Nejsme v tom sami
V Evropě je postavení České republiky jako takřka monopolní „perníkové varny“ opravdu výlučné. Jenže v porovnání s USA, Mexikem či mnoha zeměmi jihovýchodní Asie, kde se metamfetamin vyrábí mnohdy takřka průmyslově, jsme úplní troškaři.
Situace ve Spojených státech tu naši v mnohém připomíná – i tam mají problém s varnami, od malých přenosných „chemických sad“ až po větší laboratoře. I oni mají potíže s jedovatými odpadními produkty, se kterými si undergroundoví chemici hlavu nelámou. Navíc je trápí ještě mexičtí pašeráci, kteří doma v klidu vyrábějí drogu v množství, o kterém si naši „troškaři“ mohou nechat jenom zdát.
Kdo seje vítr…
Zcela ojedinělým případem je však Severní Korea. Tamní režim si patrně nějakou dobu přivydělával výrobou amfetaminů pro japonský a australský černý trh. Soudruzi se však přepočítali a drogy vyráběné ve státních podnicích se jim nedávno vymkly z rukou. Objevily se i ilegální varny, protože vidina snadného zisku je v chudém totalitním státě ještě lákavější než jinde. Jednu z odhalených varen provozovali středoškolští studenti s rodiči, jinou vysokoškolský profesor.
Tamnímu metamfetaminu se říká bingdu či filopon a uživatelé se rekrutují z vyšších vrstev, protože ti chudí bojují o přežití a drogy si nemohou dovolit. Ve městě Hamheung, kde státní chemička amfetaminy vyráběla, je prý na drogách závislých až 10 % příslušníků vyšších vrstev, a ani v Pchjongjangu není situace o moc růžovější. V Severní Koreji je mimochodem docela populární i konopí, ale našinec by se tamním slabým odrůdám vysmál.
Ale teď zpátky domů
V Česku je necelých třicet tisíc problémových uživatelů pervitinu. Není to málo a jde o skutečně závažný společenský problém. Avšak ve srovnání s alkoholem či
nikotinem nevypadají škody napáchané pervitinem tak hrozivě. Velkou zásluhu na tom má v devadesátých letech pracně vybudovaný systém protidrogových center, 
jehož cílem není represe, ale snaha omezit škody a pomoci závislým.
Tento systém si odborníci vydupali tak trochu navzdory politikům, protidrogové centrále i převažujícímu veřejnému mínění, a stojí bohužel na vratkých nohou. Problémem nejsou jen finance – v květnu zničehonic navrhlo Ministerstvo zdravotnictví snížení dekriminalizovaného množství ze 2 na půl gramu, čímž by se rázem ze všech závislých stali kriminálníci vyhýbající se pomoci. Národnímu
protidrogovému koordinátorovi a expertům z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Úředníci nakonec naštěstí couvli. Teď už se podobných výstřelků bát nemusíme, protože Ústavní soud odebral vládě pravomoc stanovit „větší než malé množství“. Ale kdo ví, jaký nápad se v hlavách úředníků či policistů vylíhne příště…
Snížení poptávky potlačením nabídky?
Novinářka Aktuálně.cz při rozhovoru s bavorským ministrem vnitra Joachimem Herrmannem – který působil jako nějaký robot – podotkla, že Češi mají na pašování pervitinu do Bavorska jednoduchou odpověď, a sice, že pašeráci jen reagují na poptávku, která přichází z Německa. Politik na to vychrlil jen pár nic neříkajících frází. Pak položila zásadní otázku: „A co bojovat s tou poptávkou?“ Načež ministr v odpovědi připustil, že v Německu skutečně existuje rostoucí poptávka (kdo by to byl řekl), ale že v Česku se pervitin vyrábí hlavně na export do Německa. S čímž oni musí samozřejmě intenzivně bojovat, a nejúčinnějším prostředkem je, aby se zastavila produkce, což znamená silněji zakročit proti varnám a organizované kriminalitě.
Jinými slovy – nejúčinnějším způsobem, jak snížit poptávku, je podle bavorského ministra vnitra omezit nabídku. Člověk nemusí být ekonom, aby pochopil, že takhle to nefunguje – válka proti drogám zuří už přes padesát let a poptávku nikterak nesnížila, spíš naopak. Je velkým štěstím pro Bavorsko, že dotyčný není ministrem financí.
