V MeetFactory to žilo. Vladimir 518 měl zpoždění. Vše se tam chystalo na večerní křest jeho nové knihy, kmitali tam bedňáci, zvukaři, upravoval se bar, přivážely se palety knih z tiskárny a sudy z pivovaru. Když dorazil, byl jsem mile překvapenej. Jsem totiž starej a v muzice zaseklej někde u Elvise a Jamese Browna. Představoval jsem si, že tenhle rapper bude sakra vostrej chlápek. Ale přišel tak milej kluk, že asi začnu poslouchat rap.
Vladimíre, chci se zeptat, na co ses koukal, když jsem ti volal a vyrušil tě od filmu?
Na poslední Star Trek – Into Darkness.
A jaký filmy máš rád?
Já miluju film jako celek. To je moje vášeň. Sbírám filmy a snažím se udělat si v tom pořádek. Co kde kdy bylo zajímavýho a jaký vlny se objevovaly po světě. Ale odmalička jsem fanatik přes sci-fi veškerýho ražení. Od áčkovýho až po zetkovou kvalitu.
Třeba Ed Wood, s lítajícíma talířema na provázkách?
Ed Wood je skvělej.
To jsi trochu jako náš společnej kamarád Roman Holý, kterej je ale zaměřenej především na béčkový porno a horory.
Věř tomu, že s Romanem nekecáme víceméně o ničem jiným než o filmu. On je dost podobná nátura.
Sbíráš taky knížky a muziku. Jakej žánr preferuješ?
Já to mám se vším dost podobný. Ty věci sleduju vcelku a pak z toho mám rád nějaký segmenty. Knížky sbírám jakýkoli, ale hlavně o architektuře, umění, mám oblíbenou beletrii a poezii. Sbírám komiksy. A co se týká muziky, taky úplně všechno. Muziku poslouchám od dětství a v podstatě veškerou možnou, která na světě existuje. Mám období, kdy musím objevovat něco novýho, takže už jsem za život prolomil snad veškerý chutě, který v hudbě jsou. Od vážný hudby přes cokoli, co tě napadne. I pop poslouchám hodně.
Třeba Johna Holmese? Hmm… vlastně Johna Oatese a Daryla Halla, soráč!(Vladimír se na mě útrpně podívá, pravděpodobně přemýšlí o tom, kdy jsem měl naposledy sex, anebo jestli to v Legalizaci s tím pornem už nepřeháníme.) Halla & Oatese mám hrozně rád, sbírám je na vinylech. To je pro mě zrovna dobrej, kvalitní pop.
Sedíme v MeetFactory, kde máš dneska večer křest knížky Kmeny 0, což je pokračování knížky Kmeny. Jak tě to vůbec napadlo? Muselo to dát strašnou práci. Je to unikátní socialistická… (Cože, já jsem řekl socialistická? Jsem idiot nebo co? Jsem zvědavej, co podělám do třetice.) Chci říct: sociologická studie o subkulturách v Čechách.
Ona je i ta socialistická docela správně. Protože Kmeny 0 se zabývají dobou socialismu, takže je to sociologická studie o socialistickým období. Ta první knížka vznikla na základě impulsu, jestli bych nedal dohromady něco o vizuálním stylu současnejch aměstskejch subkultur. Trochu jsem ten koncept přepracoval a udělal jsem knihu o všem tom, co současnost nabízí. Jak se mladý lidi baví, jak kultura mutuje do nových a nových tvarů. A napadlo mě, že by bylo dobrý mít něco podobnýho i z doby před rokem osmdesát devět. Pak mi došlo, že to jde udělat retrospektivně z archivních materiálů. Začali jsme to dávat dohromady. Byla to hrozná mravenčí a detektivní práce. Každá fotka má za sebou příběh. Jsou to stovky setkání s různýma lidma a to je na tom vlastně asi to nejzajímavější. Minulou knížkou jsem si zmapoval současnej systém a touhle ten minulej, takže se mi to všechno skvěle propojilo.
Připravuješ ještě pokračování?
Hele, já teď říkám, že ne, ale čekají tady ještě devadesátý léta, který byly skvělý. Magický, zajímavý a spojený s nástupem desítek novejch věcí. Devadesátky jsou takový spící téma. Ale nechci celej svůj život identifikovat jenom skrz to, že dělám knížky o subkulturách.
