Jeden z nejznámějších českých textařů, ale také novinář, spisovatel a scenárista, zabývající se kromě jiného historií pornografie, a v neposlední řadě gourmet. Nyní má jen málo volného času, jelikož s kolegy z oblasti gastronomie a kulinářství právě zakládá na Liberecké univerzitě nový studijní obor – aristologii, což je v podstatě věda o jídle, stolování a stravování. Vladimír Poštulka.
Mám hrozně rád písničku s vaším textem „Pojď stoupat jak dým“, kterou skvěle nazpíval Pavel Bobek.
Málokdo ví, že to byla vlastně první písnička o marihuaně, která se u nás oficiálněnatočila a vysílala, aniž cenzoři zjistili, o čem to je. V originále se jmenuje „Don’t Bogart That Joint, My Friend“, což znamená něco jako „nesysli si toho jointa, kámo“. To zní ve filmu Bezstarostná jízda, jak tam Nicholson a ostatní sedí u ohně a kouří trávu. Bobek u každé převzaté písničky chtěl, aby to bylo o tomtéž jako originál a zároveň to znělo stejně. Jenže jak to udělat, aby to prošlo? Nakonec se mi to podařilo a slova „Pojď stoupat jak dým“ zněla skoro stejně, a přitom málokdo věděl,
že je to o kouření trávy. Cenzor na to nepřišel, protože zřejmě neznal ani film, ani
originální text. Ta písnička se hrála v rádiích a prodávala naprosto bez problémů.
Tehdy málokdo tušil, o čem to je.
Pro Pavla Bobka jste napsal ještě mnoho dalších textů, jako například „Veď mě dál, cesto má“, „Nedělní ráno“, duet s Marií Rottrovou „S tím bláznem si nic nezačínej“ a další…
Pro Pavla jsem psal nejvíc, ale v podstatě jsem dělal pro všechny. Občas s tím byly problémy. V sedmdesátých letech se třeba v textu vůbec nesmělo objevit slovo cigareta. Nám se s Bobkem podařilo do „Nedělního rána“ propašovat slova „Já cítil dál, že v ústech mám chuť cigaret a písní prošlé noci…“, aniž to zakázali. Což mě samotného překvapilo.
Kterou ze svých písniček máte nejradši?
Mnoho nádherných písniček se nestalo šlágrem jenom proto, že je z nějakého důvodu nevysílali. Ten důvod byl někdy politický, že zrovna byl interpret momentálněv nelásce, nebo tam někomu něco vadilo v textu, někdy i absolutní nesmysl, ale už se to tím pádem odložilo a nevysílalo se to. Z nejznámějších písniček mám asi nejraději tu s názvem „Měli jsme se potkat dřív“, kterou jsem napsal před mnoha lety pro Marii Rottrovou. Až teprve dneska vidím, kolik je v ní pravdy.
Setkal jste se vy osobně s nějakým politickým tlakem?
Vzhledem k tomu, že jsem až na výjimky nepsal pro rockové kapely, i když mám pár písniček s Mišíkem a s Michalem Prokopem, nikdy na mě přímý tlak nikdo nevyvíjel. A protože jsem byl na volné noze a nebyl jsem nikde zaměstnaný, nemohli na mě ani nijak tlačit. V tomhle směru jsem měl velkou výhodu.
Takže třeba estébáci vás nesledovali?
To jo, samozřejmě. Sledovali mě a vyslýchali, protože jsem chodil do hospod s lidma, kteří je zajímali. S Havlem, s Kohoutem, s Landovským a tak. Zkoušeli to na mě všelijak, ale já byl velmi dobře instruovaný od kamarádů, jak se chovat a hlavně nikde nic nepodepisovat, ani kdyby to byla jenom nějaká obyčejná prezenčka…
Jako Werich tenkrát…
To ne, Antichartu jsem taky podepsal, to byl jiný případ! Tam to bylo opravdu postaveno velice ostře. Řekli nám naplno – když do toho Divadla hudby nepřijdeš, ani si neškrtneš. Takže jsem tam prostě šel, s lidmi, kterých jsem si vážil, jako byl Janík Roháč, Milan Lasica, Julo Satinský, Zdeněk Svěrák, a konzultovali jsme to spolu. Ale musím říct, že nikdo z nás netušil, jaký kolem toho bude humbuk. Komouši Chartě 77 vlastně hrozně pomohli tím, co kolem toho rozpoutali. Já osobně jsem si myslel, že je to prostě sezónní záležitost, na kterou se za měsíc zapomene! Až když noviny a politici do toho začali tak bušit, teprve pak se z toho stala ta záležitost, o které se mluví dodneška.
