Aktuální článek
Alejandro Jodorowsky: mág půlnočního filmu

Alejandro Jodorowsky: mág půlnočního filmu

  • Svými filmy se snažil zprostředkovat divákům psychedelické prožitky, navodit jim halucinace a přivést je k duchovní proměně.

Alejandrovi Jodorowskému imaginace vždy přinášela bohatší svět než všem ostatním. Magii sám pro sebe poprvé objevil, když se naučil číst. Vystřídal nespočet uměleckých disciplín od pantomimy po filmovou režii, od poezie po komiksový epos. Mimoto se stal i šamanským léčitelem, vykladačem tarotu a duchovním guru. Loni uplynulo padesát let od natočení jeho kultovního filmu Krtek.

Kromě toho všeho je Jodorowsky také velký mystifikátor. Když mu po skončení přednášky na festivalu Svět knihy nabídnul jeden z organizátorů čerstvě natočené pivo (po kterém v tom počasí prahli snad všichni přítomní), s vřelými díky ho odmítl se slovy, že „se dožil tolika let jen proto, že nikdy nevypil ani kapku alkoholu.“ Bylo mu právě devadesát let a vysloužil si za toto prohlášení lehce rozpačitý potlesk. Aby taky ne. Ve své autobiografii totiž mluví úplně jinak a popisuje dlouhé noční pitky i užívání všemožných drog.

Chile, Paříž, Mexiko

Alejandro Jodorowsky se narodil v Chile 17. února 1929. Jeho rodiče byli ukrajinští imigranti židovského původu. Dětství neměl právě radostné. Otec Jamie byl obchodník a nikdy svému synovi neprozradil, že je židovského původu, a Alejandro byl kvůli svému vzhledu šikanován. Nevypadal totiž jako ostatní jihoameričtí chlapci – měl světlé vlasy, bledou pleť a obrovský nos. Určitá forma vyloučení se s ním pojila celý život, jelikož musel svou identitu vytvářet, a ne pouze nějakou přijmout. Sám poukazuje v tomto kontextu na jednu zvláštnost, že každý na světě vyslovuje jeho jméno jinak.

Díky svému vyloučení objevil první magickou schopnost: čtení. „První slovo, které jsem složil – nebyly mi tehdy víc než čtyři roky – bylo slovo OJO (oko). Když jsem ho vyslovoval nahlas, jako by mi najednou něco vybouchlo v hlavě. Tak jsem se zničehonic naučil číst. (…) Tento okamžik mě navždy poznamenal. Zaprvé proto, že rozšířil mé obzory tím, že mi představil ráj četby, a zadruhé proto, že mě oddělil od světa. Už jsem nebyl jako ostatní děti.“ Uchýlil se proto do vlastního světa a oddával se četbě a psaní poezie.

Vztahy s rodiči ovlivnily Alejandra hluboce a na dlouho. Jeho matka byla apatická a otec byl tyran, který obdivoval Stalina a nevynechal příležitost, aby ve svém obchodě neošidil zákazníky o co nejvíc peněz. Alejandrovi odmala vtloukal do hlavy, že je budižkničemu, a chlapec se tomu nebránil, protože ani u matky nenacházel zastání.

„Žádal jsem po filmu to, co většina Severoameričanů žádala po psychedelických drogách.“

Brzy z domova odešel, žil v Santiagu a stýkal se s nejrůznějšími básníky, například i se známým chilským básníkem Nicanorem Parrou. Ve čtyřiadvaceti letech se rozhodl, že pro něj v Chile už nic není. Prodal vše, co měl, a symbolicky zahodil klíče přes palubu zaoceánského parníku, který jej odvezl do Evropy. Ve Francii nikoho neznal, nicméně surrealisté jako André Breton, Philippe Soupault, Louis Aragon a další nebyli mladému básníkovi neznámí. Bretonovi ihned po příjezdu zavolal, a ač neuměl francouzsky, domáhal se audience. Samozřejmě neúspěšně.