Jaký kmeny jsou v týhle „socialistický“ knížce?
Je jich tam pětadvacet. Tradiční party jako pankáči, trampové, máničky, veksláci, nudisti a lennonisti. Folkaři tam jsou, alternativa, underground, disent… Samozřejmě i metal a další.
Kterýmu kmenu dáváš přednost ty, co je nejbližší tobě?
Já jsem od puberty prošel dost intenzivně několika těmahle partama. První byl metal, kterej jsem miloval a dodneška ho mám rád. To bylo moje první setkání s nějakou komunitou, zaseklou na jednom tématu. Potom přišlo graffiti, to bylo taky hodně intenzivní a drželo mě skoro dvacet let. To se nedá ze života jen tak vymazat. Pak přišel rap a lidi kolem hiphopu. Několik let jsem žil na Ladronce mezi pankáčema. To je mi taky blízká parta. Nemůžu říct, že by mi byla jedna bližší než druhá. Můj život se stal takovým kulturním mišmašem.
Měl jsi číro, když jsi žil mezi pankáčema?
Neměl. Já jsem tam žil, ale nebyl jsem punker. V tý době jsem dělal rap a byl jsem graffiti writer, takže jsem byl trochu jinde. Ale ta ideová souběžnost tam byla.
A patří tedy k rapu a graffiti oholená hlava? I když se nejedná o skinheady?
Bylo období, kdy jsme vypadali hodně podobně jako skini. Byli jsme taková striktní pouliční partička, ale nikdy jsme nebyli doprava. Spíš jsme byli vždycky takový zhulený hipísáci. Ale jelikož graffiti a ulice byly tehdy dost razantní, začali jsme nosit bombry a vypadali jsme jako parta skinheadů. Díky tomu jsme měli určitý bezpečí. Šel z nás strach.
Zažívali jste pouliční bitky?
Spousty! To jsou tisíce příhod, tohle jsem si prožil opravdu hodně poctivě. Devadesátý léta, to byly věčně rvačky s nějakejma pleškama. Graffiti, to znamená bejt pořád na pomezí toho, že tě chce někdo zabít.
Ale zlomenej nos nemáš, nebo jo?
Mám, mám ho nakřivo. Já jsem ale většinou vyhrával. Jsem velkej, takže jsem do držky dostal málokdy. Ale byly i momenty, kdy jsem dostal strašnou nakládačku.
Peneři už neexistujou?
Ale jo. My jsme sice ohlásili konec, což byla spíš sranda. Natočili jsme desku Epilog a hráli jsme divadelní představení, že jako končíme s kapelou. Jenom jsme si dali pauzu s točením desek. Myslím si, že ještě jednu desku uděláme. Do toho občas koncertujeme, takže kapela je pohromadě. A nechat toho nechceme.
“Furt je ve mně strašně velká porce debila.“
Máš pocit, že se česká hiphopová scéna nějak vyvíjí?
Česká scéna se rozrostla do velkejch rozměrů. V dnešní době nabízí nepřeberný množství možností. Každej si tam může najít to svoje. Alternativní skupiny na hranici rapu a spousty jiný muziky. Jsou tu lidi, který vzývají klasickej hip hop devadesátejch let, a lidi, který dělaj naprosto new school věci. Jsou tu hororcoraři typu Řezník. Už je těžký mluvit o rapu jako o celku. Je v něm tolik podmnožin, že to nejde. Já se vždycky zajímal o tu skupinu lidí, která je okolo mě. Nemůžu říct, že by mě někdo z nový generace donutil si ho pouštět doma, to ne. Ale lidi z mýho labelu Bigg Boss nebo od Hugo Toxxxe z labelu Hypno 808, ty si vždycky rád poslechnu.
A co americkej hiphop?
Toho jsou taky spousty. Líbí se mi klasici typu Snoop Dogg, E-40, Too Short, ale i UGK, Ross, scény z Atlanty, Hustonu, Bay Area, Detroit. Z rapu toho posloucham hodně.
K týhle hudbě určitě taky patří drogy.
Nepochybně a nezpochybnitelně. Tvrdí se, že k hip hopu patří hulení. To je ale jenom takovej povrch. Kolem rapu lidi vždycky hulili a hulit budou, ale je tam i spousta jinejch drog. A zrovna v Americe se fetujou hodně zvláštní věci. Různý drinky, sizzurpy, což jsou mixy prášků a alkoholu.
