„Chceš říct, že Havel byl na piku?“ valí oči týpek, když mu říkám, že první polistopadový prezident si svého času pomáhal k psaní látkou na bázi amfetaminu. Fenmetrazin je sice trochu slabší, ale maká stejně a působí i stejně silnou závislost. Havel mu nepropadl úplně, díky své pedantské povaze zvládal dodržovat dávkování. Méně se mu to dařilo s tabákem, za nervóznější den stáhl i sto padesát rour. Sekl s tím, až když mu v šedesáti vyřízli maligní tumor i s kusem plic.
Nebránil se ani pivu, panáku nebo (řečeno s nadsázkou) panně – to už k disidentství a prezidentství patří. I ke svobodomyslnosti, jak ji v Česku vnímáme. U něj ale nekončila kalbou. Než aby v hospodě nadával na systém, řekl to zdvořile, ale upřímně těm nahoře. Jednou jsem ho potkal na Petříně, padl na mě jeho pohled. Měl jsem pocit, jako by mě znal. Proto se ho asi tak báli. Bez charisma by to nešlo. A bez publicity, kterou si pohlídal – byl to koneckonců divadelník. Ve všem vážném, co dělal, byl i kus komedie.
Drama vojny
Narodí se do majetné rodiny ještě za první republiky. Pro svá privilegia se cítí vydělený z kolektivu. Samotu mu pomáhá překlenovat o dva roky mladší bratr Ivan. Jeho rodiče se znají s Eduardem Bassem, Ferdinandem Peroutkou a další intelektuální elitou. Strýc Miloš je majitelem největší prvorepublikové produkční firmy Lucernafilm, otec Václav vystavěl čtvrť Barrandov a provozuje palác Lucerna, který postavil děda Vácslav. Rodinný kuchař vaří skvěle – malý Venca trpí nadváhou a ostatní děti mu to dávají vyžrat. Touží být zbaven výhod. Tři roky po skončení druhé světové války a osvobození tuzemska Rudou armádou se zmocňují vlády komunisté. Vaškovo kacířské přání se splňuje, rodina je zbavena převážné části majetku.
Z třídních důvodů nemůže na gymnázium, ale studuje jeho náhražkovou večerní formu. Začíná psát básně, s vrstevníky zakládá literární skupinu Šestatřicátníci. Jeho nejlepšími kamarády jsou pozdější slavný režisér Miloš Forman a básník Jiří Kuběna. Vyrážejí spolu po návštěvách za básníky Vítězslavem Nezvalem a Jaroslavem Seifertem, pravidelněji za Vladimírem Holanem a Jiřím Kolářem, který jim dělá mentora. Po maturitě zamíří na dopravní ekonomiku na ČVUT, protože žádná umělečtěji zaměřená škola ho nepřijme. Důvodem je původ, nikoli kompetence.
Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak.
První jeho časopiseckou publikací je v roce 1956 kritický dopis, který píše redakci časopisu Květen. K jeho překvapení ho otisknou v plném znění. Na jeho základě ho pak zvou na konferenci začínajících spisovatelů v Dobříši. Rukavici zvedne a kritiku týkající se třeba odstřižení nastupující generace od odkazu Skupiny 42 tam přednese znova. Od těch, které kritizuje, sklidí velký aplaus.
Po dvou letech utrpení na přednáškách, které mu nic neříkají, studium na ČVUT vzdá a nechá se naverbovat. Na vojně napíše a secvičí svou první divadelní hru Život před sebou. Má s ní úspěch v nižších soutěžích. Byl by zvítězil i celorepublikově, kdyby soudruhům nedošlo, že si z nich dělá legraci. Na finále v Mariánských Lázních je jeho hra odsouzena jako protiarmádní.
Ostrůvek svobody
Po návratu z vojny už básně nepíše, své myšlenky si představuje na pódiu. Pokouší se dostat na obor dramaturgie na DAMU. U přijímacích zkoušek příkladně marxisticky interpretuje hru Podivín od Nazima Hikmeta, ale pro kádrový profil ho nepřijmou. Místo na DAMU nastoupí v roce 1959 jako kulisák do divadla ABC. Zažije tu Jana Wericha v jeho poslední činoherní sezóně. Mezi hledištěm a pódiem to při improvizovaných rozhovorech Wericha s Horníčkem jiskří. V Havlovi to zajiskří po pilulce metráku, kterým ho obdaří divadelní tanečnice. Droga působí jako afrodiziakum, a tak se čerstvě propuštěný voják cítí jako polapený bájnými Sirénami. Aby se uklidnil, pustí se do kompletní přestavby divadelního skladu, leč v systému, kterému rozumí jenom on. Po vystřízlivění se mu naštěstí podaří vrátit věci do původního stavu.
