Aktuální článek
Šalvěj divotvorná (2. část)

Šalvěj divotvorná (2. část)

  • O LSD se v nadsázce říká, že vyvolává paranoiu a falešné představy zejména u lidí, kteří ho nikdy neužili. To samé platí o šalvěji divotvorné.

Minule jsem zmínil, že šalvěj divotvorná unikla honu na halucinogeny v 60. letech. Byl to především důsledek obskurnosti této věštecké byliny Mazatéků – zůstala skryta ve stínu halucinogenních lysohlávek, zatímco psychedelická revoluce byla už v plném proudu. Pokusy o nalezení účinné složky skončily nezdarem (ani objevitel LSD neuspěl) a šalvěj se na dalších 30 let stala pro západní svět jen kuriozitou s pochybnými účinky.

Dnes se to zdá nepochopitelné, ale ještě před 20 lety někteří odborníci pochybovali o účinnosti kouření sušených listů. Sami Mazatékové listy užívali čerstvé. Na nový způsob konzumace zřejmě přišli zvídaví turisté, kteří se do Oaxacy v 70. letech vypravili za lysohlávkami a domů si kromě hub přivezli i šalvěj.

Nešťastná popularita a lavina zákazů

Začátkem 90. let však pokusy Daniela Sieberta změnily situaci. Prokázalo se, že kouření šalvěje funguje a že účinná složka – salvinorin A – je nejsilnějším známým přírodním halucinogenem. Internet, který se začínal masově šířit, přispěl k roznesení této informace do světa. Přibývalo pěstitelů i experimentátorů a z obskurní věštecké byliny se během několika let stal hit alternativní subkultury. Protože účinky listů jsou při kouření příliš slabé, začalo se s výrobou extraktů – listů obohacených salvinorinem. Zpočátku si je uživatelé vyráběli sami, ale brzy se objevili podnikavci, kteří prodávali připravené extrakty jako „vonnou směs“.

Na počátku našeho století si šalvěje všimla média, což vyvolalo další vlnu zájmu – tentokrát bohužel nejen mezi poučenými nadšenci. Neetičtí podnikavci svorně se senzacechtivými novináři popisovali šalvěj jako „legální marihuanu“ s „účinky podobnými LSD”, ačkoliv jde o zcela jiný typ halucinogenu. Není zde místo na vyjmenování všech polopravd a lží, které byly o rostlině napsány… Šlo spíše o zhmotněnou hysterii než o žurnalistiku.

Dezinformační kampaň ale přinesla ovoce. Nové „módní drogy mládeže” si povšimli politici, stejně neznalí jako veřejnost. Vycítili šanci se před voliči blýsknout a jali se narychlo sepisovat zákony, které by ďábelské bylině učinily přítrž. Lavinu zákazů spustila roku 2002 Austrálie nechvalně proslavenými výroky Komise pro drogy a jedy: „Dosud nejsou důkazy, že by šalvěj představovala hrozbu pro veřejné zdraví nebo bezpečnost, ale má potenciál být zneužívána.“ Nebo: „Šalvěj nemá žádné tradiční terapeutické použití kromě šamanských léčivých rituálů.“

Opravdu nejsou důkazy, že šalvěj představuje hrozbu pro veřejné zdraví, ale chybí i důkazy pro tvrzení, že má potenciál být zneužívána. Vše dokonce nasvědčuje opaku. Zakázali tedy něco, co nejen žádné problémy nepůsobilo, ale ani působit nemohlo. A jakou lepší ukázku tradičního terapeutického využití než šamanské rituály si vůbec přát? Mazatékové navíc šalvěj používali i jako léčivou bylinu.