Během pobytu v Paříži studoval tělesná umění, především pantomimu, a spolupracoval se spoustou slavných mimů, pro které psal scénáře. Z tohoto pohybového divadla vedla cesta i k dalším divadelním formám, což vyvrcholilo v šedesátých letech v Mexiku, kde spolu s dalšími založil Panické divadlo. Jeho divadlo stále využívalo některé ideje surrealismu, ale v odlišné perspektivě – v předvedení přerodu, v navození volné imaginace, v šokující otevřenosti. V jeho dílech z této doby se postavy neustále proměňují a střídají své polohy, aby skrze tyto proměny mohly transcendovat zažité role. Stejným způsobem funguje i jeho terapeutické divadlo, kdy celá rodina hraje měnící se úlohy, které připadají jednotlivým postavám, aby dokázali jeden pro druhého najít chybějící porozumění.

V Mexiku vedl divadlo deset let a během té doby uvedl na scénu sto her, mezi nimi tehdejší avantgardu i novátorská pojetí klasických autorů. Jak sám říká, když uváděl díla Samuela Becketta, ten byl ještě oficiálními kruhy považován za pornografii (což v obecném mínění vyvrátila až Nobelova cena udělená Beckettovi roku 1969).

Půlnoční film

V zimě roku 1970 uvedl svůj film Krtek (El Topo). Film neměl drahou produkci ani velké hvězdy. Jodorowsky vlastně sám obstaral scénář, režii, zhostil se hlavní role, a navíc ještě složil k filmu hudbu. Film se dočkal jen nočních projekcí v malých kinech a provázela jej spousta kontroverze. Tu největší vzbudilo Jodorowského prohlášení, že během natáčení jednu z hereček skutečně znásilnil, tak jak je to vyobrazeno ve filmu. „Šli jsme do pouště jen s dalšími dvěma lidmi: kameramanem a technikem. Nikdo jiný.“ Tam herečce řekl, že scéna se pojede naostro, a nato ji znásilnil. Žena mu potom přiznala, že už kdysi znásilněná byla. Jodorowsky až v roce 2019 demaskoval, co muselo být každému dávno jasné, totiž že se ve skutečnosti nic takového neodehrálo a celé to byla jen „surrealistická reklama“.

Krtkem se Jodorowsky stal přes noc hvězdou kontrakultury sedmdesátých let a otcem „půlnočního filmu“ (midnight movie). Jednalo se o podivné, surreálné, hororové filmy, které by v běžných hodinách ohrožovaly nezkaženou americkou mysl. Proto se promítaly pouze po půlnoci. I když fenomén vznikl v kinech, později se toto označení vztáhlo také na noční televizní projekce. Mimo Krtka patří mezi klasické půlnoční snímky například Lynchova Mazací hlava nebo snímky Kennetha Angera. Krtek oslovil celou generaci tehdejších umělců, jako byli Petr Gabriel nebo Dennis Hopper. John Lennon byl filmem dokonce tak uchvácen, že dal Jodorowskému milion dolarů na další film. A tím nebylo nic menšího než Svatá hora (The Holy Mountain), která přinesla Jodorowskému asi největší prestiž a stala se jedním z nejkultovnějších psychedelických filmů všech dob.

Nejcennější mu byla jeho vlastní svoboda. Velmi těžko snášel, když byl na někom závislý nebo někomu podřízený.

Krtek ale nebyl Jodorowského prvním snímkem. Ještě předtím natočil krátkometrážní Vyměněné hlavy (La Cravate) a po něm černobílé surrealistické podobenství Fando a Lis. Film natáčeli jako parta nadšenců po práci a o víkendech, aby byl nakonec v Mexiku zakázán pro obscénnost. Po jeho projekci na filmovém festivalu v Acapulcu musel Jodorowsky ještě před koncem utéct zadním vchodem, protože jej dav diváků chtěl zlynčovat.