V instituci divadla spatří mladý dramatik ostrůvek svobody v totalitním moři. Nejvíc je duch spontaneity cítit v klubu Reduta, který nadšeně navštěvuje. Hraje v něm jedna z prvních československých rokenrolových kapel Akord klub. Na basu válí Jiří Suchý, který vzápětí zakládá Divadlo SEdmi MAlých FORem. Věčně vyprodaný Semafor brzy udává tep doby. Na zpěvných hrách Havel oceňuje jejich jednoduchost. Totalitní šedi se vzdoruje pestrobarevným entuziasmem.
Dítě, když se narodí, umí všechno, ale musí to zapomenout, aby s námi mohlo žít.
Začne psát teoretické články o divadle a rozbory her. Pod vlivem metráku hýří nápady. Hranice mezi ním a papírem se rozpíjí. Za jeden článek ho pochválí sám Werich: „Hezky to vo nás napsali, mladej!“ Kritik se zapýří, role kulisáka mu začne být těsná. Werichovi po sezóně napíše dlouhý omluvný dopis a jde za štěstím do nově vzniklého divadla Na Zábradlí, které vede excentrický improvizátor Ivan Vyskočil. Přijat je na základě své první povojenské divadelní hry Rodinný večer. I Na Zábradlí zprvu dělá jen kulisáka, ale už s perspektivou kariérního postupu. Zamiluje se také do Olgy Šplíchalové, která pracuje jako uvaděčka a divadlu rozumí lépe než on. Divadlem i Olgou žije ve dne v noci, dokonce vyrábí dekorace. Šplíchalová mu dlouho odolává, ale nakonec se nechává ošplíchnout.
Havlovu tvůrčí a vůdčí povahu chaotik Vyskočil nereflektuje, ve vedení vedle sebe nesnese žádného sparingpartnera. Kdyby Vyskočil dělal jen to, na co stačí, byl by skvělý, ale chce dělat všechno. Havel ho diplomaticky uznává jako bytost, která se absurditou nejen inspiruje, ale přímo jí žije. Z šílených úvah, které principál nahlas vymýšlí po hospodách, si půjčuje náměty k psaní. Když Vyskočila ve vedení divadla v roce 1962 střídá Jan Grossman, najde Havel konečně spřízněnou duši. A v roce 1964 si vezme za ženu taktéž spřízněnou sparingpartnerku Olgu, teď už Havlovou.
Zrod vzdoru
V roce 1965 ho redakční rada časopisu Tvář vyzve, aby vstoupil do jejích řad. Havel je členem Svazu spisovatelů, a tak si tvářisté říkají, že by tam mohl hájit jejich existenci. Havel jejich nabídku přijímá. Když se chce svaz zalíbit vrchnosti a zakáže Tváři činnost, sepíše Havel svou první petici. K jejímu podpisu zláká spoustu členů svazu a vynutí si obnovení Tváře. Nakonec z časopisu odchází, protože v něm vnímá podobné totalitní tendence, proti kterým ho bránil. Mise ale nebyla zbytečná, našel svou vlastní tvář zdvořilého rebela. Uvědomuje si, že důležitější než vznášet vzletné požadavky je stát si za svým v něčem zdánlivě bezvýznamném. Tímto krédem se bude řídit v těžších časech.
Rozevlátá šedesátá léta a jejich novou vlnu utne 21. srpen 1968 a nechvalně proslulá invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Havla zastihne se ženou Olgou a hercem Janem Třískou v Liberci. Část toho osmašedesátého strávil cestováním po USA. Navštívil Jiřího Voskovce a Ferdinanda Peroutku a viděl, že v emigraci nejsou příliš šťastní. Za mořem se seznámil také s květinovou mládeží. Teď vidí tu českou hrát a zpívat stejné písně, jen kolem ní jezdí tanky. Jeden narazí do podloubí domu a trosky zasypou několik lidí. Na jiném místě nechá pomatený sovětský generál střílet do shromážděného davu.