Navzdory spornému zdůvodnění následovaly australský příklad další státy. Finsko zakázalo dovoz a Dánsko postavilo šalvěj na roveň kokainu. Následovala Itálie, Švédsko, Chile, Japonsko, Jižná Korea, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Polsko a Rumunsko. Španělsko zakázalo prodej a Rusko prodej a dovoz. V Britském parlamentu se o šalvěji debatovalo už roku 2001, ale žádný z pokusů o zákaz nenašel dostatečnou podporu. Belgie zakázala neexistující látku „salvorin A“ a oprava trvala dva roky.

Ale matka si to nemyslí!

Koncem roku 2002 selhal v USA pokus o zákaz šalvěje zvláštním zákonem na federální úrovni a ani Úřad pro kontrolu drog se překvapivě k ničemu neměl. Zákonodárci jednotlivých států však odmítli čekat na celoamerický zákaz a rozhodli se „zachraňovat děti“ sami. Nejpádnějším argumentem se stala nová služba YouTube, která nezodpovědným experimentátorům z řad školní mládeže umožnila podělit se o své „výlety“ s celým světem. Roku 2005 zakázala šalvěj Louisiana a během následujících let s nějakou formou regulace přišlo téměř 20 států Unie.

Přijaté zákony často ilustrují diletantství svých tvůrců. V Alabamě (a málem i ve Virginii) zakázali neexistující „salvinorum A“, jinde zase postavili mimo zákon rostlinu, ale ne aktivní složku. Pár států se trendu vzepřelo – v Kalifornii zákonodárci navržený zákon (stavící šalvěj naroveň heroinu) překopali tak, že zakazuje jen prodej nezletilým, a obdobně se zachovali i v Maine. Několik dalších států ponechalo alespoň možnost šalvěj pěstovat, není-li určena ke konzumaci.

Zde je nutno zmínit jednu nešťastnou událost s nečekanými následky. Roku 2006 spáchal sebevraždu sedmnáctiletý Brett Chidester. Jeho rodiče dospěli k nepodloženému přesvědčení, že za jeho smrt může šalvěj divotvorná (kterou skutečně vyzkoušel) a zahájili kampaň za její zákaz. Doma v Delaware se jim podařilo získat podporu zákonodárců a prosadit tzv. Brettův zákon během neuvěřitelných 3 měsíců. Úspěch slavili i ve Virginii, kde byl zákaz dokonce jednomyslně schválen. Když zvídavý novinář upozornil předkladatele zákona na to, že spojitost mezi šalvějí a Brettovou smrtí je pochybná, dostalo se mu upřímné odpovědi: „Ale jeho matka si to nemyslí.“

Jeden komentátor podotkl, že pokud připustíme, že šalvěj dokáže změnit náhled na smysl života do takové míry, aby to vedlo k sebevraždě, mohli bychom to samé říct i o některých z největších uměleckých děl a učinit z nich „zakázané látky“.

Šalvěj na Nově

V České republice rozjela hon na šalvěj před dvěma lety TV Nova. Ukázkově neobjektivní reportáž s názvem „Droga, za kterou nepůjdete sedět“ přirovnávala šalvěj k marihuaně a vyvolala takovou vlnu zájmu, že prodejcům došly zásoby. Dalším důsledkem bylo i pár trestních oznámení a následné odsouzení prodejců. Jak je to možné? Že by šalvěj nebyla drogou, za kterou „nepůjdete sedět“?

Šalvěj divotvorná ani její účinná složka sice nejsou na seznamu zakázaných látek a prodejci nemohli být odsouzeni za její prodej ani držení, ale máme tu paragraf o „šíření toxikomanie”, kterého se obvinění měli dopustit tím, že šalvěj prodávali, informovali o účincích a věděli, že zákazníci ji užívají za účelem změny vědomí. Prodejci se sice odvolávali až k Nejvyššímu soudu, ale ten rozhodnutí soudů nižší instance potvrdil. Výsledkem bylo podmíněné odsouzení.