Styl Miki Volek?
Přesně tak. Tam jsou všichni takoví Volkové. Kolem muziky a rokenrolu vždycky drogy byly a budou, protože tyhle typy lidí to baví. Žijou v podstatě na nonstop večírku.
Sex, drogy a rokenrol.
Přesně.
Nedávno jsi s Davidem Kollerem organizoval na Staroměstským náměstí koncert proti komunistům. Teď dělá ostudu Zeman, nikdo nechtěl jet na Mandelův pohřeb… Kredit týhle země děsně upadá. Nemáš chuť odsud zdrhnout a žít někde jinde?
Chuť mám, ale nikdy to neudělám, protože kdyby odsud všichni odešli, úplně se to tady zhroutí. A já nechci, aby se to zhroutilo. Mám tady k tomu vztah. Prahu úplně miluju, to je moje místo, moje planeta. A Čechy mám rád jako celek. Chci tady žít a dělat. Navazuju na to, co tady dělali jiný lidi. Hodně mě zajímá historie český kultury. To je moje velká zábava a inspirace. Nějak nemám to srdce odsud odejít, ani se mi vlastně nechce. To, kam se to vyvinulo, to je mutant. Období revoluce byla strašná naděje a to, co je tady teď, je opravdu mutace nějakýho východního principu, postkomunismu a mixu Západu a svobody. Jsme průměrný úplně ve všem, nevýrazný, pro svět nezajímavý, malý. Ale vznikají tady i věci, který stojí za pozornost a já mám pocit, že má smysl tady žít a snažit se to nějak budovat. Ale je to přesně, jak říkáš. Věcí, za který se člověk může stydět, je spousta. A hlavně promarněnejch příležitostí je milión. Člověk hrozně těžko hledá něco, na co by byl pyšnej. Ale učíme se a já bych flintu do žita neházel.
“Jestli tě sere hektika, nebuď prostě hektickej.”
Pamatuješ se na komunismus z dětství?
Jasně. Na Bravíčko jsme koukali jako na bibli. Mámě jsem koupil mejdlo Fa a bylo to něco extra extra. To mi přijde úplně zrůdný, že lidi žijou ve vězení a dělají si modly ze spotřebních věcí. Z toho je mi úzko. Ale jsme jenom lidi a vždycky to bude nějakým způsobem v prdeli.
Koho jsi volil?
Zelený.
Věříš jim?
To nevim, ale když si z toho spektra mám vybrat, je mi jejich program nejbližší. I když jsem věděl, že se tam nedostanou, stejně jsem jim to dal.
Já volil Piráty. I když tebe jako muzikanta a majitele hudebního labelu můžou trochu srát. Jako mnoho jiných z tvojí branže.
V něčem mě Piráti serou. Zažil jsem diskusi, kdy mi lidi z týhle strany začali vysvětlovat, jak to chodí s muzikou a s labelama. Přitom já to žiju dnes a denně a vím, jak je to v dnešní době ubíjející vydávat muziku. Starat se o kapely a tak. Chápu ten jejich přístup, v mnoha věcech s Pirátama souhlasím. Ale přijde mi to problematický, protože lidi se naučili, že na síti je úplně všechno zadarmo. A bohužel z pozice velkejch firem by mohl sílit tlak na to, aby se internet nějak přiškrtil. Kdyby byli lidi trošku disciplinovanější a respektovali by přirozenej vztah k tomu, že někdo něco vytvoří a potřebuje z toho mít i nějakej finanční feedback, internet by zůstal ve stejný pozici, ve který je teď. Což je svoboda. Ale to nenastane.
Což je blbě.
A to mě na tom sere nejvíc. Tímhle přístupem, kdy je všechno všech, budeme trpět všichni. Když je všechno volný, nemůže to vydržet. Je to likvidační. Třeba pro nás, pro label BiggBoss, v tom smyslu, že kdybych to nedotoval z koncertů a z prodeje úspěšnejch titulů, nemohlo by to existovat.
Z čeho žiješ?
Žiju ze všeho, co dělám, ale převážně z koncertů. To je můj hlavní zdroj příjmů.
