Majzl se mohl vzteknout. Lomcoval zběsile klíčem v zámku a kopal při tom nepříčetně do dveří Tunellu.
„Sem ti řikal, že se v tom někdo hrabal, nešlo to vůbec zavřít!“
„Ale zavřels to, tak nekecej! Mně to ale otevřít nejde, tak s tim něco udělej, manuále!“ Manuál nemanuál, nešlo to ani mně. Sedli jsme do našeho žlutobílýho pikouše a přemluvili v Hostivaři jednoho zámečníka, ať nám ještě ten den vyrobí mříže na dveře a všechny okna. Stálo nás to deset litrů a napěchovanej igeliťák hulení. Expresní příplatek. Hned druhej den jsme je s Hruškou a Bedřichem zasekali do fasády. A navíc – Majzl sehnal od ňákýho kámoše z ochranky zadara kameru, tak jsme ji loupli profícky nad vchod. Makali jsme dlouho do noci, ale byli jsme dokonale zabezpečený.
„Můžem v klidu spát. Ti řikám, tohle odradí i toho nejdebilnějšího feťáka,“ zálibně jsem přejížděl pohledem tu naši dnešní prácičku.
Neodradilo! Stalo se vůbec ještě něco horšího. Ráno jsme na sebe s Majzlem jenom tupě zírali. V zámku se sice nikdo nehrabal, ale přes noc zmizely kromě jedný všechny ty naše nový mříže a zmizela i bezpečnostní kamera. Ze zdi na nás koukaly jen hluboký, smutný díry ve fasádě. Smutný a strašně hnusný.
„Kterej kretén! To to nemoh aspoň odříznout?! To to musí vyrvat i s půlkou zdi?!“ řval Majzl vzteky, jak jsem ho snad ještě neviděl. Řval jsem taky. Schválně. Aby to všichni okolo slyšeli. Aby věděli, že na všechny ty zatracený lidi okolo jsme totálně nasraný. Jak je možný, že nic neslyšeli a neviděli?
„Ovce! Jste tupý ovce!“ řval jsem do všech okolních oken. Nikdo se nevyklonil. Tentokrát se nepohnula ani jedna záclona.
„Jdem za agentem. Musel v noci tutově něco slyšet, bydlí přímo nad náma. Takovýhle mříže nevytrhneš kombinačkama, to musí bejt rachot jak lavina kamení.“
„Výbornej nápad! To je přesně ten člověk, kterej nám o tom bude vyprávět. Je dost pravděpodobný, že nám ty mříže vytrhal on sám nebo v tom má aspoň prsty.“
Agent nám otevřel, ale dveře nechal zajištěný řetězem. Viděli jsme z něj jen úzkej, sotva deseticentimetrovej pruh. Ze dveří se na nás valil nepříjemnej pach zatuchliny a spálenýho jídla.
„Ne, nic jsem neslyšel. Teda vlastně slyšel. Bordel. Stejnej bordel, jako tu děláte každej večer. Takže nevidim jedinej důvod, proč se vyklánět z okna, abych snad viděl ksicht některýho z těch vašich zfetovanejch kamarádíčků. Takže se seberte a běžte rychle někam úplně do prdele!“ S těmi slovy nám zabouch dveře tak prudce před nosem, až jsem odskočil úlekem stranou.
„Jak říkám. Výbornej nápad, jít za timhle agentem, výbornej nápad.“
„Ale tentokrát po nás aspoň nestřílel. Takže náš vztah se zlepšuje. Příště už nás určitě pozve na čaj a sušenky.“
Najednou mě něco napadlo. „Hele, ty Majzle, kameru nám sice sebrali, ale komp je vzadu ve skladu. Takže si projedem záznam a možná budeme i něco vidět.“ Majzl jen ohrnul spodní ret a uznale kýval hlavou nad mojí nečekaně geniální myšlenkou.