Zákaz šíření psychedelie

Trestní zákoník říká, že šíření toxikomanie se dopouští ten, kdo „svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří“ (§ 285). Mohlo by se zdát, že na prokazatelně nenávykovou šalvěj se to nevztahuje, ale zdání klame. Jiný paragraf (§ 128) totiž „návykovou látku“ pro účely trestního zákoníku definuje takto: „Návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“

Ani slovo o návykovosti či o látkách zakázaných jinými paragrafy! Nejasný dodatek o „způsobilosti nepříznivě ovlivnit“ je vlastně zbytečný, protože každá psychotropní látka je způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, který k tomu má ty „správné“ dispozice. A protože soudy jakékoliv užití psychotropní látky bez posvěcení lékaře téměř automaticky považují za „zneužívání“, stačilo obžalobě v případě šalvěje předvolat soudního znalce, který prohlásil toto: „Jde o halucinogen, jehož užití může kvalitativně významně změnit psychiku člověka, trvale modifikovat jeho osobnost a vést až ke změně hodnotového systému. Jeho účinná látka salvinorin A je způsobilá nepříznivě ovlivnit sociální chování, vyvolat trvalý psychotický stav. Účinek na psychiku může být extrémně silný. Jmenovaná účinná látka je velice blízká LSD.“

I když se zdá, že znalec čerpal informace o šalvěji z bulvárních novin (nesmyslné přirovnání k LSD), Nejvyšší soud ho označil za odborně erudovaného i kompetentního a jeho tvrzení přijal. Trvalý psychotický stav byl přitom v souvislosti se šalvějí popsán jen jedinkrát.

Ještě větší neznalost projevila předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu: „Je faktem, že největší zájem projevili zejména narkomani, kteří obohacenou šalvěj nakupovali ve velkém.“

Vzhledem k tomu, že účinky šalvěje bývají popisovány jako dysforie a že závislost na salvinorinu A nebyla nikdy pozorována, zní uvedený „fakt“ pochybně. Představa narkomanů experimentujících se šalvějí ve velkém je absurdní. Šalvěj je něco jako opak heroinu a zdá se, že s opakovaným užitím dokonce klesá odhodlání v jejím užívání pokračovat, i když k ní má uživatel neomezený přístup.

Ze způsobu argumentace soudu i znalců je zřejmé, že zodpovědné užívání entheogenů je mimo jejich představivost a že rozhodující slovo mají předsudky a strach z neznámého. Užívání jakékoliv látky měnící vědomí je a priori nežádoucí.

Zajímavé však je, že z působnosti § 285 je vyloučen jen alkohol. Znamená to, že trestné může být i podněcování zneužívání kofeinu a nikotinu? Jsou i tyto látky způsobilé nepříznivě ovlivnit třeba sociální chování? Kdo ví…

Seznam zakázaných rostlin

Národní protidrogové centrále však ani gumový paragraf o šíření toxikomanie není dost dobrý. Koncem loňského roku vznesla požadavek na přidání šalvěje do vládní vyhlášky, která stanoví, které rostliny nebo houby obsahují omamnou či psychotropní látku a nesmí se pěstovat. Navržený seznam původně obsahoval jen konopí a lysohlávky, ale pak začal nepěkně bobtnat.

Přítrž těmto snahám učinil až Úřad vlády, který upozornil, že zákon vládu nezmocňuje k zákazu libovolných rostlin, ale jen takových, které obsahují omamné a psychotropní látky uvedené v přílohách zákona o návykových látkách. Jinými slovy, vláda nemá pravomoc zakázat pěstování šalvěje, routy, rulíku, durmanu, povijnice ani ibogy. Protentokrát šalvěj zákazu unikla.

Nejistá naděje

V současnosti vlna zákazů šalvěje trochu polevila. Možná proto, že zatímco politici narychlo zakazovali anti-drogu šalvěj, prodejci přišli s opravdovou „legální marihuanou“ (syntetickými kanabinoidy), kterou si na rozdíl od šalvěje uživatelé kupují i opakovaně. Ale to už je úplně jiné téma.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!