To je asi docela honička. Koukáš hodně na filmy, viděl jsi dokument I am <fishead(?
Neviděl.
Je to o tom, že světu vládnou psychopati. A o tom, jak je tenhle hektickej svět orientovanej na rychlost, úspěch a schopnost vydělat co nejvíc peněz. Jak se z toho vymanit?
To je velkoměstskejzpůsob života. Celý je to založený na soutěži. A s ní přichází i soustředěnost na peníze a na úspěch. Ale každej z nás má zároveň svobodnou volbu udělat si život podle sebe. Koho to skutečně sere, může se sebrat a vodstěhovat se na chalupu. Lidi začali mít trochu pocit, že se životní štěstí bude rozdávat na náměstích zadarmo. Celej život je boj o štěstí. O pocit vlastní naplněnosti a vyrovnanosti. Jestli tě sere hektika, nebuď prostě hektickej.
Teď je dost lidí, který se ubírají tímhle směrem.
Zároveň jsou lidi, který baví ta práce a drajv. Já jsem workoholik, ale nemakám kvůli tomu, abych vydělával co nejvíc peněz. Dělám jenom to, co mě baví a zajímá. Každej si žije podle svýho. Nebo možná ne všichni. Někdo bohužel trpí tím, že je trochu ovce. A ovce to mají pak asi blbý, no…
Pro ty jsou zase sekty a tak.
Přesně. Ovcí se vždycky někdo ujme.
Drogy, tráva – o tom už jsme mluvili. A co jiný závislosti? Počítače, automaty, sex, žrádlo?
Měl jsem a mám spoustu závislostí. Šílená, ale přirozená věc. V poslední době se snažím nezdravý závislosti vyměňovat za zdravý. Mám latentní závislost na chlastu. Ale ještě jsem nevypozoroval, že by to bylo fatální. Když se blíží víkend, už od středy mám cukání, že musím jít někam kalit. Už dvacet let žiju víkendovejma kalbama. Díky koncertům jsem zvyklej každej čtvrtek pátek sobota někde lejt. To je problém. Ale zároveň se snažím pracovat, číst, přemejšlet a sportovat. Jinak jsem teda hodně závislej na filmu. Když se třeba víc než dva dny nemůžu podívat na film, jsem nasranej a nepříjemnej.
Chodíš do kina?
Na určitý typy filmů chodím. Jinak se koukám doma. Na dokumenty, umělecký a intelektuální věci, který nejsou založený na tom, že musíš bejt někde v plný palbě v IMAXu. Ale třeba na velký blockbustery do IMAXu chodim.
Na Temnýho rytíře tedy půjdeš do kina?
Na Temnýho rytíře jdu na půlnoční premiéru do IMAXu a lístek mám objednanej půl roku dopředu. A sedim veprostřed veprostřed. Jsem postiženej.
Jsi taky výtvarník. Teď udělili Cenu Jindřicha Chalupeckého za dvě papundeklový díry místo oken. Co to je, z pohledu výtvarníka?
Celá diskuse o konceptuálním umění se vede o tom, jestli má vůbec právo existovat. Mě to nijak zvlášť neprovokuje, tihle lidi prostě testujou, kde jsou hranice. Každej žánr má v sobě samozřejmě skrytý pasti. Ale to se týká úplně všeho. I lidí, co dělaj black metal nebo hulej jointy. Každá scéna má svoje klišé, to svoje neštěstí. I koncept má svoje obrovský neštěstí a to je právě ta strašlivá sofistikovanost, která se stane pastí. Ale to neznamená, že je koncept jako takovej špatnej a že nevznikly skvělý konceptuální kousky. Zrovna tahle věc mě nijak zvlášť nesere. Jako ve všech disciplínách: osmdesát procent je vata a sračka, jenom dvacet procent je opravdu zajímavejch.
Ale nějakej posun to asi znamená, ne? Aspoň to rozpoutalo diskusi.
Konceptuální umění, stejně jako ostatní umělecký obory, učí lidi koukat se na věci. Často je nutí přemejšlet o úplně obyčejnejch věcech. Tohle je přesně ta diskuse. Je to ještě umění? Pro mě jo, protože pokud mě to donutí se podívat na obyčejnou věc z jinýho úhlu, v novým kontextu, a něco mi to otevře, jsem ochotnej to brát. Ale pokuď je to intelektuální onanie, může to bejt taky strašněnudný. Pojem umění se ale stejně rozpadl. Mám pocit, že už je to dávno překonaná věc.
