdam.
Kromě legalizace léčebného konopí v roce 2001 se tehdejší federální vláda rozhodla přezkoumat protidrogovou strategii a pověřila senátní komisi vypracováním analýzy dopadů legalizace. Závěr mnohé šokoval: „Z našeho výzkumu jasné vyplývá, že střídmé užívání konopí není samo o sobě škodlivé ani společenský nebezpečné… Obecně platí, že pro uživatele i společnost představují větší nebezpečí následky prohibice a kriminalizace této substance než její užívání.“
Bohužel stejně jako podobné závěry expertních komisí v jiných zemích, upadla i tato analýza rychle v zapomnění, protože ani celkem liberální kabinet neměl dost odvahy implementovat tato doporučení do legislativy. V roce 2006 se navíc k moci dostal velký konzervativec Harper a s ním, jak se u nás říká, přišel i zákon.
Přitom statistky z poslední dekády ukazují, že Kanada oproti jiným vyspělým zemím neměla i přes částečnou liberalizaci zákonů v průběhu devadesátých let akutní drogový problém. Kriminalita poklesla mezi lety 1994 a 2004 řádově o 20 %, věznice nebyly přeplněné, protože se policie nezaměřovala na neškodné uživatele, a počty problémových jedinců závislých na tvrdých drogách zůstávaly víceméně stejné. Zajímavý je také fakt, že v Kanadě užívá ilegální substance (jakékoli) menší procento obyvatel než ve Spojených státech, které vydávají na boj s drogami každoročně desítky miliard dolarů.
Blýská se na horší časy
Přesto se Harper od nástupu do úřadu nijak netajil tím, že se mu myšlenka léčebného konopí a obecné liberalizace protidrogových zákonů zcela příčí. Závěry vědeckých studií a relevantní statistická data byla zase jednou nahrazena populismem a demagogií, která se projevila zejména ve dvou zásadních změnách.
První z nich bylo zavedení už zmiňovaných minimálních trestů za drogy (například i za méně než sedm rostlin je soudce povinen udělit trest minimálně na šest měsíců odnětí svobody) a druhou byla nedávná úprava zákona o léčebném konopí. Touto úpravou se k 31. březnu 2014 zakazuje samopěstování pacientům stejně jako osobám, které mohli pacienti doteď pěstováním pověřit.
Jedná se v podstatě o podobně nastavený systém, jaký má od příštího roku platit v České republice – namísto osobního pěstování budou udělovány licence pouze velkým podnikatelským subjektům, které budou konopí pěstovat na komerční bázi za dodržování striktních podmínek jak z hlediska zabezpečení objektů, tak z hlediska zdravotní nezávadnosti výsledného produktu. Kritici zákona argumentují dalším omezováním osobních svobod občanů a také tím, že se z celého programu stane velký byznys a v důsledku vzroste konečná cena pro nemocné o třicet až padesát procent.
Ironií osudu je, že tento návrat k represi, kriminalizaci a omezování nemocných se odehrává právě v době, kdy občané dvou amerických států schválili legalizaci užívání konopí dokonce i pro rekreační účely. Zatímco sousední stát Washington se vesele chystá na spuštění plně regulovaného a legálního trhu, v původně liberální Britské Kolumbii vzrostl mezi roky 2006 a 2011 výrazně počet zatčených za pouhé držení marihuany (z 1800 na 3800 ročně).
Celkový počet uvězněných Kanaďanů se navzdory klesající kriminalitě zvýšil od roku 2006 o téměř dvacet procent a premiér Harper dal několikrát najevo, že uvažuje o povolení výstavby soukromých věznic.
Zdá se, že válka proti drogám v Kanadě nabírá nový dech.
Zdroje:
• Jesse Russell a Ronald Cohn: Legal History of Cannabis in Canada, 2013.
• Royal Canadian Mounted Police: Report on the Illicit Drug Situation in Canada, 2009.
• Senate Special Committee on Illegal Drugs: Cannabis: Our Position for a Canadian Public Policy, 2002.
• Darcie Bennett a Scott Bernstein: Throwing Away the Keys: The Human and Social Cost of Mandatory Minimum Sentences, 2013.