Když už jsme u politiky, mezi lidmi se hodně šíří názor, že to komunisti měli v roce 1989 s Havlem stejně domluvený.
Nenene, to v žádném případě! Já vím bezpečně, že Havel tam rozhodně roli předem nastrčené figury nehrál. Byli tam ale jiní, kteří byli od samého začátku nastrčení STB nebo KGB, jako pan Krejčí. To jsou případy naprosto evidentní, například pan Jakl (tajemník bývalého prezidenta Klause – pozn. red.) se hned po převratu vecpal do SAI (Svaz autorů a interpretů), který jsme založili těsně po 17. listopadu 1989. Na té první schůzi se od začátku pořád hlásil o slovo a chtěl na sebe upozornit, aby ho zvolili do výboru. Já musel v polovině schůze odjet do Mnichova a varoval jsem všechny, aby ho nevolili, protože mi byl okamžitě jasnej. Ale oni ho nakonec stejnězvolili a díky tomu se pak dostal i do parlamentu.
Pojďme ale k vaší další profesi. Jste asi nejslavnější český gourmet. Nebo gurmán? Lidi si to často pletou. Můžete ten rozdíl vysvětlit?
Pro Čechy je typické, že ze dvou variant francouzských slov, která označují někoho, kdo má rád jídlo, si vybrali slovo gurmán, a ne gourmet, protože gurmán znamená žrout. Kdežto gourmet je labužník. A u nás se gurmán považuje za labužníka, což je naprosté nepochopení, protože labužníkovi v žádném případě nejde o kvantitu.
Jak působí na chutě alkohol?
Víno jednoznačně k jídlu i do jídla patří, jen je třeba to umět spojit dohromady. Podobné je to i s pivem. Škoda, že dneska už nikde nenajdete například pivní polévku, která byla v Čechách za středověku jedním ze základních jídel. Pokud jde o tvrdý alkohol, tam je to trošku složitější. Například karibský bílý rum se přidává do spousty tamních vynikajících pokrmů. I vodka je v mnoha jídlech velice dobrá. Pak jde o to, co funguje vedle jídla. Víno, pivo a tvrdý alkohol jako aperitiv nebo digestiv. Ale někdy i tyhle věci, co mají podporovat chuť k jídlu, fungují opačně. To je individuální.
Protože jsme magazín Legalizace, chci se zeptat, co si myslíte o marihuaně ve vztahu k jídlu? Stává se, že člověk, když si zakouří marihuanu, má strašlivý chutě a hroznej hlad.
Na mě osobně marihuana působí tak, že usínám. Okamžitě. Mě utlumuje. Já jsem ji ochutnal několikrát v té nejlepší kvalitě, ale vždycky to mělo stejný efekt. Když to ale kouřili kamarádi, jásali po tom, skákali do stropu a řehtali se jako koně. Na každého člověka to prostě funguje jinak, může pak mít i hlad. A na někoho to působí jako afrodiziakum. Já za jednoznačné afrodiziakum považuju hlavně kokain. Když se bere v pravou chvíli, a ne například v opilosti, účinkuje na ženský i na chlapy – naprosto bez debaty. Proto tomu taky mnoho lidí propadlo. V tom je ale největší problém: jakmile se to začne brát pravidelně, efekt se ztrácí.
Tím se pomalu dostáváme k tomu, že jste napsal knihu Dějiny pornografie v datech, která vyšla v roce 2007. Jak vás to napadlo?