Kvůli těmto incidentům vojáci raději nechají Liberec být. Havel píše projevy do místního rozhlasu, Tříska je čte. Zažívají nezapomenutelný týden mezilidské solidarity, ale když adrenalin vyprchá, musejí se spolu s celým národem těžce srovnávat s koncem nadějí na lepší život. Chvíli po srpnu se ještě může mluvit poměrně volně, ale jen o tom, že tato volnost už je k ničemu. Palachovo sebeupálení v lednu 1969 definuje tehdejší zoufalou atmosféru, ale národ ke vzpouře nevyhecuje. Havel to označí za morální sebevraždu.
Normalizace únavy
S manželkou najdou exil na krkonošské samotě Hrádeček. Zrekonstruují statek a za dozoru StB tam zvou staré i nové přátele. Mezi těmi novými je antidogmatik, který se po srpnu ocitá na černé listině, spisovatel Ludvík Vaculík. Spolu s ním i Pavel Kohout, vynálezce pozdějšího pojmu Charta 77, který v roce 1972 emigruje do Vídně. Havel zůstává, v roce 1974 dělá fušky v nedalekém trutnovském pivovaru. Stěžuje si, že dělníci mu sice tykají, ale neříkají mu „vole“, protože ho znají z novin. Zase se cítí vydělený z kolektivu a odnáší si inspiraci k divadelní hře Audience.
V demokracii je to složité. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni.
V roce 1975 se seznamuje s Ivanem Jirousem, kterému se říká Magor. Přezdívka je to hanlivá, ale i obdivná. Svéhlavý Jirous je manažerem The Plastic People of the Universe – kapely, která má mezi lidmi pověst vlasatců vysedávajících po hospodách. Stranická propaganda je označuje za kriminálníky a narkomany. Předsudky má i sám Havel, ale noc strávená s Magorem nad pivem je v něm rozptýlí. Z takzvaného undergroundu, o kterém mu Magor té noci přednáší, má déjà vu. Připomíná mu svobodu malých divadel, které vznikaly na začátku zlatých šedesátých. Přijímá Magorovo pozvání na koncert Plastiků o dva týdny později. Ten se ale už neuskuteční.
Skupina je zatčena a Havel rozhořčen. Vždyť ta apolitická mládež neprovedla nic jiného, než že chtěla trochu žít. Rozhodne se využít svých kontaktů a postavit se za ně. Ví, že když to neudělá on, neudělá to nikdo a zavřou je na dlouhá léta. Své vystoupení z davu přičítá i tomu, čemu říká „únava z únavy“. Říká se, že život se odehrává v osmiletých cyklech. Zhruba tolik právě uběhlo od srpnové invaze a on už toho má po krk. Začíná štreka z Hrádečku na Hrad. Sepisuje dopis prezidentu Husákovi, ve kterém reflektuje tíživou atmosféru doby. Rozešle ho do různých zahraničních médií. Veřejným angažmá docílí propuštění většiny zadržených. Magor musí i tak na pár měsíců do vězení. Elitní jednotka agentů demokracie, která se kolem této operace utvořila, se rozhodne zůstat v kontaktu a pokračovat v narušování pověstného normalizačního „klidu na práci“.
Léta v lochu
Během roku 1976 se rodí slavná Charta 77. Tato občanská iniciativa vznáší požadavky na normální, svobodnou společnost. Aby byla zdůrazněna její demokratičnost, stanoví si tři mluvčí. Prvním je antidogmatik Jiří Hájek, druhým Havel a jako třetí je zapotřebí nějaká duchovní autorita. Havel požádá filozofa Jana Patočku, který po dlouhém váhání přijímá. Celý život o svobodě učil, a tak ví, že nastal čas ztvrdit teorii činem. Chartu podepíší stovky lidí a reakce moci na sebe nenechává dlouho čekat.