Jodorowského filmové krédo bylo jednoduché: „Žádal jsem po filmu to, co většina Severoameričanů žádala po psychedelických drogách.“ Už v Krtkovi odhaluje naplno svá hlavní témata, kterými jsou násilí, sexualita, duchovní formování, proměna jedince, cesta za pomstou a využití snové podstaty filmového umění. V jeho dílech se člověk dostává skrze násilí až na samotnou hranici lidskosti, díky které je možné, aby se pozvedl na spirituálnější rovinu.

Duna na papíru

Zkrachovalý projekt Duna, který světu představil dokument z roku 2013, ukazuje dobře stav, ve kterém byla Jodorowského tvorba, jeho ambice, ale především jeho tehdejší umělecký potenciál. Kromě toho, že chtěl vytvořit film, který by divákům zprostředkoval prožitek LSD, navodil jim halucinace a vedl je k duchovní proměně, se díky setkal s množstvím tvůrců, kteří následně ovlivnili nejen filmové a komiksové umění, ale i Jodorowského samotného. Dan OʼBannon, který měl na filmu dělat speciální efekty, vzpomíná, že když se s ním měl poprvé setkat, čekal poloblázna, tak jak o něm vypovídaly jeho předchozí filmy, načež byl dost překvapen, když se objevil upravený, hladce oholený elegán. Když se posadili, Jodorowsky dal na stůl balíček zabalený v novinovém papíru, položil na něj ruku a prohlásil: „Tohle je speciální marihuana.“ OʼBannon měl poté, co si spolu zakouřili, halucinace, že Jodorowskému z hlavy vycházejí barevné vlny, které se točí jako duhový kaleidoskop. V očích mu viděl všemožné obrazce, mezitímco k němu Jodorowsky promlouval klidným hlasem. Celá halucinace zničehonic skončila a OʼBannon přijal jeho nabídku.

Ze všech tvůrců, které Jodorowsky během příprav Duny poznal, byl pro něj nejdůležitější Jean Giraud neboli Moebius. Spolu s ním vytvořil prakticky celou Dunu – Jodorowsky napsal scénář, Moebius vytvořil kresby. Pod holýma rukama jim zůstalo dílo, které najednou nemělo spatřit světlo světa. Co tedy s ním? Místo aby film založili do skříně a zapomněli na něj, rozhodli se přetvořit jej do něčeho, na čem Jodorowsky do svých tehdy padesáti let nikdy nepracoval: do komiksu. Samozřejmě komiksy četl od dětství a ještě v Mexiku přispíval do novin jakýmisi čmáranými stripy. Ale ve spolupráci s Moebiusem, který byl jako kreslíř bezpochyby geniální, mohlo přijít naprosto nové období jeho tvorby, které odstartovalo jedno z nejdůležitějších komiksových děl historie – Incal.

Duchovní proměny

V době, kdy natáčel Svatou horu, mu scházela skutečně silná spirituální zkušenost, aby mohl vést své herce ke správnému „duchovnímu výkonu“. V té době se doslechl o bolívijském učiteli jménem Óscar Ichazo, který měl být držitelem všech tajemství mystika a duchovního učitele Gurdžijeva. Pozval proto Ichaza, aby ho v Mexiku podrobil duchovnímu výcviku. V momentě, kdy přiletěli, se učitelova asistentka obořila na Jodorowského, že v pokoji není pro mistra nachystaná žádná marihuana a že pokud Jodorowsky nesežene alespoň kilogram trávy, nic se od něj nedozví. Naštěstí měl Jodorowsky mexický štáb, a tak netrvalo dlouho a tráva byla přichystaná.

Před natáčením scény o smrti a znovuzrození ve filmu Svatá hora rozdal hercům lysohlávky.

Když Ichazo přišel ten večer k Jodorowskému na první sezení, posadil se naproti němu a prohlásil: „Zapomeň na všechny Ježíše, zapomeň na všechny Buddhy. Já tě teď naučím ochočit ego.“ Následně mu do vody nasypal prášek čistého LSD. Jodorowsky, který se této módě vždy vzpíral, zatnul zuby a sklenici vypil. Hodinu se nedělo nic. Ichazo zapálil jointa a podal mu ho s tím, že se proces urychlí.

