A pak samozřejmě také: „Našli u něj 800 lysohlávek a teď mu hrozí až dva roky vězení.“ Připojme k tomu vyjádření expertů: „Člověk, který užije lysohlávky, si může myslet, že dokáže létat a vyskočí z okna (a spadne na kočárek s dítětem).“ Případně se expert, pokud nechce použít tuto urban legend a hodlá ukázat, že „opravdu ví, o čem ty lysohlávky jsou“, vyjádří ve smyslu věty: „Uživatel může prožívat tak strašné psychické stavy, že raději skočí z okna.“ Skok z okna a halucinogeny – tohoto klišé se už asi nikdy nezbavíme…
Jednu z vrcholných absurdit představovala myšlenka, že by lysohlávky, rostoucí v hojném množství úplně všude, měly být zařazeny na seznam ohrožených druhů. Musím říci, že pokud by se tak na politickou objednávku opravdu stalo, ztratili by odborníci, kteří o těchto věcech rozhodují, moji důvěru.
Takže média udělala lysohlávkám reklamu (tomu říkám propagace nelegálních drog!) a tisíce houbařů vyrazily do lesa – což je mimochodem zdraví prospěšná aktivita, kterou lze jedině doporučit – a věděly, co mají sbírat. A tím se dostáváme k další absurditě. Člověk vyrazí do lesa, sbírá lysohlávky, už jich našel 39, pak 40, následně se sehne pro čtyřicátou první, uchopí ji, utrhne, přidá k ostatním a v tu ránu je… zločinec! Nikomu nezpůsobil sebemenší újmu ani na zdraví, ani na majetku, a přesto právě spáchal trestný čin. Je tohle normální? Ovšem, zákonodárci patrně mysleli na naše „dobro“ – co kdyby uživatel pak skočil z toho okna a spadl na kočárek s nevinným dítětem, že? Společnost je třeba chránit před těmi „děsivými kriminálními činy“ páchanými zhoubičkovanými psychonauty! A že člověk, který si v obchodě koupí láhev destilátu, mnohonásobně ohrožuje sebe i okolí? No a? Alkohol je přece symbolem naší osvícené kultury! Alkoholici obvykle nemají podivné a „rozkladné“ názory na naši společnost, jsou to řádní konzumenti… možná to opravdu hraje roli! Uživatel psychedelik je hůře kontrolovatelný než uživatel alkoholu. Jenže ono to není ani tak důsledek užívaných drog, ale spíše osobností dotyčného.
Tak mě napadá, že lysohlávky samy o sobě nejsou příliš nebezpečné, ale v interakci s policií mohou člověka vážně ohrozit – a to je ani nemusí jíst!
Celá ta záležitost ve mně vyvolává otázku: Jak má člověk cítit úctu k zákonům země, v níž žije, jsou-li tyto zákony v přímém rozporu s jeho svědomím a především se zdravým rozumem? Navíc zde můžeme nalézt širší souvislosti: S rostoucím znepokojením sleduji současný trend stále více „chránit“ občana před sebou samým – v budoucnu se zřejmě dočkáme unifikovaných bílých cigaretových krabiček „vyzdobených“ pouze varováními ministra zdravotnictví, akční a válečné filmy, horory a jiné snímky, v nichž se vyskytuje násilí, budou na DVD prodávány rovněž pouze s bílým obalem a varováním, internet bude stále více cenzurován – už nyní se setkáváme s různými omezeními přístupu a blokováním „nevhodných“ stránek – a kdo ví, třeba nám jednou zakážou i vařit (jídlo!), protože to může být nebezpečné. Člověk se při tom může spálit, může se mu z jídla udělat špatně, může i umřít! Opravdu mne uráží, když mne zákonodárci pokládají za nesvéprávného…
Tento podzim odhalil, zviditelnil cosi shnilého v tomto, a nejen tomto, státě. Policisté, místo aby se věnovali skutečným zločinům, sbírali „bobříky“ v podobě chycených houbařů. Zasévali tak do lidí, kteří nic zlého nedělali, pocit strachu, což jsem v letech minulých neregistroval. To není dobré. Mladí lidé se učí, že policista (člověk, kterého platí nebo budou platit ze svých daní!) je nepřítel, někdo, koho je třeba se obávat, a policejní krédo „Pomáhat a chránit“ se pak jeví jako výsměch.
Na závěr je třeba říci, že přes to přese všechno žijeme v zemi, kde to, co se perzekuce „zločinů bez oběti“ týče, není zase tak zlé. Na Slovensku či například v Německu je situace mnohem horší. Zdá se však, že v tomto ohledu liberální země (Nizozemí) spíše přitvrzují, než že by se na tvrdou perzekuci zaměřené státy liberalizovaly. To je znepokojující. Moje babička často říkává: „Čeho se vy mladí ještě dožijete…“ Je mi pětatřicet a musím říct, že mám celkem obavy z toho, čeho se ještě dožiji…
