Aktuální článek
Amedeo Modigliani: Tragický princ Montparnassu

Amedeo Modigliani: Tragický princ Montparnassu

  • Paříž v první pětině dvacátého století skýtala mnoho radosti i utrpení v oblasti života literárního i výtvarného. Těžko bychom však hledali tragičtější příběh zmařených ambicí než ten, který do dějin tohoto období vepsal malíř Amedeo Clemente Modigliani.

Paříž, jež byla v první pětině dvacátého století nazývána světovou metropolí, skýtala mnoho radosti i utrpení v oblasti života literárního i výtvarného. Provizorní ateliéry a přeplněné kavárny hostily chudé umělce a otřásaly se explozemi hořkosladkého veselí. Touhy a sny, jež se setkávaly s odporem osudu, proudily ulicemi jako kýčovitý proud podzimního listí. Těžko bychom však hledali tragičtější příběh zmařených ambicí než ten, který do dějin tohoto období vepsal malíř italsko-židovského původu Amedeo Clemente Modigliani.

Drahá Itálie

Poprvé si mohl prohlédnout krásy světa 12. července 1884 v italském Livornu. Narodil se do rodiny italsko-židovského obchodníka, kterému se bohužel nedařilo, a tak byla Modiglianiho rodina odkázána na život v chudobě. Již v dětství Amedeo prožil několik traumatizujících událostí, které jej přivedly na pokraj smrti a ovlivnily jeho cestu po zbytek života – zánět pohrudnice následovaný tyfovou horečkou, již opět vystřídal zánět pohrudnice. Aby toho nebylo málo, nakonec mu v plicích rozkvetla tuberkulóza, kterou se však mladíkovi podařilo zdolat.

Během svých cest, jež zařizovala matka, našel obrovské zalíbení ve starých mistrech. Vzhledem k zdravotním komplikacím nemohl absolvovat konvenční vzdělání a skončil na individuálních studiích u Guglielma Micheliho – toho času nejlepšího malíře v Livornu. Zde si osvojil malbu aktů, které jej později proslavily, a již tenkrát maloval nejčastěji po kavárnách a restauracích. To však pro člověka s tak chatrným zdravím znamenalo komplikace a opětovný rozkvět tuberkulózy. Nakonec musel kvůli zhoršenému fyzickému stavu studia u Micheliho ukončit. Neznamenalo to ale definitivní konec, později navštěvoval Akademii výtvarných umění ve Florencii a Institutvýtvarných uměnív Benátkách. Ve městě na vodě objevil i laciné pajzly, vykřičené domy a hašiš. Roku 1906 přesídlil do Paříže.

Avantgarda

Stejně jako budoucí nejvlivnější umělci té doby i Modigliani nalezl útočiště v proslulém polorozpadlém domě Le Bateau-Lavoir (Prádelní loď) a snažil se prosadit. To, co se naučil v Benátkách, mělo v Paříži mnohem silnější úrodnou půdu. Navázal kontakty s budoucími velikány, jako byl Pablo Picasso, a v roce 1908 prodal svá raná díla do Salónu nezávislých, kde proběhla první výstava, na níž se umělecky podílel. O rok později se prostřednictvím rumunského sochaře Constantina Brâncușiho seznámil s africkými sochami, jimiž byl naprosto uchvácen, a tak odložil štětec a snažil se prosadit jako sochař. Experiment obsahoval protnutí stylů jeho pláten s jeho sochami a africkým stylem. Bohužel, tento velký sen, jenž jej bude provázet po zbytek života, mu překazilo podlomené zdraví. Během tesání se totiž uvolňovala spousta prachu, která bolestivě putovala do jeho nemocných plic.

„Portrét je váš, pokud mne pozvete na skleničku vermutu!“

V roce 1914 zachvátila svět první světová válka, a to znamenalo velmi těžké časy pro pařížské umělce cizího původu. Přes hranice již neprotekly žádné peníze a umění přestalo jít na odbyt, kámen byl navíc velmi drahý a sochařství nadále zhoršovalo Modiglianiho zdravotní stav. Mnoho přátel, kteří mu pomáhali s výstavami a prodejem, využilo příležitost k získání státní příslušnosti a odešli na frontu. Modi, jak mu přezdívali přátelé (hříčka s francouzským maudit, tj. „prokletý“), byl statečný a chtěl se do války zapojit taky, avšak neprošel přes zdravotní prověrky. Beznaděj spojená s opuštěním snu o sochařství se tím ještě zhoršila a vybrala si daň na jeho duševním i fyzickém zdraví. Jeho osobnost prošla v Paříži značnou obměnou a během velmi krátkého období se stal známým bohémem.