Zatím nejnovější režisérův počin z roku 2019, dokument Psychomagic, A Healing Art, se zabývá léčbou traumat pomocí umění performance.

Když se dostavily první halucinace, díval se z balkonu svého domu na mexické náměstí, které se proměňovalo v obrazy jeho oblíbených malířů – Seurata, van Gogha. Následně jej Ichazo vedl. Přikázal mu, ať přistoupí k zrcadlu. Jodorowsky sledoval, jak se v odrazové ploše zrcadla proměňuje jeho tvář. Jak se každá část jeho osobnosti před ním odkrývá a vystupuje na povrch. Kůže se mu roztrhala a on uviděl hnilobu svého těla i mysli. Začal zvracet. Ichazo mu dal bonbon a pastilku s vitaminem C, které jej uklidnily a zalily jeho tělo vlnou tepla. Celá následující scéna byla dost podobná těm, které zažívají postavy jeho děl. Procházel proměnou, v níž se dělil na určité části, rozpojoval se a zase se spojoval. Hledal tu svou část, která zůstávala pro jeho duši neaktivní, a pracoval na tom, aby ji mohl otevřít. Došel ke smíření se sebou samým. Z tohoto šťastného pocitu jej probudil až Ichazův přísný hlas, který mu kázal, aby neulpíval na štěstí a nezvykal si na ně. „Štěstí je sladká past. Je třeba pokračovat dál.“ Tato zkušenost se pro Jodorowského stala ukazatelem dalšího životního směřování.

Sexualita, násilí, duchovno

Přestože jeho díla často vyvolávají představu, že je pravidelným uživatelem drog, nikdy se jím nestal. Užívání drog se navíc podle něj dost proměnilo. „Dříve byly psychedelické rostliny využívány kněžími a šamany s touhou objevit a prozkoumat vnitřní svět. To je něco jiného než si vzít drogy na party nebo zažít LSD trip jako z Walta Disneyho. To je jen plýtvání časem.“ Duchovní rozměr drog však ve svých dílech dál využívá. Postavy jeho filmů i komiksů procházejí po psychedelické iniciaci duchovním vývojem, transcendují do jiných rovin vědomí, kde komunikují s duchovními bytostmi – s duchy, s mrtvými, s bohy.

Světy, které si volí, jsou povětšinou alternativami k našemu světu. Obrací se k fantasy a sci-fi nebo i do historických epoch Divokého západu nebo renesančního Říma. V komiksové sérii Borgiové, která je zaměřena na celý rodový klan Borgiů, nám ukazuje „všechny možné ohavnosti tehdejší doby, která se ale ráda prezentovala jako zbožná.“ Komiks je plný mučení, násilností i sexuálních orgií všeho druhu, především incestu, která ukazuje odvrácenou, i když ne úplně historicky přesnou tvář papežského majestátu.

Soudobých děl u něj najdeme skutečně málo a mezi ty nejvýraznější rozhodně patří třísvazkový komiks Šílená ze Sacre-Coeur. V komiksu se profesor filozofie Manguel stane nástrojem sekty vyznavačů příchodu nového světového uspořádání, když jej jeho studentka začne zbožně uctívat s tím, že potřebuje jeho semeno, aby mohla přinést světu spásu. Jodorowsky ke knize poznamenává, že příběh vychází z jeho vlastní zkušenosti. „Ta žena byla dva roky mou milenkou. Zúčastnila se jedné mé přednášky o tarotu a psychomagii, kterou jsem měl v Paříži na univerzitě v kampusu Jussuieu. Měla bludy, že jí udělám dítě, a to se stane reinkarnací Ježíše Krista. Její šílenství mi bylo inspirací.“ Proto je Šílená stejně jako některé jeho filmy a romány magickou imaginární autobiografií. V postavě profesora Manguela totiž čteme obsese samotného Jodorowského, ať už po stránce sexuální nebo filosoficko-mystické. Manguel v závěru komiksu absolvuje rituál podobný ayahuaskové ceremonii, kdy se mu nejprve uvolní útroby, aby poté zažil kosmické vize o svém vlastním osudu.