Nejdřív jsem myslel, že ten počítač rozkopu. Ale nakonec to byla ohromná zábava. Pouštěli jsme si ten záznam pořád dokola. Dívali jsme se, jak nám kradou majetek a ničí naši celodenní práci, a při tom jsme řvali smíchy.
Umouněnec. Takhle jsme mu regulérně řikali. Viděli jsme ho jezdit kolem snad každej den. Takovej ten týpek, kterej vám nedá znát, kolik mu je let, a nikomu nedovolí nahlídnout pod rozježenej, roky nestříhanej plnovous. Věčně ušmudlanej, s modrou kárkou před sebou, pořád něco stěhuje. Hlavně kovy. Aspoň víme, kde je bere. Naše mříže pro něj byly zřejmě velký sousto, takže si pozval kamaráda. Podle záznamu byly čtyři ráno. Před Tunellem zastavila oprejskaná lada a prudce nacouvala na vchod. Po delší době se z ní vysoukal podsaditej, asi padesátiletej romák . Znal jsem ho taky. Bydlel v jednom průjezdu naproti Hruškovi. Byla to vyhlášená, fajnová rodinka.
Živě na sebe s Umouněncem něco gestikulovali, myslim, že dokonce i řvali, a ten romák pak vyndal z kufru kramli a začal mříže páčit. Nebylo to sice na záznamu dobře vidět, ale zřejmě mu to moc nešlo. Vyndal z kufru tažný lano a zase živě gestikuloval směrem k Umouněnci. Ten pak horlivě lano uvazoval jedním koncem k mříži a druhym za nárazník lady. Podsaditej týpek nasednul a začal auto zoufale tůrovat. Chvílema se ztrácelo v oblacích dýmu. Pak už se mříž válela na zemi. Jako poslední timhle způsobem vytrhávali mříž od vchodu. Teprve teď si Umouněnec všimnul, že nade dveřmi je kamera. Za okamžik se přes celou obrazovku roztáhla jeho špinavá, rozježená hlava. Něco řval do kamery. Odezírali jsme ze rtů. „Hele, tady je kamera. Tu musíme vzít taky!“
Poslední mříž, poslední oblak kouře a najednou auto uhání pryč a na zemi se válí urvanej nárazník. Romák vybíhá, ukazuje na to velký neštěstí a opět divoce gestikuluje. Pak do sebe s Umouněncem začnou strkat. Romák vztekle sbírá mříže i nárazník, poutá všechno na střechu, něco ještě křičí na ušmudlanýho společníka a ukazuje na kameru. „Moje je železo, já jsem si to poctivě odpracoval a kvůli tobě zničil zánovní vůz. Ty si vyrvi tady tu kameru a jsme si kvit.“ Opět oblak dýmu a romák mizí ve tmě. Umouněnec jen zoufale stojí, hrozí rukama a něco řve za mizející ladou.
Pak se opět objeví rozježený vousty a bezzubý dásně jen několik málo centimetrů před kamerou. Je to pohled pro bohy a pro hodně otrlý zubaře. A pak už je jenom tma.
„Jo, mám rád klasický černobílý grotesky,“ ušklíb se Majzl.
„Odkdy jseš rasista?“
„Jakej rasista?! Ty vole, vždyť nám ty šmejdi udělali škodu nejmíň za dvacku.“
„Takže víme, u koho je kamera, a víme, u koho jsou mříže.“
Stavili jsme se cestou ještě pro Pepu Hrušku. Bydlel naproti a ve třech budem asi jistější. Původní nesmělej Majzlův nápad zajet pro Lojzu a jeho bratry v boji jsme rovnou zamítli. Žádnou rasovou válku. Před vchodem do průjezdu vyhlášenýho vykřičenýho domu jsme trochu znejistěli. Hruška chtěl losovat, kdo tam vejde první. Vrata byly otevřený. Na dvoře stála oprejskaná lada bez zadního nárazníku. Naše mříže byly stále ještě připoutaný na střeše.