To mi vysvětli.
Proč by nemohl bejt umělcem třeba kulturista? Jako třeba sochař. On taky tvaruje tělo. Naprosto vědomě. Zajímají ho určitý proporce a je to vlastně něco na pomezí performance. On pak někde vystupuje a předvádí ten tvar, kterej ho zajímá. Třeba větší ramena a úzkej pas. Někdo zase chce skvělý břicho s pekáčem buchet. A to, že někde vystoupí naolejovanej na nějakou muziku, to je pro mě umělecká performance. Když to má publikum, proč ne?
Co je teda podle tebe umění? Co se za tím slovem skrývá?
Pro mě je umělec člověk, kterej má opravdovej a vášnivej vztah k nějakýmu tématu a začne pracovat například s hmotou, tvarem nebo rytmem a něco kreativně vytvářet. Myslím, že i to, jak se lidi oblíkají, je každodenní umělecký akt.
Ono postavit pěkně barák je taky umění. A teď nemyslím architekta, ale zedníka, kterej tam naskládá ty cihly. Nebo ne?
Samozřejmě ano. O tom napsal skvělou knížku Josef Čapek, jmenuje se Nejskromnější uměnía pojednává o naprosto obyčejných lidských činnostech. Někdo si udělá třeba zahrádku za oknem, vymyslí si ji, natře, taky je to jakejsi uměleckej počin. Nevzbuzuje sice žádnou touhu o tom dál mluvit, někde o tom psát, ale motivace k tomu je hodně podobná, jako když chce člověk namalovat obraz nebo udělat výstavu. Je to vlastně pořád to samý. Práce s hmotou, koncepce, kompozice, vytvoření nějaký skladby materiálu a barev.
“Vypadá to jako maglajz a čmáranice, ale každej graffiti writer tagy miluje.“
Člověk se touhle vědomou činností od veškeré ostatní přírody liší. Proč má v sobě tuhle touhu vytvářet cosi od zahrádky přes obraz a dál?
Člověk to dělá vědomě, ale v přírodě je hodně příkladů, kdy se zvířata chovají výtvarně, ale nevědomě. Jim chybí sebereflexe, kterou my máme. Naneštěstí i bohudík.
U zvířat jsou to přece signály pro ta ostatní okolo.
Například. Ale to my máme taky tak. Když se nad tím zamyslíme, má ve finále to soupeření mezi umělcema v sobě skrytej sexuální podtext. Je to neustálej souboj o úspěch a pozici.
Jenom mužů? Možná právě proto je tak málo dirigentek, málo dobrejch malířek, sochařek, kameramanek, málo hudebních skladatelek a tak.
Sochařek už je docela dost, ale je pravda, že třeba špičkovou dirigentku jsem snad neviděl. Sám o tom často přemýšlím. V týhle fázi nejsme asi úplně schopný posoudit, jestli je to stigma našeho kulturního a sociálního vývoje. Ta otázka bude možná rozlousknutelná tak za sto let, kdy se situace změní a startovní pozice budou dlouhodobě přibližně stejný. A přístup k rodině a dětem zrovna tak. Ale každý pohlaví má svoje preference a základní zakódovaný schopnosti. Já bych ženský určitě nepodceňoval. Mě třeba strašně baví ženský umění. Ale musí bejt kvalitní. Problém je, že stejně jako u chlapů, je většina z toho brak.
Děláš světelné instalace, graffiti, vydal jsi knihu o světle a veřejném prostoru ve městech a jeho využití pro umění.
Mě hodně zajímá audiovizualita. Díky technologiím jsme schopný synchronizovat různý věci. Například timecode je krásnej vynález. Je to časovej grid, na kterej je možný věšet skoro cokoli, co spolu pak může komunikovat a reagovat ve stejnou chvíli. Vzájemný spojení zvuku a obrazu mě hodně zajímá. Věnuju se tomu už asi patnáct let a chci to dál rozvíjet.
Vystavoval jsi i na letošním světelném festivalu SIGNAL.
Tam jsme dělali interpretaci černobílých struktur Zdeňka Sýkory. Což bylo velice zajímavý téma.