Podobná knížka v češtině do té doby neexistovala. Já jsem tohle všechno četl v angličtině a chtěl jsem to zprostředkovat i českému čtenáři. Schraňoval jsem si pomalu informace, pak jsem se o tom jednou zmínil nakladateli Tychtlovi a on mi nabídl, že to vydá. V té době jsem dělal pro časopis Story a tam jsem občas narazil na nějaké články týkající se pornografie. Když jsem se o to začal zajímat víc, zjistil jsem, že tam píšou nesmysly, že je to často přesně naopak. Třeba články o amerických pornohvězdách Lindě Lovelace (hlavní hrdinka kultovního snímku Hluboké hrdlo – pozn. red.) nebo Johnu Holmesovi (legendární americký pornoherec z počátku sedmdesátých let – pozn. red.) byly nesmírně zkreslené. Stejně jako informace o Češce Paule Wild a o tom, jak je ve světě slavná. Přitom kromě Čech ji nikde neznali. Stejný případ byla Dolly Buster!
Byly mezi slavnými pornoherečkami nějaké Češky?
No samozřejmě! Třeba Silvia Saint byla v Americe opravdu slavnější než Jágr. Nemohla jít v New Yorku po ulici, aniž by ji neustále nežádali o autogram. Dalšími byly třeba Laura Angel, Monica Sweetheart, Daniella Rush nebo Lea De Mae. To byla původně skokanka do vody, mistryně republiky, která pak začala dělat porno. Jmenovala se Andrea Absolonová a nakonec zemřela na mozkový nádor. Celá světová pornobranže se na ni tenkrát složila, aby mohla jít na drahou operaci do Švédska, ale bohužel už bylo pozdě. To byla skvělá holka, ta Andrea.
Jak krásně o těch pornoherečkách mluvíte!
To byly většinou opravdu prima holky. Třeba Daniella Rush, která umí čtyři jazyky a vystudovala medicínu. Dneska je po autohavárii na vozíku a dělá doktorku v Plzni v sexuologický poradně. To byl důvod, proč jsem se o to začal zajímat, abych zjistil, co jsou ti lidi zač. Pak jsem se seznámil s nejlepším producentem pornofilmů, který dělal pro americký trh, s Oldřichem Widmanem. Dodnes je to můj velký kamarád. Toho zná ve světové pornobranži opravdu každý.
Byl jste někdy u natáčení něčeho takového? Jak to probíhá?
Byl, ale vlastně je to nuda. Natáčení trvá hrozně dlouho a je velice únavné. Největší problém je u mužských herců se vzrušením, aby vydrželo. Viděl jsem i ty největší hvězdy, jak se v koutě snaží znovu zčipernit. Jedna scéna se natáčí dejme tomu hodinu, a herec pak musí podle scénáře v pravou chvíli ejakulovat. Což není nic jednoduchého.
Vaše zaměření na jídlo a na sex, resp. pornografii, mi připomíná film Velká žranice od Marca Ferreriho z roku 1973. Inspiroval vás nějak?
To je jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Produkoval ho můj kamarád Jean-Pierre Rassam, který měv podstatě přivedl k labužnictví, protože on sám byl velký labužník. On se svým kamarádem Jeromem jezdil často do Prahy a jednou přivezli z Paříže velký kameninový hrnec plný cassouletu, který byl zabalený do peřin a byl ještě teplý. Jean-Pierre už bohužel není mezi námi. Udrogoval se. Bral asi to nejtvrdší, co se dalo brát. Heroin. Škoda ho, chlapa.
Existuje závislost na sexu nebo na pornu, stejně jako na jídle?
Samozřejmě. Je to dokonce diagnostikováno, všechny tři případy. Já si myslím, že závislost na sexu je trochu jiného druhu. Je to nepřesné pojmenování. Je člověk, který každodenně masturbuje, závislý na sexu? To je otázka. Je dokázáno lékařskými studiemi, že pro muže je velice důležité ejakulovat téměř každý den. Protože testosteron se tím pádem vytváří neustále. Jakmile s tím člověk přestane, tělo zleniví, testosteron se nevytváří, a tím pádem muž stárne. Jde o to, nutit tělo, aby pořád ten hormon vytvářelo. Ale to nelze nazvat závislostí na sexu. Lidi jsou na sexu závislí spíše z psychických důvodů. Třeba muži proto, že potřebují cítit psychickou převahu nad ženou, v tom jim masturbace nepomůže. Proto si kupují prostitutky.