„Co tady děláte? Chcete krást?! Vypadněte odsud, vypadněte!“ Bylo to jako zjevení. Hnala se proti nám stará vrásčitá ženská, s vysušenym tělem, zabalená do pestrobarevnýho šálu. Lomila kostnatejma rukama ve vzduchu a plivala směrem k nám.
„Ty vole, Varanásí!“ Taky mi cukalo, ale Hrušku jsem pohledem umlčel. Jen žádnej konflikt.
„Jdem si jenom pro svoje mříže. Je tady majitel týhletý lady? Takovej podsaditej pán v kostkovaný košili?“ začal jsem dost trapně vyjednávat.
„Nikdo tu nebydlí. Nevim, čí je ten automobil. Vypadněte!“
„Varanasí,“ dejchal mi do ucha Hruška.
Náš chlapík z černobílý grotesky se objevil ve dveřích. Ve stejný kostkovaný košili jako na záznamu. Při pohledu na nás trochu znejistěl.
„Mama, běž dom.“ Pak se obrátil na nás. „O co vám de?“
„Ty mříže“ Majzl postoupil výhružně vpřed. „Vezmeme si jenom ty svoje mříže. A jestli tě ještě někdy uvidim před klubem, dám tvojí navštívenku jedněm nadrženejm náckům, je to jasný?“
„Ty mříže mi vyrobili na barák. Jsou moje, teď jsem je přivez z kovárny. Zejtra vám klidně ukážu účet.“
„Zejtra mi možná ukážeš účet ze sběrny, ale to už bude pozdě. Hele mně je to jedno. Chtěl jsem ti ušetřit potíže. Já teď zavolám policajty a ať si to řeší oni. Máme tě natočenýho, takže se nevykroutíš.“
„Emile! Ty jsi kradl?“ zaskřehotala bytost v sárí.
„Já ne. To Venda. Venda tvrdil, že ten barák nikomu nepatří a že si to železo můžu klidně vzít.“
„Venda, Venda se svou modrou kárkou?“ Hruška si koledoval o ránu.
„Já mu řikal, že se mi to moc nezdá. Nenechal si to vymluvit. Vemte si je a vypadněte!“
Majzl k němu přistoupil sotva na půl metru. „A kdo je tam znova nainstaluje? Víš, co nám to dalo práce? Dlužíš nám ještě aspoň dva litry navíc.“
„Zejtra přijdu. Vezmu mladýho a mříže vám tam dame zpátky. Jsem zedník. Bude to hračka.“ Nervózně se kroutil a drbal se na hlavě. „Když vám dám čerstvej hašiš, neprásknete mě policajtům? Jsem v podmínce. Maj na mě spadeno, hajzlové. Přitom jsem nevinnej!“
„Emilé! Emilé!“ zařval táhlym chraplákem směrem k otevřenýmu oknu. Emil mladší se vyklonil z okna. Cikánskej vejrostek v bejzbolce. Celej tatínek, snad i košili měl stejnou. „Emile, dej jim něco z Maroka,“ kývnul na něj úsečně.
„Emil hodně cestuje. Je to cestovatel. Před pár dny se vrátil z Maroka. Jezdí tam rád a vždycky něco přiveze.“
Mříže jsme si zazdili znovu sami. Emilové nikdy nepřišli. Venda už kameru prodal a jediný, co bysme si na něm mohli vzít, bylo to, že mu dáme po hubě. Ale co z toho…
„Dá si někdo čerstvej hašiš?“ rozbaloval Hruška mlsně úplatek z Maroka. Všichni jsme se k němu se zájmem nahrnuli. Do doby, než balíček rozdělal. Po místnosti se jako střela rozletěl smrad lidskýho hovna.
„Ty vole!“ zařval Majzl. „Emil to blbě zabalil, když to polykal. Pašerák začátečník. Tak tohle si hoši nedám, Hruško, pěkný psychotropní zážitky!“
