O spolužákovi Důšovi, co nosí místo bot rakety, o hadí kůži, o transportu raněnýho slona a o jedný velký pomstě za ukradený svačiny
XVII.
Majzl je vlastně jedinej spolužák ze základky, co se s nim ještě stýkám. Pokud si vzpomenu na některý ty exoty, s kterejma jsem musel naprosto nedobrovolně trávit osm let svýho života, tak si musim přiznat, že je vlastně ani už nikdy vidět nechci. Na třídní srazy pořádaný šprtkou Kubinovou zásadně nechodim a užívám si úžasnej pocit největší svobody, kdy si můžu vybrat, s kym strávim večer a vedle koho budu sedět u stolu v hospodě. Naštěstí už jen ve vzdálenejch nočních můrách, ale přesto… Ta vzpomínka je pořád hodně živá. Sklání se nade mnou mohutná postava soudružky Křižánkový a tučnej prst, hrozivě zdviženej ukazuje na Dušana Sekala, největšího rváče a hnusáka, aby se přestal šťourat někde hluboko v kalhotách a okamžitě si přesednul ke mně, protože já prej sice taky nejsem žádnej zázrak, ale aspoň snad někdy dávám pozor. Tim začala několikaměsíční tyranie, kdy mi kvůli Sekalově vypasený figuře zbejvala sotva třetina prostoru v lavici. Pravda je, že jsem ten rok stejně zhubnul, protože když se někdo neustále hrabe rukama v nose, uších a vzadu v kalhotách a pak vám těma rukama schválně šťourá do svačiny a oběda, ztratíte absolutně chuť k jídlu. Musel jsem mu řikat Důšo. Když jsem ho nedejbože oslovil jinak, následovala vždy šťavnatá rána do žaludku, která ho samozřejmě ohromně pobavila.
Potkali jsme ho v centru, kde jsme měli sraz s jednim úspěšnym zahrádkářem. Nechápu, že nás po těch letech poznal a proč nás hlavně vůbec poznat chtěl.
„No to mě poser! Spolužácí, a rovnou dva najednou!“ řval na nás přes celou ulici.
„Spěcháme,“ sykl jsem koutkem pusy na Majzla. Ten měl bohužel trochu blbej zlozvyk, že ho všechny tyhle nejodpudivější typy hrozně bavily. Celý hodiny vysedával po nádražních hospodách, po těch nejhorších čtyřkách na Žižkově, co si vůbec dovedete představit, jen aby mohl nasát moudrost stáří, atmosféru zkrachovalců a vyslechnout příběhy jejich podělanejch životů. Prej o tom jednou napíše knihu. To, že ochutnal trošku z úrody úspěšnýho zahrádkáře, mu ke zdravýmu úsudku taky zrovna nepřidalo.
„Nazdar Důšo,“ tlemil se na něj, jako by po dvaceti letech potkal ztracenou školní lásku. „Vypadáš pořád stejně, tebe by člověk nepřehlídnul!“ V tomhle měl úsudek docela trefnej. Zavalitá postava, ulízaný vlasy, z kterejch stejkaly krůpěje gelu, masivní řetěz lehce zarytej do tučnýho volete a spousta jinejch zlatejch sraček porůznu po těle. Kromě zlata mu neskutečně parádně svítily bílý špičatý boty, který víc než boty připomínaly naleštěný raketový střely. A tyhle střely teď nekompromisně mířily na každýho z nás a zase nás držely v šachu jako kdysi na základce. Tenkrát je sice neměl tak špičatý, ale kopat do lidí uměl Důša vždycky raketově.
Buch! Plesk! Každej jsme dostali obrovskou ránu přes záda. Přátelskou, dojatou. Důša tam stál, kroutil pořád hlavou a dvacetkrát opakoval, to mě poser, to je teda let, já vás tak rád vidim a to musíme jít okamžitě zapít.
„Nevim jak vy, ale já jsem právník,“ byla jeho první věta, pokud teda vynechám všechny ty nadšený sprosťárny.
„Hele Důšo, tak to je supr. My teda právníci zrovna nejsme, ale vlastníme tady s Majzlem klub, takovej rokovej bar. Užíváme života, rozumíš.“
„Bar? Klub? Jako rokáč? Ty vole miluju rokovou muziku. Škorpíky, Bonžovi, Lanďáka. Seru na práci, jdu okamžitě s váma, dneska už mám stejně vyděláno!“ Při těch slovech si významně poklepal na svoji kabelu z hadí kůže.