Patří do toho i porno?
O závislosti na pornu se teď hodně mluví. Muži, kteří každý den koukají na porno a masturbují, ti mají zřejmě jinou závislost. Nic jiného je nevzruší. Vzrušení je vůbec záhada. Někoho vzruší třeba to, když přijde do železářství a tam vidí řetězy. Jiného zase může vzrušit návštěva u zubaře. Protože jsou tam některé věci, které na tyhle lidi sexuálně zabírají.
A teď závislost na jídle.
Jeden typ lidí je ten, kterým se říká nenažranci, což může mít fyzické příčiny. Takový člověk má v těle něco špatně zařízeného, něco nefunguje tak, jak by mělo, a on potřebuje pořád žrát žrát žrát. To je lékařská záležitost, řeší se třeba zmenšením žaludku nebo něčím takovým. Druhá závislost je vyvolaná návykem. Podobně jako u drog. Existují ingredience, které jsou návykové. Jsou to čistě chemické látky, jako například glutamát sodný, který se objevuje ve většině čínských jídel u nás i v celé Evropě. V Číně málo. Tam jsou už dokonce na restauracích nápisy „without MSG“ (anglická zkratka pro glutamáty – pozn. red.). Nadměrným užíváním glutamátů může vzniknout i nemoc, které se říká „syndrom čínských restaurací“.
Jsem přesvědčený o tom, že marihuana ještě nikoho nepřivedla k tvrdým drogám.
Takových návykových látek se v jídlech může objevit mnoho. Ale tohle je nejtypičtější a nejškodlivější ingredience. Pak je tady návyk od dětství. Já jsem zásadně proti tomu, aby rodiče nutili děti do jídla, protože tam už se ten návyk získává. Moje děti nikdy nemusely jíst, když neměly chuť. Nechaly třeba plný talíř a nikomu to nevadilo. Může v tom hrát roli i dědičnost, ale hlavně jde o to, že návyk z dětství na cukry a další věci se vymstí ve stáří. To je vidět hodně v Americe, kde se děti už odmalička cpou nezdravými potravinami, hamburgery a podobně.
A pak je tu labužnictví…
Ano, pak je tu labužnictví. Já lidem, kteří se mne na to ptají, vždycky říkám, že gourmet-kritika můžu dělat jenom proto, že trpím určitým nechutenstvím. Kdyby mi všecko chutnalo a měl jsem pořád hlad jako třeba Petr Novotný, tak to prostěnemůžu posuzovat. To může hodnotit jenom člověk, kterej je trochu nad tím. Když vykonávám tuhle profesi, musím velice často jíst víc, než bych chtěl. Když jedu pracovat někam do ciziny a musím testovat i dvě restaurace denně, v každé si dám minimálně šest chodů, abych opravdu poznal, jak vaří. Ačkoli z každého jídla jenom zobu, je to opravdu velice únavná a těžká práce. To nikomu nepřeju. Tahle profese na první pohled vypadá velice atraktivně, ale ve skutečnosti je to strašná dřina. Skoro jako to natáčení pornofilmů.
A jsme zpátky u pornografie. Myslím, že je stará jako lidstvo samo. V Pompejích se našla pornografická zobrazení na stěnách.
Pozor na to! To jsou právě věci, o kterých mluvím. Já považuju za porno pouze to, co je určeno jako pomůcka k masturbaci. Nástěnné malby v Pompejích nebo reliéfy v indickém Khadžuráhu jsou sice absolutně explicitní, ale nebyly vytvořeny za tímto účelem. Takže je za pornografii nelze považovat.
Proč to tam dávali? Považovali to za přirozené a normální? Jim to nepřišlo vulgární?
