Na počátku byl chvojník
Chvojníky (rod ephedra), kterým v jejich domovině říkají ma huang, jsou suchomilné byliny připomínající přesličky. Jejich odvar je v tradiční čínské medicíně užíván již tisíce let jako lék na astma, sennou rýmu či nachlazení a ve vyšších dávkách má 
stimulační účinky. Ucpaný nos opravdu uvolňuje výtečně. Další druhy chvojníků rostou i v jiných částech světa – američtí mormoni sice nesměli alkohol, tabák ani kofein, ale na odvar z chvojníku se zákaz nevztahoval. Začalo se mu proto říkat mormonský čaj.
V 19. století začali vědci zkoumat alkaloidy všemožných rostlin a mladý japonský chemik Nagai Nagajoši se rozhodl podívat na zoubek právě efedře. Z chvojníku dvouklasého (e. distachya) izoloval roku 1885 účinnou látku efedrin. Ačkoli do tajů jeho struktury pronikl až o čtyřicet let později, již roku 1893 z něho v laboratoři připravil metamfetamin. Jeho krajan Akira Ogata přišel roku 1919 s novou technologií jeho výroby – redukcí efedrinu pomocí červeného fosforu a jódu, což je postup oblíbený dodnes.
Jejich účinky však zpočátku nikoho nezajímaly. Západní farmakology s efedrinem seznámil až ve dvacátých letech minulého století jejich čínský kolega K. K. Chen, když studoval ve Spojených státech. Využití se zprvu nenašlo ani pro amfetamin – oproti metamfetaminu strukturálně jednodušší a o něco slabší – který roku 1887 vyrobil rumunský chemik Lazăr Edeleanu během svého studia na berlínské univerzitě a za svou práci dostal doktorský titul.
Lék i palivo wehrmachtu
Za objevitele účinků amfetaminů je pokládán chemik a farmakolog Gordon Alles. Koncem dvacátých let minulého století zkoumal účinky látek příbuzných efedrinu, takže amfetaminů si nemohl nevšimnout. Jako první připravil sulfát amfetaminu a svůj patent prodal farmaceutickému koncernu Smith, Kline & French, který na trh 
uvedl pilulky či inhalátory jako Benzedrine, Dexedrine a Dexamyl. A lékaři i pacienti si je oblíbili natolik, že ještě před vypršením patentu se objevily „padělky“ jako Profetamine.
Benzedrin sloužil jako prostředek k uvolnění dutin a rozšíření průdušek, ale kromě toho vyvolával pocity pohody či rozjaření, potlačoval únavu a zvyšoval pozornost, takže si brzy našel i rekreační uživatele. Sám Alles díky svému patentu velmi zbohatl, protože z prodejů mu plynuly licenční poplatky.
Účinky amfetaminů přišly během druhé světové války náramně vhod armádám na obou stranách konfliktu. V Německu byly těsně před válkou uvedeny na trh tablety Pervitin obsahující 3 miligramy metamfetaminu a wehrmacht se stal největším odběratelem – vojákům jich postupně dodal neuvěřitelných 200 milionů. Při tomto množství pochopitelně vyšly najevo i vedlejší účinky a od roku 1941 byla droga podřízena přísnější kontrole. I v japonské armádě našel metamfetamin uplatnění – jeho tablety se jmenovaly Philipon.
Bezstarostná jízda?
Metamfetamin nemění vědomí kvalitativně, ale kvantitativně. To znamená, že na rozdíl od halucinogenů či konopí, které mozku umožní fungovat jinak, amfetaminy „pouze“ zesilují pocity důvěrně známé. Každý se určitě někdy cítil čilý, soustředěný a plný energie, a právě takový stav – avšak mnohonásobně silnější – dokáže 
metamfetamin spolehlivě navodit. Po dávce nebývá uživatel ani náhodou „mimo“, stejně jako není mimo po několika šálcích silné kávy. Naopak má povznesenou náladu, zvýšené sebevědomí a lépe se soustředí.
Jak je vidět, na první pohled má metamfetamin samé dobré vlastnosti, které nejlépe vyniknout ve srovnání s jiným stimulantem – obyčejným kofeinem. Amfetamin zlepšuje reakční dobu, kofein na ni nemá vliv. Kofein způsobuje třas v rukou, amfetamin ho naopak potlačuje a zlepšuje koordinaci pohybů. Navíc má kofein při obdobně silné dávce více vedlejších účinků. Pro dosažení srovnatelného účinku je třeba amfetaminu mnohem méně: na potlačení únavy stačí jediný miligram metamfetaminu, zatímco šálek kávy obsahuje 100 mg kofeinu!
Je v tom háček…
Bohužel právě v onom zdánlivě příznivém poměru žádoucích a nežádoucích účinků se paradoxně skrývá zádrhel – zatímco nadměrné dávky kofeinu působí velmi nepříjemně, u amfetaminu jako by neexistovala hranice. Kdo si dá mnohonásobek dávky na potlačení únavy, cítí se skvěle. Kdo si dá ještě víc, cítí se ještě mnohem lépe. Jako s tryskovým motorem na zádech. Na nadarmo se na západě říká amfetaminům speed – rychlost.