Bílý rakety vyrazily vpřed, za nimi se řítil těžkej odér kolotočářský kolínský, následován šustivym zvukem hadí kůže. Toho člověka jsem ještě neměl v hlavě srovnanýho. Nejradši bych ho praštil bejzbolkou po hlavě nebo srazil do Vltavy. Šli jsme zrovna po mostě.
Buch, plesk. „No to mě poser, to je let.“ Svými nadšenými projevy nás nepřestával obšťastňovat po celou cestu k Tunellu.
„Co s nim chceš dělat?“ kroutil jsem s odporem hlavou směrem k Majzlovi.
„Nevim, Důša. To je hlína, ne? Neskutečná hlína, ha ha.“ Pokrčil jsem rameny. Úspěšnej zahrádkář! Za všechno může úspěšnej zahrádkář.
A tak se historie opakovala. Zase jsem seděl v jedný lavici vedle Důši. A zase nedobrovolně. Důša začal dvojitou vodkou a u týhle značky zůstal. Museli jsme pak poslouchat spoustu chytrejch rad do života, na čem všem se dá super vydělat, jak vozit do Čech Asiaty na otrockou práci nebo třeba jak svázat chlapa, co ti dluží prachy, do kozelce, že se pak škrtí vahou vlastního těla. Při tom všem do sebe lámal jednu vodku za druhou.
„Já jsem právník. A ty?“
„Já ne, už jsi se jednou ptal. Abych ti mohl nalejvat vodku, k tomu nemusíš bejt právník. Na čem děláš? Tipoval bych tě na vraždy.“
„Kdepak kamaráde, jedu v ekonomice. Prachy, ty mě dycinky zajímaly a zajímat budou.“ Trochu rozpačitě se zavrtěl, rozhlídnul se nenápadně kolem, pak vyvalil oči a slizácky se zasmál. „Dělám exekuce!“ Nejradši bych ho pozvracel, ale už za to nestál. Začal bejt takovej vláčnej, až vlastně úplně rozkydlej.
„Zrovna minulej měsíc jsem támhle o pár bloků dál řešil takový hnusný neplatiče. Z takovejch lidí to musíš leda vymlátit. Dlužili několik měsíců za nájem. Tak jsme jim tam trošku vybílili kvartýr. Ještě štěstí, že s náma šli měšťáci. Na mě se ti vrhla taková stará vysušená ženská zamotaná v zácloně. Řvala, že mi vyškrábe oči. Nechutný. Příště jim to tam zapálíme a bude klid.“ Varánasí. To byla určitě Varánasí, vzpomněl jsem si na náš zážitek z minulýho tejdne.
„Nejmenoval se ten její syn Emil? A nejezdí v žigulu?“
„No jasně, Emil Žiga. Ale divil by ses, co maj takovýhle neplatiči doma majetku. Teda měli…“ Důša se rozchechtal děsivym, hekavym smíchem.
Nebezpečně se při tom sunul pod stůl. Stačil sice ještě vykřiknout na Bedřicha, ať pustí okamžitě Škorpíky, jinak že nejsme vůbec žádnej rokáč a že ho jinak zabije.
Bedřich Škorpíky nepustil a Důša už stejně neposlouchal. Zřítil se na zem a zůstal tam ležet. Sedmička vodky udělala svý. Kabela z hadí kůže se rozsypala po zemi a vydala svá tajemství. Perleťovej hřeben, krabičku preservativů, Důšovy vizitky a několik rolí lepící pásky. Nebezpečný, žlutě žhnoucí písmena, při kterejch ledaskoho rozbolí břicho – EXEKUCE!
XVIII.
Do Tunellu vrazil Hruška. Byl už trochu nalámanej. Sebral prej matce vino z lednice a na zemi ležící Důša ho hned začal náramně zajímat.
„To je náš bejvalej spolužák, že jo, Majzle. Proto sis ho sem přived. Tak si ho honem odtáhni domu! Ještě teď mě bolí krk od škrcení, když ho vidim. Jinak je to ale zkurvenej exekutor, takže si ho můžeš Hruško klidně sníst, je volně k dispozici.“
Hruška se s neskrejvanym odporem díval na tu zlatem ověšenou hromadu masa, těžce funící na podlaze.