To byla oslava plodnosti, vlastně náboženské kultovní zpodobnění. To nemělo vzrušovat. A nikoho to nepohoršovalo. Tam chodily běžně děti. V Pompejích to bylo ve veřejných prostorách a obytných domech, ne v nevěstincích, jak si mnoho historiků myslelo. To, co se dá považovat za pornografii, se objevilo až mnohem později, kdy už to bylo vyrobeno vysloveně za účelem masturbace. Jak známo, i ve starém Římě byl sex velice svobodný a nevázaný, promiskuitní a bisexuální, aniž by to někomu vadilo. V Satyrikonu se můžeme dočíst, že se tyto věci braly jako naprosto samozřejmé. Stejně jako hostiny, kde se podávaly až nesmyslné věci. V tom je to spojené – v epikurejství neboli hédonismu. Ale nemělo to takové důsledky jako zastírané a tajené úchylky, související s tak drastickými událostmi, kterými byly například středověký hon na čarodějnice a katolická inkvizice. To většinou vždycky mělo nějaký sexuální podtext.
Novodobé porno se nejvíce rozšířilo se vznikem fotografie…
Různá vyobrazení sexu a pohlavního styku zde byla snad odjakživa. Ale první byla asi pornoliteratura. První tištěná kniha, která se dochovala, pochází ze 17. století a jmenuje se Dívčí škola (L’École des Filles). Ale to, co se dneska považuje za porno, je hlavně obrazový materiál. Ten vznikl ihned po vynálezu fotografie a filmu. Už vůbec první filmové záznamy jsou s nahými ženami. A v posledních desetiletích pak rozšíření pornografie nejvíce napomohlo video a internet.
Které období v novodobé historii bylo pornu nejnakloněnější a kdy bylo naopak nejvíce tabuizováno?
Pokud mluvíme o pornofilmech, je to evidentní, to je období let 1972 až 1976, kdy padly zákony, které pornografii zakazovaly v Dánsku, ve Švédsku a nakonec ve Spojených státech. Takže v roce 1972 vznikly první tři legendární pornofilmy, které mají dneska takový význam jako Křižník Potěmkin pro normální kinematografii. Prvními z nich jsou Hluboké hrdlo (Deep Throat), Za zelenými dveřmi (Behind the Green Door) a Ďábel ve slečně Jonesové (Devil in Miss Jones). Ale tabu to bylo vždycky. Počínaje církví a inkvizicí, zákony a podobně. Až do dvaasedmdesátého roku, kdy to „ruplo“. A pak přišel další okamžik, kdy porno ztratilo sílu, a to byla nemoc AIDS. Rozšíření videa mu naopak napomohlo. Pak bylo snadné natočit filmy prakticky s pár lidmi a s jednou kamerou, a dneska, když si na internetu může každý pustit jakékoli porno zadarmo, šel tenhle byznys úplně do nenávratna.
Řekněte mi, jak to vypadalo za komunistů u nás? Točily se pornofilmy amatérsky?
No jistě, samozřejmě! Já jsem znal několik kluků, kteří fotili i točili filmy, většinou na osmičku. Jeden můj kamarád, architekt, tím byl úplně posedlý. Po jeho smrti kamarádi pálili v kotelně baráku, kde bydlel, fotky a filmy, protože se báli, že to objeví estébáci a budou je vydírat. Všechno to šlo do komína, což je věčná škoda, poněvadž některé z těch věcí byly opravdu moc pěkné. A i jiní vyráběli odvážnější fotky, i když to bylo velice přísně hlídané a trestané. Například vynikající fotograf Karel Ludwig, první manžel Věry Chytilové, byl kvůli tomu zavřený.
A dělaly se mejdany, kde se to promítalo? Například ty legendární u Jiřího Muchy na Hradčanech a podobně?