Jenže stav rychlosti je silně návykový a navíc není zadarmo, ale na dluh – neurotransmitery, které amfetamin v mozku uvolní (a které působí ty libé pocity), po odeznění účinku citelně chybí, což má za následek stavy přesně opačné – skleslost a depresi. Rovněž spánkový deficit se nemůže neprojevit. A to jen zvyšuje chuť na další dávku…
Ačkoli fyzickou závislost amfetaminy takřka nepůsobí, překonat závislost psychickou bývá velkým oříškem, o čemž se přesvědčilo mnoho příležitostných uživatelů, kteří skončili jako feťáci, jejichž život se točí jen kolem drogy. A všichni z nich si mysleli, že to udrží pod kontrolou. U kofeinu totiž fungují nepříjemné vedlejší účinky jako pojistka proti nadměrnému užívání, která u amfetaminů schází.
A když se to s dávkováním opravdu přežene, zvýšené sebevědomí se promění v neomalenost, soustředěnost v chaotičnost a čilost v hrubost. Potom přijde pomlouvačnost, agresivita a paranoia. Při chronickém zneužívání hrozí 
amfetaminová psychóza připomínající schizofrenii. Při troše snahy ji patrně dokáží vyvolat všechny stimulanty (včetně kofeinu), ale amfetaminy to dokáží mnohem spolehlivěji než kokain. Psychóza naštěstí většinou odezní, když postižený přestane drogu užívat a pořádně se vyspí. Jedinci s predispozicemi k schizofrenii by si však měli dát obzvlášť pozor.
U velmi přemrštěných dávek reálně hrozí i předávkování – metamfetamin nahodí tak vysokou rychlost, že tělo prostě nevydrží. Co se týče nežádoucích tělesných účinků, nejviditelnějším z nich je neblahý vliv na zubní sklovinu, který patrně souvisí s potlačením slinění. Dobře nedělá ani játrům, ledvinám a srdci.
Nezdolný speed
Nepříjemné vlastnosti amfetaminů začaly vycházet najevo během druhé světové války, ale jejich popularita nepohasla – ba naopak. V USA si je oblíbili beatnici a Jack Kerouac napsal román Na cestě (On the Road) v benzedrinovém opojení během několika nocí. Do psacího stroje zasunul roli balicího papíru, aby se nemusel obtěžovat výměnou listů papíru, a celé dílo vychrlil na jeden zátah.
V poválečném Japonsku zas zaplavily trh obrovské armádní zásoby Philiponu, což spustilo lavinu, která se přes Guam, Marshallovy ostrovy a Havaj přelila na západní pobřeží USA. Ačkoli byl v padesátých letech metamfetamin v Zemi vycházejícího slunce zakázán (spolu s příbuznými stimulanty), nové příležitosti se chytil organizovaný zločin v čele s japonskou mafií Jakuzou a dnes je droga k dostání i v dalších zemích východní Asie. Ani v Německu se na pervitin nezapomnělo a ještě dlouho po válce ho potají užívali pro zvýšení výkonu vrcholoví sportovci.
V Americe se padesátá léta stala dekádou speedu, tehdy ještě legálního. Až dvě procenta dospělých užívala amfetaminy pravidelně, a přestože se od nich začali lékaři postupně odvracet, armáda je milovala – během války ve Vietnamu spotřebovali američtí vojáci amfetaminu ještě více než za druhé světové války. 
Během války v Perském zálivu pak užívala celá polovina pilotů amerických bombardérů Dexedrine (dextroamfetamin) a tato praxe přetrvala dodnes.
Začátkem sedmdesátých let byl v USA metamfetamin (i amfetamin) zakázán a chvíli to vypadalo, že dny jejich slávy jsou pryč – novým strašákem se stal crack, volná báze kokainu, která se dá kouřit. Ale v osmdesátých letech nabral vývoj nečekaný směr, k čemuž přispěli mexičtí pašeráci i nové formy drogy (krystalická forma crystal meth či ice), které se podobně jako crack dají kouřit. Metamfetamin se začal šířit ze západního pobřeží do zbytku USA a snahy učinit tomu přítrž nebyly nic platné. Počátkem nového tisíciletí již byl na západě USA speed tvrdou drogou číslo jedna.
Pervitin znovu na scéně
Ve většině evropských zemí se metamfetamin shání těžko. Česko je výjimka, rozšířil se u nás už v sedmdesátých letech, tak trochu normalizaci navzdory. Nadšenci ho přitom potichu vyráběli už od padesátých let, kdy jistý chemik v oboru léčiv dostal z Patentového úřadu výrobní postup pověstného paliva wehrmachtu a došlo mu, že veškeré ingredience potřebné k výrobě jsou snadno k mání. Znovuobjevenému stimulantu se začalo opět říkat pervitin. Nebo také perník, piko či peří.
Komunisté si zpočátku podivné subkultury, která se okolo pervitinu vytvořila, moc nevšímali a nadále se tvářili, že potíže s drogami se týkají jen kapitalistických států 
na druhé straně železné opony. V polovině osmdesátých let však už nový problém nešlo ututlat a veřejnost na něj upozornil mladý český spisovatel a žurnalista Radek John románem Memento, který poprvé vyšel roku 1986.
Po sametové revoluci se sice o problému začalo mluvit otevřeně, ale nastoupila mnohem tvrdší represe. Navzdory všem snahám však pervitin nezmizel, což je patrně dáno tím, že represe už z principu míří špatným směrem – zaměřuje se na výrobce a snaží se snížit nabídku. Jenže na poptávku to – světe div se – téměř nemá vliv. Výrobcům se dokonce v posledních letech podařilo proniknout na nové trhy – jejich drogu si oblíbili v příhraničních oblastech Německa. Pervitin se tak po necelých sedmdesáti letech vrátil domů. Němci však nepřijali název, který kdysi sami vymysleli, a pervitinu říkají crystal speed či crystal. Anebo podle naší vlasti – tschecho…