Leden až květen 1977 Havel stráví ve vyšetřovací vazbě. Srážku s realitou nese těžce. V březnu se dozvídá, že Patočka po jednom z mnohahodinových výslechů na Státní bezpečnosti dostal infarkt a zemřel. V žádosti o propuštění se zmiňuje o svém rozhodnutí rezignovat na funkci mluvčího Charty. Komunisté to vytrhnou z kontextu a udělají z něj zrádce vlastní myšlenky. Havel se stydí, přestože tak to vůbec nemyslel. Nebo ano? Uvědomuje si, že pravdu neurčuje jenom myšlenka, ale i to, jak, proč a komu je sdělena.
Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem.
Po propuštění zjišťuje, že Charta navzdory mocenským zásahům funguje dál. Je pronásledovaná, ale plná života. Každý dopis se po přečtení promptně pálí nebo polyká. Havel se setkává s polskými kolegy na vrcholu Sněžky. Sleduje ho policie, ničí mu auto. Tuší, že bude dříve či později znovu uvězněn, a je z toho tak nervní, že když se to v květnu 1979 stane, vítá to skoro s úlevou. Nabízejí mu vycestování do Spojených států. Je už v té době světově známým dramatikem a o práci by zavadil, ale vybírá si několikaletý žalář. Myslí si, že ví, co ho v lochu čeká, ale tentokrát to bude krutější. Myslí si, že tam bude psát hry a učit se jazyky, ale realita je jiná.
To, že měl Havel fešácký kriminál, je mýtus. Musí plnit pětiletku a za mřížemi to znamená dvakrát tolik práce než venku. Ve snech se mu zjevuje Miloš Forman, který žije svůj americký sen, zatímco on živoří. Přesto by neměnil. Ze svého prvního vězení si odnáší poznání, že než žít beze cti, to radši nežít vůbec. Představa kolaborace ho děsí, svou odvahu vnímá spíš jako převlečenou zbabělost. Při životě ho drží jen psaní dopisů. Jednou týdně může poslat nanejvýš čtyři stránky textu. Jestli se skutečně odešlou, záleží na sadistickém veliteli. Havel tráví všechen čas vymýšlením a šifrováním toho, co napíše – a tak vzniká kniha Dopisy Olze.
Šok ze svobody
Začátkem roku 1983 v jednom z dopisů zmíní, že trpí těžkým zápalem plic a možná zemře. Havlová uvědomí Pavla Kohouta, který zavolá několika vlivným lidem. Díky medializaci dojde k mezinárodnímu politickému tlaku na Havlovo propuštění ze zdravotních důvodů. Jako zázrakem se v únoru 1983 opravdu dostává na druhou stranu mříží. Když ho při propouštěcí proceduře oslovují „pane Havle“, štípne se, jestli se mu to jen nezdá. Přesunou ho do petřínské nemocnice, kde si užije nejlepší měsíc svého života. Netrpí tu už tvrdým vězeňským režimem, ale ještě ani o nic méně tvrdou svobodou tam venku.
Žena je pro vězně vždycky středobodem vesmíru a on není výjimkou. V dopisech Olze ani jednou nevyznal lásku, takhle to mezi nimi nechodí. Havel je citově odstředivý, jak tomu říká. Měl spoustu avantýr, přesto ho skolí, když po návratu zjistí, že Olga chodí s Janem Kašparem, o dvacet let mladším hercem Divadla Járy Cimrmana. A co hůř, nehodlá se s ním rozejít. Havel těžko může něco namítat, netrpělivě tedy vyčkává, až to Olga během pár let s hercem ukončí.
Nedokáže prožívat radost. Stíhají ho obsese. Během čtyř, respektive deseti dnů sepíše hry Largo desolato a Pokoušení – v něm se vrací ke svému prvnímu věznění a parafrázuje téma Fausta. Na bleskovém psaní, které u něj není zvykem, má zásluhu i strach, že bude znovu uvězněn a nestihne dílo dokončit. Po dopsání hry rychle rozmnoží a roztrousí mezi přátele, divadla mu je samozřejmě hrát nemohou. Píše je na míru prostorám a souboru divadla Na Zábradlí, protože žádné jiné nikdy autorsky nepoznal.