Jirka Mucha je asi ten nejznámější příklad. Tehdy napsal Arthur Miller divadelní hru, která se jmenovala Strop v arcibiskupském paláci, a ta byla evidentně inspirovaná baráčkem na Hradčanech, kde Mucha bydlel a kde ho Miller navštívil. Vyplývalo z toho, že se tam dělají swingerský večírky a že je někdo tajně filmuje a pak to dává k dispozici STB, aby ty lidi mohla vydírat. Což tak asi skutečně bylo, i když Mucha o tom možná ani nevěděl.
Vibrátor byl vynalezen jako pomůcka k léčbě hysterie.
Zjistil jsem, že podle Malé československé encyklopedie z roku 1987 je pornografie „vulgárně naturalistické a morální cítění urážející zobrazování pohlavního života v literatuře, výtvarném umění, v divadle, filmu a podobně“.
Kupodivu to převzali z Oxfordského slovníku, tuhle definici. Jenom to trošku politicky přibarvili. Tenhle názor převládal do sedmdesátých let i na Západě. A ještě do devadesátých let se to drželo i u nás.
Teď už je to bráno jako relativně normální věc. Ale může člověk přijít do společnosti a naprosto otevřeně prohlásit: „Teda, já jsem včera viděl fakt skvělý porno!“?
Pořád existuje určitá část společnosti, pro kterou je to nepřípustné, nepřijatelné a vidí v tom jakousi pokleslost. Ale myslím si, že množství těch lidí rok od roku klesá. U mladých lidí už to vůbec žádné tabu není, oni to už vidí jako něco normálního.
Nemyslíte si, že pornografie díky internetu a tomu, jak je dostupná, ovlivňuje lidi daleko víc, než si sami uvědomují? Například depilace u žen i mužů a tak podobně?
To určitě ano. Porno udělalo v mnoha směrech velice dobrou práci. Nejenom v tom, že naučilo lidi, jak se to dělá, protože my, kteří jsme neměli v mládí možnost to názorně vidět, jsme to museli chytat systémem pokus omyl. Kdežto oni teď opravdu přesně vědí, co a jak funguje a co a jak zabírá. To je velká výhoda. A sex je díky tomu pochopitelnější, než byl. Bere se víc přirozeně a nepohoršuje.
Myslíte si, že by porno mělo mít nějaký filmový přesah, příběh?
Mělo by mít. Ačkoli dneska, kdy si každý může natočit pornofilm za pět korun, se na internetu objevují velice zajímavé věci, takzvaně reálné, které mají mnohdy větší váhu než ty rafinované a komerčně dokonalé. To lidi rajcuje daleko víc než nějaká předstíraná vášeň. V tomto směru nějaká perspektiva určitě existuje, že přežije-li pornofilm, pak hlavně i zásluhou amatérského domácího videa.
Pomohlo porno ženské emancipaci a změně takzvané falešné morálky, kdy se lidi tváří, že sex je nečistá věc, kterou provozují jenom prostitutky?
Bezesporu. Výrazně to pomohlo například ženám, které mají sklony být bisexuální. V pornu najednou viděly, že to není nic pohoršlivého a nenormálního. Počet žen, které přiznávají svou bisexualitu, se neustále zvyšuje. Už Alfred Kinsey (1894–1956, americký psycholog, průkopník moderní sexuologie – pozn. red.) kdysi vyslovil prognózu, že až sedmdesát procent žen je bisexuálních. A ta se dnes čím dál víc potvrzuje.
Dívají se manželské páry na porno spolu, nebo to spíš muži před ženami tají a dívají se sami?
Více je asi těch případů, kdy to muži tají. V diskusích na internetu si velmi často ženy stěžují na to, že muže přistihly při této činnosti, a co s tím mají dělat.
Proč to těm ženám vadí?
Problém bude asi v tom, že ten chlap se za to stydí a dělá to tajně. Kdyby do toho tu ženu zatáhl od samého začátku, třeba by jí to tolik nevadilo.
Co nejrůznější úchylky a jejich dopad na společnost? Incest, sadomasochismus a tak podobně?
Porno vždycky spekulovalo se zakázanými vztahy, takže incest je jednou z velmi výrazných disciplín pornografie, ačkoli incestní páry představují jen herci. Zřejmě to určitou část diváků vzrušuje. Já osobně to považuji za dost významný prvek v pornu, ale někdy mě až děsí, kolik se na to dívá lidí.
