Mám za to, že jsem v redakci tohoto časopisu tím nejpovolanějším, který vám, našim věrným i nevěrným čtenářům, může dát sofistikovaný recept na to, jak se bezvadně ožrat. Já mixuju všechno, a především to, co mi kdo cvakne. Většinou je to vodka nebo rumča s kofčou. Pak tam vrznu dvě tři bílý vína, jednu zelenou a jdu si narvat trochu silničního štěrku do obličeje. Pivo ani nepočítám. Ve sprše se potácím, řvu na partnerku, občas teče něčí krev, policajti mě nutí dýchat déle, než je můj limit, a tak. Ovšem každý to dělá jinak. V následující stati vám přinášíme některé léty ověřené recepty, jak si utrhnout pořádnou ostudu. Respektive jak se nejlíp uchlastat.
Po holywoodsku
Když vám bude sedm a umře vám pes, upadněte do hluboké deprese. Když ještě k tomu nebudete znát svého otce a o pět let později, ve dvanácti, vás strčí do sirotčince, máte zaděláno. Následně se, stejně jako Norma Jeane, staňte z ošklivého kačátka sex symbolem celé planety. Obarvěte se na platinovou 
blondýnu a buďte hodně sexy. Užívejte Hollywoodem přidělené jméno, zapomeňte na Normu a trapte se! Malými rolemi, jež vás nejsou hodny, muži, kteří si vás nezaslouží (Joe DiMaggio, Frank Sinatra, Alain Delon, Arthur Miller, JFK apod.), a řešte svoji relativně neutěšenou životní situaci nejrůznějšími šidítky a podpůrnými prostředky: Mnohokrát denně vezměte půllitrovou sklenici, naplňte ji dvěma decilitry coca-coly a zbytek dolijte vodkou či bourbonem. Zajídejte čerstvými jahodami.
Jako digestiv používejte barbituráty, nejrůznější prášky na spaní, kokain a antidepresiva. Pak máte zaručeno, že pokud se budete kamarádit s těmi správnými lidmi, stanete se nesmrtelnými a zemřete za záhadných okolností v šestatřiceti letech stejně jako slavná Marilyn Monroe.
Na Jelcina
Staňte se pomocí jakýchkoli mocenských prostředků ruským prezidentem. Jste-li tak vysoký a statný jako Boris, obklopte se velmi svalnatou ochrankou. Při intoxikaci, bez níž byste nemohli důstojně vykonávat svůj úřad, budete takovou ochranku rozhodně potřebovat. Na to, abyste mohli tančit a zpívat na pódiu s kapelou Vesjolyje rebjata či spontánně dirigovat vojenský orchestr při státní návštěvě, laškovně osahávat cizí diplomatky, občas upadnout a skoro plynule číst novoroční projevy, potřebujete:
Ráno se probrat šesti panáky té nejlepší ruské vodky.
Zajíst polévkovou lžící kaviáru a zapít lahví šampaňského. Mezitím povolejte ochranku a pak se po celý den v jejím těsném doprovodu věnujte státnickým povinnostem. Nezapomínejte ovšem na pravidelné doplňování nápojů s obsahem alkoholu. Na to jako ruský prezident snad budete mít lidi. Zemřete v šestasedmdesáti jako Boris Jelcin. Anebo dřív.
Mozeček po zemansku
Jste-li prvním českým prezidentem zvoleným přímou volbou a jste-li zhrzen z toho, že minule vás nezvolil parlament, dejte se touto cestou. Musíte být skutečně lidovým prezidentem. To znamená: Před slavnostním vystavením českých korunovačních klenotů, jejichž zpřístupnění každých pět let nařídil již Karel IV. ve 14. století, se nejprve zúčastněte slavnostní recepce na ruské ambasádě. O polednách vypijte 
minimálně 700 gramů vodky. Nalačno. Jelikož jste zvyklý snídat slivovici a zapíjet ji vínem, nebude vám to jistě činit potíže. Mějte silné bodyguardy. Neupadněte ihned po odemknutí komory s klenoty, ale držte se při zdi a dělejte, že jste naprosto střízlivý.
Poté moudře pokyvujte hlavou jako pravý státník a pohybujte se jako Spejbl. Snažte se neobohatit korunovační klenoty o šavli. Tato událost bude jistě velmi sledovaná, ale vy to ustojíte. Sveďte to na virózu a na imbecilní novináře, kteří na vás nenechají ani nit suchou. Jiná situace nastane, jste-li na zasloužené dovolené na rybníku v Novém Veselí. Tam pijte pouze slivovici, fernet, vodku a pro odlehčení bílé víno v neomezeném množství. Vypátrají-li vás dotěrní paparazzi i tehdy, když se samou opilostí nedokážete vlastními silami dostat žlutým nafukovacím člunem ke břehu, vězte, že na to máte plné právo. Jste přece Miloš Zeman – z Boží vůle král.
Sex, drogy a rokenrol
Jestli nejste z Uherského Hradiště, nevadí. Tento recept je jednoduchý. Je samozřejmé, že někdo to rád hořké. A Miki Volek to opravdu hořké měl. Možná i vy. Stačí k tomu maminka, její opičí láska k neurotickému synkovi a tatínek, důstojník rakousko-uherské armády s šavlí po boku, přejetý v nových časech velorexem (dle jiných zdrojů tramvají).
Potřebujete k tomu: Úzkostlivou matku, upnutou na svého rebelujícího syna, zásobující ho pilulkami všeho druhu, obrovskou popularitu rokenrolového zpěváka a nadměrnou lásku k alkoholu. Nezbytnými doplňky jsou černé brýle, které nesundáváte ani v noci, prsteny, řetězy kolem krku a platinový přeliv. K tomu přidejte talent předcházející svou dobu, pár pohybů na pódiu ve stylu Elvise a průměrnou znalost angličtiny.