Na zkrachovalém projektu Duna s Jodorowským spolupracovali například i Pink Floyd, Salvador Dalí a H. R. Giger (zde jeho ilustrace)
Na zkrachovalém projektu Duna s Jodorowským spolupracovali například i Pink Floyd, Salvador Dalí a H. R. Giger (zde jeho ilustrace)

Tvořivý černokněžník

Může se zdát, že v tolika oborech nemůže jeden člověk vyniknout. Jodorowsky je ale zvláštní případ, jelikož ve dvou z nich (komiks a film) se pohybuje na světové úrovni, což završuje tím, že tvoří jak v rodné španělštině, tak v přijaté francouzštině. A přitom první film natočil ve svých 38 letech a první komiks napsal až ve svých téměř padesáti. Nyní je mu 91 let a stále nepřestává tvořit.

Příběhy a symboly z židovského a křesťanského mysticismu i východních náboženství převádí do krajin, které dokáže pochopit snad jen člověk, který zrovna sní.

Jodorowsky teď navíc letí. Možná ještě víc než kdy dřív. Alespoň u nás. O vydávání jeho díla se v současnosti starají tři česká nakladatelství a v češtině jsou nám dostupné i takové věci jako jeho divadelní hry, které se u nás bohužel běžně nevydávají ani u těch autorů, kteří dostali za svou dramatickou tvorbu Nobelovu cenu (např. Dario Fo). Důkazem jeho současné obliby bylo i to, když se stal v roce 2019 hlavním hostem pražského Světa knihy a podařilo se mu zastínit dva nobelisty, Herthu Müllerovou a Maria Vargase Llosu. Na podium tehdy přišel devadesátiletý stařeček, opatrně a potichounku ševelící jen „Bonjour, bonjour“ a uklánějící se na strany. Když mu ale moderátorka předala slovo, ožil s neuvěřitelnou silou, jako by dostal elektrický šok. Vymrštil se z křesla a začal chodit po podiu, hovořit, máchat rukama jako černokněžník. Druhý den, když došlo na autogramiádu, táhla se fronta až k horizontu a organizátoři museli ohlásit, že každý si může nechat podepsat jen jedno dílo. Nakonec se stalo, že nejeden zájemce si frontu vystál hned několikrát.

Film jako sen

Obsáhnout celý smysl Jodorowského díla by znamenalo být hluboce vzdělán v kulturologii, antropologii a religionistice. Chtělo by to být vtažen do esoteriky, tarotu a Gurdžijevova učení Čtvrté cesty. Znát židovskou mystiku i magickou atmosféru Střední i Jižní Ameriky. Ve svých filmech surrealisticky naklání zrcadla reality, aby měl prostor nejen pro absolutní imaginaci, ale také se mohl pohybovat v čase a prostoru stejně nesouvisle, jak to umožňují pouze sny a filmy.


Alejandro Jodorowsky

(17. února 1929)

Chilsko-francouzský umělec. Pochází z rodiny židovských emigrantů, kteří do Jižní Ameriky přišli z Ukrajiny před první světovou válkou. Proslavil se především jako filmař kultovními snímky Krtek (El Topo, 1970) a Svatá hora (The Holy Mountain, 1973). Po neúspěchu filmu Zloděj duhy (The Rainbow Thief, 1990) se filmařsky na třináct let odmlčel, aby se poté pustil do posledního projektu, čtyřdílné filmové autobiografie, z níž zatím natočil první dva díly Tanec reality (La Danze de la Realidad, 2013) a Poezii bez konce (Poesía sin fin, 2016). Je rovněž autorem kultovních komiksů (Incal, Kasta metabaronů), románů a divadelních her. Je tvůrcem terapeutické metody Psychomagie a zabývá se léčbou v kontextu genealogického stromu.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!