„Něco podobnýho jsem viděl na Discovery. Tam transportovali raněnýho slona. Taky ho nejdřív uspali a pak ho vezli někam do buše na černošskou veterinu. Ale měli na to takovej jeřáb…“ Hruškovi se rozsvítily oči.
„Za flašku rumu vám ho převezu, kam budete chtít. Musíte mi s nim pomoct akorát ke dveřím. Fotr dělá za nádražim v jednom skladu a za tu flašku nám na chvíli půjčí ještěrku, odvezu vám ho, kam budete chtít.“
Majzl se na to nejdřív moc netvářil. Na tuhle hodinu byl docela trapně střízlivej. Za to ve mně se probudil bůh pomsty. Všechny ty marný roky na základce, nechutný rány do žaludku, všechno to škrcení, kopance, sežraný svačiny… Přines jsem Hruškovi ze skladu flašku rumu.
Ve čtyřech jsme měli co dělat, abychom Důšu i s jeho hadí kabelou dotáhli ke vchodu. Vypustil ze sebe opět pár sprosťáren, ale jinak chrápal dál. Venku stála přistavená ještěrka s europaletou. Hruška se tlemil, až se musel chytat volantu. Jak ho znám, po cestě si nejmíň dvakrát ubalil. Taky měl svůj velkej den. Důšu jsme s námahou převalili na dřevěnou paletu. Hruška ho hned sebejistě vyzdvihnul trochu do vejšky, aby nám všem předved, jak to s tou ještěrkou umí.
„Ve fabrice jsme při nočních na takovýhle káře dělali závody po hale,“ machroval. „Ale po ulici jsem s tim nikdy nejezdil. Snad nás někde nesejmou bengové.“
„Hele a kam ho zavezem? Hodíme ho k metru nebo někam před konkurenční hospodu, ať si s nim dělaj co chtěj?“ nechápal nás moc Majzl.
„Zavezem ho k Emilovi. Kluci by si to měli mezi sebou vyřikat.“ Bůh pomsty se ve mně znovu probudil. Vyndal jsem z hadí brašny exekuční lepící pásky a začal jimi Důšu pečlivě fixovat k europaletě.
„Aby nám někde nespadnul. Přece si ho nevezmem na triko,“ krčil jsem omluvně rameny k ostatním. Můj nápad se setkal s bouřlivym nadšením. Vypatlali jsme všechny tři role. Důša se pomalu měnil v balík. Exekuce! Exekuce! Nápis svítil nevraživě do všech stran. Tlemili jsme se jak blázni.
„Sedejte, jedem,“ hulákal školácky Pepa Hruška. Transport slona byl zahájen. Hruška svištěl nebezpečně rychle buší velkoměsta a za zády jsme mu seděli já s Majzlem a Bedřichem, mávali jsme rozjíveně na všechny noční chodce a užívali si tu parádní jízdu. Ještěrka byla elektrická, takže před blok, kde bydlela Emilova vykřičená rodina, jsme dorazili naprosto nenápadně. Opatrně jsme s Majzlem otevřeli dvojkřídlý vrata do průjezdu, Hruška vjel s ještěrkou přesně doprostřed a vyložil uspanýho slona. V šeru svítily jen nápisy z lepící pásky.
Právě jsme chtěli s Majzlem znovu zavřít vrata, když v pozadí zšeřelýho dvora zaskřípaly dveře. Na prahu domu se objevila vyhublá postava stařeny.
„Co jste to sem přivezli za bordel?!“ ticho noci prořízl skřehotavý výkřik.
„Varánásí!!!“ zašeptal jsem zděšeně. „Zdrháme, Hruško, dělej, couvej!“
Seděli jsme na baru. Noční jízdou jsme docela vystřízlivěli. „Nepřehnali jsme to?“
„A co jako, je to šmejd. Parazit, dobře mu tak! Chápete to? Jak bude ráno čumět, kde to je a vůbec si nevzpomene, jak se tam dostal? To bude hlína jak hovado!“
„Aspoň si to s Emilem vyřiká na férovku. Bez měšťáků.“
„Myslíš, že mu něco udělaj?“
„Těžko říct. Možná ho Varánásí trošku poškrábe, no… v nejhoršim případě mu vyškrábe oči.“