Pro mě je zajímavý téma tvůj komiks. Jak ho vnímáš, který komiks jsi viděl jako první v životě a co tě na něm vlastně zajímá? Jak souvisí s graffiti?
Výtvarnej slovník graffiti vzešel z velký části z komiksu. První generace lidí, která to na týhle planetě vymejšlela, žila v New Yorku sedmdesátých a osmdesátých let. To bylo zlatý období graffiti. Oni naprosto přesně čerpali z komiksů. Různý bubliny, čáry, plochy, členění prostoru a barevnost. To všechno obšlehli a narvali to na vagóny metra. Velkou roli v tom hrála i reklama a pop té doby. Reklamní typografie se zkombinovala s komiksem a vzniklo graffiti. Komiks sleduju od dětství, miloval jsem Kobíkovy komiksy v ABC, ty různý Vzpoury mozků a Kruanova dobrodružství.
A co třeba Captain Marvel?
Ten je taky super. Americkej superhrdinovskej komiks mám rád. Miluju Saudka. To je naprosto nepřekonatelná a nedohnatelná ikona. Životní fanatismus věnovanej jenom komiksu. Já to dělám jen jako jednu z disciplín. Komiks je fantastickej, podobně jako rap. Je to aktuální a zajímavý médium, skrze který je možný mluvit, vymýšlet a prožívat.
Předpokládám, že když mluvíš o graffiti, máš na mysli ty opravdu výtvarně hezký věci. Co si mám myslet o těch tazích nebo tagách? O zdech počmáraných jenom černým sprejem?
Zvenku je graffiti neproniknutelnej maglajs různých přístupů. I díky tomu si drží svoji identitu a je to svět hodně opravdovej a svobodnej. Neni zkurvenej jako mnoho jinejch světů, do kterejch vlezly prachy. To v graffiti není a díky tomu je to naprosto skvělej a svobodnej ostrov.
Ale dneska už se to dělá i za prachy, ne?
Jo, ale to jádro zůstává furt stejný. A jestli to někdo dělá za prachy, dělá to jenom proto, aby…
…aby měl prachy!
Aby měl prachy na barvy. Komercionalizace tam ale neproběhla a ani nemůže proběhnout, protože je to vlastně ilegální a neustále na hraně zákona. To se dělá jenom pro tu věc samotnou. A protože je to takhle uzavřená skupina, zvenku nečitelná, není ani možný zvenku chápat vztah tagu a tý barevný věci, kterou lidi považujou za „vysoký“ graffiti. Za to, co je snesitelný. Tag považujou za nesnesitelnej. Ve skutečnosti je to jedna nádoba, kde není rozdíl mezi tagem a tím superbarevným piecem. Tag je naprostej základ graffiti. Takhle vlastně graffiti vzniklo. Prvních deset let se jenom tagovalo a teprve z těch tagů evolučně vzniklo to složitý. Tagy se začaly ztlušťovat a obtahovat. K obtahům se začaly přidávat prostory a kolem prostorů se začal dělat background a z toho vzniklo to složitý barevný. Ale tag je pořád naprostá kostra a základ. Je pravda, že zvenku je těžký rozklíčovat, kterej tag je víc zajímavej a kterej ne. Vypadá to jako maglajz a čmáranice, ale každej graffiti writer tagy miluje. A každej je dělal a dělá. To je holá pravda o graffiti.
Já jsem měl pocit, že jsou rozdíly. Třeba na Vltavský u metra jsou krásný graffiti, ale pak vidíš počmáranej třeba Anežskej klášter.
Mezi writerama jsou jak primitivové, který nic neumí nebo umí trochu, tak někdy i zajímaví primitivové. A pak jsou tam sofistikovaný lidi, který o tom přemýšlejí a svý konání umí zasadit do kulturního a uměleckýho kontextu. Ale je nepsaná domluva mezi všema, že památky se nedávaj. Na ty nikdo moc neútočí. Všimni si, že není ztagovanej Karlův most nebo Pražskej hrad. Jinak se fasády samozřejmě prasej, writeři to milujou a nedokážou se tomu prostě ubránit. Je to v tu chvíli takový poblouznění, že nemyslíš na nic jinýho než na ulice, tagy a na tu komunikaci. Protože tagy jsou vlastně vzkazy jednoho čokla druhýmu.