Jaký je soukromý život pornoherců?
Většinou mají partnery z branže, to je nejjednodušší. Neznám jediného pornoherce, který by měl ženu odjinud. Slyšel jsem o jednom americkém, který v soukromí žije jako normální úředník s rodinkou v domečku a jezdí do práce. Netají to, ale rodinu a děti do té společnosti nezatahuje. Většina lidí, které znám, vždycky žili s kolegy či s kolegyněmi. Ty vztahy však nikdy netrvají dlouho.
Došlo po vynálezu hormonální antikoncepce nebo po objevení HIV viru ke změně způsobu natáčení?
Velká diskuse je neustále kolem užívání ochranných prostředků. Teď naposledy se kvůli tomu zastavila výroba pornofilmů v Los Angeles, už měsíc se nic netočí, objevila se tam nějaká nákaza. Ale mají tam institut vedený bývalou pornohvězdou Sharon Mitchell, který vyšetří ty lidi dokonale a bezchybně. Navíc je dotovaný státem. Což je dobře.
John Holmes takový servis neměl. Zemřel na AIDS.
John Holmes (neoficiálně přezdívaný Elvis pornofilmu – pozn. red.) je složitý případ. Málokdo ví, že byl konfidentem FBI. Byl to těžký narkoman a potřeboval peníze na drogy, takže se nějak zapletl do přípravy několikanásobné vraždy, a pak svědčil na obě strany. Takže jedna z verzí je, že ho HIV virem „napíchlo“ FBI, aby se ho zbavili. Je to velmi komplikovaná záležitost. Já jsem teď o něm a o Lindě Lovelace napsal knížku, kde to všechno popisuju. Osobně si ale myslím, že to byl primitiv.
Co je důsledkem nedostatku sexu?
Nedostatek sexu má za následek předčasné stárnutí a hlavně ztrátu sebevědomí. Což je strašně důležitá věc. Dokonce bych řekl, že v současném světě je nedostatek sebevědomí příčinou mnoha lidských tragédií, včetně alkoholismu a narkomanie. Ale odráží se to i v jiných směrech. Například v pracovním životě, kdy se lidé s malým sebevědomím nedokážou v dnešních tvrdých poměrech prosadit.
Pokud pornofilm přežije, pak hlavně zásluhou amatérského domácího videa.
Sex je tedy vlastně velmi důležitou součástí osobní hygieny člověka.
Já to řeknu takhle: Vždycky, když jsem viděl nějakou ženskou, která měla psychické problémy, ukázalo se, že si to neumí udělat sama, že neumí masturbovat. Není náhodou, že vibrátor byl nejprve vynalezen jako léčebná pomůcka k léčbě hysterie. Ženská psychika je na tomhle opravdu závislá. A když to nejde normálně, musí si to žena prostě udělat sama. Muži to mají přirozeně srovnanější.
Masturbujete při pornu?
Nechci se tvářit, jako že jsem to nikdy nedělal, to by bylo hloupé.
Co je lepší: matriarchát, nebo patriarchát?
To je opravdu hezká otázka… Já nevím! Opravdu nevím! Nedokážu na to odpovědět, protože dnešnímu světu stejně vládnou ženy, i když si většina chlapů myslí, že vládnou oni. A jak vidno na případu paní Nagyové, vede to k tragédiím. Prostě nevím.
Dá se podle toho, co člověk jí nebo nakupuje k jídlu, poznat jeho sexualita, libido nebo orientace?
Nějakou spojitost to určitě má. Protože i odvaha v přístupu k jídlu souvisí s odvahou v přístupu k sexu. Je evidentní, že ženská, která se například nebojí pozřít ústřici, se asi nebojí praktikovat i některé odvážnější sexuální praktiky. Pokud jde o jídlo, my v české kotlině jsme v minulosti byli trošku obyčejnější, řekl bych buranštější. Naše šlechta jedla jenom zvěřinu pečenou na ohni. Až musel přijet Casanova k Valdštejnovi do Duchcova a přivézt s sebou italské kuchaře, aby se tady začalo jíst trochu něco lepšího. Byli tu hlemýždi, žabí stehýnka, plné řeky lososů, ale to naše buranská šlechta nejedla. Lososy nechtělo jíst ani služebnictvo.