Jste-li na tom takhle v Praze počátkem šedesátých let minulého století a budete-li dodržovat následující životosprávu, máte brzký konec zaručen.
Miki: „Dal bych si něco k jídlu, už dva dny jsem nic nejedl.“
Já: „Tak já ti koupim sekanou svíčkovou. Na víc nemám.“
Miki: „Ale já se nenažeru, když si nedám decáka rumu!“
Na sklonku Mikiho života jsem mu objednával rum často. Jednou ho dopil a oznámil mi, že něco tak sladkého musí zapít něčím hořkým. Objednal jsem mu tedy ještě deci ferneta, doufaje, že už konečně něco sní. Snědl, ale ne nadlouho.
Poté, co vyzvrátíte právě snědené na vlastní hruď, zapněte si zip bundičky až ke krku a dělejte, jako by nic. Případně si poručte další rum a fernet, nemáte-li rádi sladké. Pak si vyberte tantiémy z Intergramu za několik let, nakupte za ně dvacet láhví vodky a zavřete se sami doma. Protečete podlahou.
Toto je osobní recept bosse českého rokenrolu Mikiho Volka.
Magorův freestyle
Představte si, že kvůli vám založí Chartu 77. Jste rebel, kunsthistorik, zpěvák undergroundové kapely, která je zrovna v nemilosti. A jste hluboce věřící. Alkohol vám není cizí, ale máte dobré kamarády, kteří vás neopouštějí. Pak vás zase zavřou. Jenže ve vězení je to tvrdé. Valdice, výslechy, spoluvězni nejhrubšího zrna. Po svém návratu nemůžete dělat žádnou práci, na kterou jste se studiem připravovali. Jako mnoho jiných. Myjete okna, pracujete v kotelnách a tajně se scházíte v bytech na filozofických přednáškách a občas na svatbách ve staré sestavě jako kapela. Takže pijete a pijete.
Občas píšete skvělé básně – něžné svým malým dcerám z vězení, milostné nespočetným milenkám – a doufáte, že se všechno jednou zlepší. Všechno se zlepší, jen ten alkoholismus už zůstává navždy. Rum, pivo, kořalka a všudypřítomná deprese. V nových dobách je vaším nejlepším kamarádem stále Václav Havel a všichni kolem něj. Dokonce se stanete na antropologickém kongresu čestným občanem svého rodiště, města Humpolce. Na pódium si jdete pro toto vyznamenání s lahváčem v ruce a preludujícímu kytaristovi vytrhnete nástroj z ruky.
Při každém mejdanu nebo koncertu se svlékáte donaha a pak se před dav stavíte odevzdaně jako Ježíš Kristus. Když vám začne být úzko a plivete krev, zlehčujete to a říkáte, že vám tam asi praskla nějaká žilka. Už pijete jenom nealkoholické pivo. Cítíte konec. Noc před tím, než máte odjet do nemocnice na celkové vyšetření, vykrvácíte z jícnových varixů stejně jako mnoho jiných alkoholiků. Jste sám. Najdou vás až ráno, mrtvého.
Recept: Žít a umřít jako rebel. Jeden z nejlepších českých básníků všech dob – Ivan Martin Jirous.
Džambulčina bublanina
A nyní trošku z jiného soudku: Jste česká populární zpěvačka, jejíž story propírá bulvár v podstatě denně. Máte smůlu na chlapy, neumíte už moc zpívat, máte dluhy a jste psychicky velmi labilní. Jste Iveta B. Váš současný partner Pepa vás mlátí a vy
pak své modřiny svádíte na nejrůznější pády. Buď ze schodů, nebo na kole, nebo jde o úrazy během zkoušení různých muzikálů, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Jste 
týraná žena. A tvrdíte, že vůbec nepijete. Trpíte stockholmským syndromem a myslíte si, že váš Pepa je vaším ochranitelem, ne tyranem. Občas vás někdo někam unese, zabalí do alobalu ve sklepě, aby na vás nemohli mimozemšťani, nebo vás někdo chce na neznámém místě v Itálii rozporcovat a rozprodat na maso nebo na orgány. Teď se chcete vdávat za Pepu a dokonce ještě toužíte po miminku.
Recept: Po ránu hodně cucíčků, nejlépe nějaké jágry, hodně analgetik, ran pěstí, potom nějaká antidepresiva, hodně vína a dalších lihovin. Láhve s alkoholem ukrývejte v prádle či v tubusech od diplomů z pionýrského tábora nebo v psí boudě. Pokud budete mít po boku nějakého věrného Pepu, můžete se možná dožít i dalšího dne.
Svět à la Gott
Ideální recept: Vražte tam hlas, obrovský talent, disciplínu, haldu milenek a apolitičnost. Nebuďte Františkem Janečkem nebo Vítězslavem Jandákem. Na další týpky jistě přijdete sami.
Takže: Pijete-li alkohol a jste Karel Gott, nesmí vás u toho nikdo vidět. Na rautech pijte čistou vodu, maximálně sodovku. Zato v soukromí, které si musíte velmi střežit, se můžete v klidu odvázat. Ale nemusíte, protože VY nemusíte nic. Vůbec nic. Jste přece Bůh. Když už, dejte si sklenku výtečného koňaku, single-malt whisky nebo nějakého ušlechtilého karibského rumu. Doporučoval bych Myers’s Original Dark Rum. Mějte při sobě vždy co největší množství překrásných dvacetiletých dívek, prachové peřiny, saténové povlečení, dobrou hudbu a buďte za každých okolností džentlmenem. To, že jste jen vyučeným elektrikářem, z vás přece nedělá plebs. Vy máte možnost říci to písní. Za každou cenu si zachovávejte důstojnost.