Pojďme k architektuře.
To je moje další velká láska. Nikdy jsem neměl ambice ji dělat, protože je to, podobně jako ten komiks – celoživotní rozhodnutí. Nezvratný a fatální. Takovýho rozhodnutí jsem nikdy nebyl schopnej. Ale neskutečně mě inspiruje a zajímá. Zajímá mě architektura jako celek, ale specializuju se na druhou polovinu 20. století, respektive na období od války do roku 1989. Tomuto období se věnuju hlouběji. Sbírám informace, dělám rozhovory s lidma, připravuju o tom velkou knížku.
Takže od funkcionalismu?
Spíš od Expa 58. To je zlomová věc v český architektuře.
A co Nová scéna Národního divadla, Ještěd nebo obchodní dům Kotva?
Tyhle věci jo. Manželé Machoninovi, Prager, Sial a podobně.
A starý Národní divadlo tě nezajímá?
Zajímá, ale jenom jako kontext a ne do takový míry, že bych o něm chtěl napsat knihu.
Máš strašnou spoustu zájmů. Je něco, čemu by ses chtěl věnovat „na starý kolena“, nějaký tvůj hlavní zájem?
Já neustále směřuju k něčemu, co zastřešuje víc věcí. Podle mě určitej typ umění a uměleckejch řemesel zastřešuje architektura. A pro ostatní umění je to film. Jestli se všechno bude dařit dál a já se naučim všechny jednotlivý mezikroky, chtěl bych se věnovat filmu, kterej považuju za ten největší dům.
Po jednom mejdanu se s Hugo Toxxem rozhodli, že půjdou dělat graffiti. Byli zatčeni policií, Vladimir 518 byl následně odsouzen k několika stovkám veřejně prospěšných prací. Odpracoval si je tak, že pořádal graffiti workshopy pro děti.
A teď si dáme trochu bulváru. Už o tobě někdy psali v Blesku?
Doufám, že ne!
Vidím, že máš prstýnek. Jsi ženatej?
Od srpna jsem čerstvě ženatej.
A čekáte?
Rádi bysme, ale myslim si, že ještě nic nečekáme. Čekáme na to, abysme čekali.
Cestuješ rád? A kde jsi byl nejdál?
Strašně rád cestuju a nejdál jsem byl asi v Buenos Aires s divadlem, kterýmu jsem tehdy dělal scénografii.
Co se tak ještě dává v bulváru za otázky? Tak třeba: Líbí se ti Iveta Bartošová?
Je mi jí líto.
A líbí se ti Miloš Zeman?
Toho je mi asi taky líto. Ale v současný době je mi kvůli němu líto i nás všech. To je takovej velkej smutek.
Co nesnášíš?
To je složitý. Já se snažim oprostit od veškerý nenávisti. Nenávist člověka zžírá zevnitř. V podstatě nesnášim nesnášet. Spíš se tomu, co mě sere, fakt snažim porozumět a pochopit, proč to tak je. A analyzovat to spíš tak hipísácky a nějak to odbourat. Přestože nejsem hipísák, učim se to.
Co teda jseš?
Jsem gorila versus architekt. To byla moje deska a myslim si, že je to moje celoživotní téma. Tehdy jsem pochopil, co jsem. Že jsem i gorila, i ten přemýšlející tvor. Ale furt je ve mně strašně velká porce toho debila. A já ho nechci ani zahánět, protože mě to vlastně něčím baví. Je to takový syrový a nevykonstruovaný.
Jsi věřící?
Nevěřím žádným náboženským dogmatům. To mě odjakživa odpuzovalo a působilo to na mě vždycky jako červenej hadr na bejka. Nejrůznější obchodníci s transcendencí mě neskutečně štvou. Svět sám o sobě a hlavně vesmír mi přijde jako celek natolik magickej, že nemám důvod věřit ještě v další nadpřirozeno.
Co se děje po smrti?
Vrátíš se do toho celku. Určitě někde neběháš po louce s dalšíma mrtvýma členama svý rodiny. To je úplná píčovina.
Co bys vzkázal čtenářům časopisu Legalizace?
Ať si užívají života, a to může znamenat tisíce různejch věcí. Hlavně aby hledali sami sebe a byli opravdoví vůči svýmu já. To je podle mě asi největší štěstí, který může člověk nalézt!