Jaký je váš osobní vztah k legalizaci marihuany?
Naprosto jednoznačný. Jsem pro. Tvrdím to už mnoho let. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že marihuana ještěnikoho nepřivedla k tvrdým drogám. Pokud ano, pak už v sobě měl ten člověk návykovou tendenci. Mám spoustu kamarádů, kteří kouří marihuanu celý život, ale v rozumné míře a jsou naprosto v pohodě. Znal jsem ale samozřejměi lidi, kteří začali marihuanou a pak velmi rychle přešli na tvrdé drogy. V tomhle směru je dost nebezpečný kokain, to už si musí člověk opravdu hlídat. A pervitin, heroin, to je konec. Já jsem se v šedesátých letech znal s klukama, kteří tehdy hodně experimentovali s drogami. Počínaje Miki Volkem, Jirkou Tomkem z Pražského výběru, a dalšími. A ti brali nejrůznější prášky a zkoušeli, co to s nima udělá. Třeba běhali Nerudovkou nahoru a měřili si čas, za kolik to zaběhnou bez prášků a za kolik s nimi. Brali fenmetrazin a podobné věci. To byli experimentátoři! Já jednou dostal od kamaráda marjánku. Bylo to jak partyzánky, vůbec nic mi to nedělalo. Pak přišel Jirka Tomek, já mu to dal a ten se vznášel! Já jsem si říkal, tak vidíš, ty kluku, ty máš štěstí, že to na tebe zabírá…
Koho budete volit, teď v předčasných volbách?
Mám asi tři varianty, jednou z nich jsou Zelení. Liška se mi jeví jako solidní člověk.
A myslíte si, že má prezident Miloš Zeman uspokojivý sexuální život?
Já si myslím, že nemá žádnej. Myslím si, že je to chudák. Zamindrákovanej chudák. Setkal jsem se s ním asi pětkrát nebo šestkrát v životě a vždycky jsem z něj měl špatnej pocit. Ten člověk má nějakej strašlivej mindrák, se kterým si neví rady.
Co byste vzkázal čtenářům časopisu Legalizace?
Myslím si, že nejrozumnější vzkaz by byl formulován takto: Není třeba bát se čehokoli, ale vše přijímat s určitou nedůvěrou.
Vladimír Poštulka (*1943)
Absolvent FAMU, jenž vystudoval obor scenáristika pod vedením profesorů Milana Kundery a Vladimíra Bora, je textař, scénárista, prozaik a gastronomický publicista. Je autorem více než 500 textů pro Pavla Bobka, Hanu Zagorovou, Martu Kubišovou, Marii Rottrovou, Evu Pilarovou a další české interprety. V devadesátých letech spoluzakládal časopisy Story (s Halinou Pawlowskou) a Xantypa (s Magdalenou Dietlovou), vedl také vlastní časopis Labužník. Byl spoluzakladatelem a předsedou SAI (Svaz autorů a interpretů), místopředsedou OSA (Ochranný svaz autorský) a předsedou Rady Českého rozhlasu. Je autorem románů Půdorys harému a Blues pro Stalina, encyklopedie Dějiny pornografie v datech a gastronomických publikací: Labužníkův lexikon, Labužníkovy historky, Jak hubne labužník, 100 nejslavnějších receptů světa a dalších. Publikoval kromě jiného v časopisech: Instinkt, Xantypa a nyní na webu www.postulka.blogspot.cz; na Facebooku je k dohledání pod názvem Zápisník labužníka. Od roku 2006 hodnotí restaurace pro německý časopis Der Feinschmecker, nejprestižnější gourmetský magazín v Evropě. Na Liberecké univerzitě právě zakládá nový studijní obor – aristologie. Celoživotní gourmet, nikoliv gurmán.