Definitivní průlom
V roce 1989 přichází jako blesk z čistého nebe Sametová revoluce (název se podle všeho inspiroval kapelou Velvet Underground, americkým vzorem Plastiků). Od ledna do května Havel pobývá opět ve vězení za účast na demonstracích Palachova týdne a ještě v říjnu je nakrátko zatčen. Komunistický režim nakonec položí hlavně mezinárodní geopolitická situace, blahosklonný Gorbačov a zaostávání Sovětského svazu v technologiích. Neoblomný postoj protirežimních bojovníků za čtyřicet let totality ale znamená významný precedent, podobně jako atentát na Heydricha za protektorátu.
Jsa u moci, jsem si permanentně podezřelý.
Listopadových demonstrací se Havel napřed neúčastní, protože na sebe nechce strhávat pozornost. Nakonec neodolá, stává se lídrem a zemi směruje západním směrem. V únoru 1990 už si povídá na Pražském hradě s Rolling Stones a o půl roku později jeho projevu tleská americký Kongres. Olga není jeho novou rolí nadšená, přestože disidenta v něm podporovala. Na dekórum si nepotrpí, roli první dámy ale nakonec sehraje se ctí. Rádi ji mají i ti, kteří jejího manžela nemusejí. V roce 1993 umírá na rakovinu a Havel se žení s Dagmar Veškrnovou. Ta to s národem nemá lehké, protože proti paní Olze je jenom „hérečkou“. Havel s ní je ale šťastný, a když v roce 1996 uteče hrobníkovi z lopaty a musí přestat kouřit, je mu Dáša oporou.
Na jeho zdraví se podepsaly přechozené zápaly plic z vězení i průměrná kuřba padesáti cigaret denně. Rebelem byl ve všem včetně životosprávy. Plachého intelektuála v roli prezidenta dobře zachycuje časosběrný dokument Občan Havel z roku 2007, hraný Havel z roku 2020 ho zobrazuje s humorem v jeho zdvořilé rozptýlenosti. Svůj život stihne zastřešit filmem Odcházení, ke kterému napíše scénář a sám ho i zrežíruje. Do kin jde v 24. března 2011, 18. prosince režisér umírá. Desátého prosince ještě stihne poslední polooficiální mezinárodní setkání se svým přítelem tibetským dalajlámou.
Václav Havel
* 5. října 1936 v Praze
† 18. prosince 2011 ve Vlčicích
Když mu byly tři, zabral Hitler české země, o majetek však jeho rodinu obrali až komunisté po roce 1948. Václav nemohl regulérně studovat, na vojně napsal a nazkoušel svou první divadelní hru. Snažil se dostat na DAMU, ale vzal ho jen Jan Werich jako kulisáka do divadla ABC. Poté odešel k Ivanu Vyskočilovi do divadla Na Zábradlí, kde se z něj v šedesátých letech stal uznávaný dramatik. Potkal tam také svou první manželku Olgu. V šedesátých letech se začal profilovat ve Svazu spisovatelů, ve kterém uspěl s peticí proti zrušení časopisu Tvář. Na přímluvy přátel ho tehdy přijali na DAMU, když už o studium neměl zájem. Ústav přesto vystudoval, aby udělal radost matce. V sedmdesátých letech sepsal na obranu zatčené skupiny The Plastic People of the Universe kritický dopis prezidentu Gustavu Husákovi. Aktivita vyústila v sepsání Charty 77 a utvoření stejnojmenné občanské iniciativy na podporu lidských práv. Za svou protirežimní angažovanost byl uvězněn nejdřív v roce 1977 na pět měsíců, potom v roce 1979 na čtyři roky. K propuštění mu v roce 1983 dopomohla série nebezpečných zápalů plic. Po Sametové revoluci se postavil do čela Občanského fóra a stal se prezidentem. Po smrti Olgy v roce 1993 si vzal za manželku herečku Dagmar Veškrnovou. V roce 1996 prodělal úspěšnou operaci plicního nádoru. V roce 2003 ho na prezidentském křesle vystřídal rival Václav Klaus, Havel potom podporoval Stranu zelených. Osmnáctého prosince 2011 zemřel a byl pohřben na Vinohradském hřbitově vedle Olgy. Zanechal po sobě mnoho absurdních divadelních her jako Zahradní slavnost, Pokoušení, Largo desolato nebo poslední Odcházení. Ze hry Vyrozumění zlidověl název umělého jazyku ptydepe, který se hovorově používá pro nesrozumitelný oborový slang. Tento název ovšem vymyslel Václavův mladší bratr Ivan.