Utrpení, to je Montparnasse

Amedeo plynule přešel k tomu, čím zabíjel volný čas ve svém posledním italském angažmá. Začal opět malovat, ale implementoval do svých děl své sochařské touhy. Portrét je přece socha na plátně. I přes trýznivé nenaplněné touhy nikdy nepřestal bojovat s nepřízní osudu. Umělci, kteří se tehdy vyhnuli odvodům a nemuseli tak na frontu, okupovali příznivé prostředí kavárny či spíše pivnice La Rotonde – hostinský po nich nepožadoval další konzumaci a bral od nich obrazy do zástavy, pokud měli příliš hluboko do kapsy. Modi byl legendárně velkorysý, vždy elegantně oblečen, byť v ochozených hadrech, nesl se jako princ. Křižoval kavárnu, sedal od stolu ke stolu, jedním tahem portrétoval přátele i cizince a hlásal: „Portrét je váš, pokud mne pozvete na skleničku vermutu.“ Někdy dokonce nevyžadoval žádnou kompenzaci a portréty jen tak rozdával.

Amedeo byl velmi výraznou osobností a okouzloval mnohé ženy. Mezi jeho velkými láskami byla například spisovatelka Beatrice Hastingsová, jež se mu stala modelkou i milenkou. Bydleli spolu téměř dva roky, během kterých Modi vklouzl pod záštitu opojného oparu alkoholu a drog. Mnohdy svou milenku bil a jinak týral a několikrát ji údajně prohodil oknem. I konec vztahu s Beatrice byl příznačně bouřlivý. Ruská majitelka jídelny, kde se tehdejší umělci okolo ateliérů v La Rouche (jež tehdy obýval i Modi) scházeli, připravila oslavu pro malíře Braqua. Hastingsová sem přišla s novým milencem, a to nebylo Amedeovi zrovna po chuti. Vytáhl tedy pistoli a nastala obrovská mela. Nakonec jej osazenstvo za pomoci Picassa vyhodilo na ulici. Tak skončil vztah nejen s bývalou přítelkyní, ale i Pablem.

Amedeo za obrazy potřeboval jen zálohy, které zpětně používal na neuhrazené útraty ze svých nekonečných flámů.

Později mu život protnula Nina Hamnettová – britská malířka. Povahou mu byla velmi blízká – alkoholička, promiskuitní bisexuálka a milenka téměř všech umělců pohybujících se v pařížské bohémské čtvrti Montparnasse. V tomto období se zhoršoval Modiglianiho zdravotní stav, jelikož stále pil a měl přemrštěné pracovní nasazení. Vnitřní souboj a beznaděj se promítala do jeho děl i života. Po pár skleničkách hlasitě zpíval, motal se ulicemi, oslovoval kolemjdoucí a provokoval vojáky na dovolence, několikrát se s nimi šeredně popral. Nejznámějším příkladem byla potyčka se srbskými vojáky, kteří jej zbili a nechali ležet v postranní uličce. Montparnasse byl tehdy rozličnými skandály a nemravnostmi vyhlášený, ale Modiho chování bylo moc i na standardy této čtvrti.

V Toskánsku však nikdy dlouho nevydržel, pouze načerpal sílu, neboť k tvorbě potřeboval utrpení – a utrpení, to byl Montparnasse.

Pil pořád víc a víc, jeho odpočinek často rušili popeláři, kteří ho budili, když potřebovali vyvézt popelnice, v nichž si několikrát ustlal. Stejně nekompromisní byl ve vztahu k lidem, kteří měli antisemitistické narážky – neváhal svůj původ bránit pěstmi. Přátelé na něj naléhali, aby se odjel léčit do rodné Itálie. V Toskánsku však nikdy dlouho nevydržel, pouze načerpal sílu, neboť k tvorbě potřeboval utrpení – a utrpení, to byl Montparnasse.

Smutek Jeanne Hébuternové

Do Paříže se nakonec vždycky vrátil a pokračoval tam, kde začal. Čerstvý se opět huntoval po barech. Silně ho trápila touha po nezávislosti. Jakožto umělec nezaštítěný žádnou zájmovou skupinou či školou velmi strádal. Jeho přítel Leopold Zborowski se snažil udělat první poslední, aby mu dohodil alespoň malinké přivýdělky. Obstaral mu ateliér, jenž malíř využíval jako noclehárnu, zatímco byt od Zborowského, který bydlel vedle, používal k malování svých modelek. Amedeova osobní válečná fronta pohlcovala stále více z jeho vnitřní kapacity, která měla být určena k boji s nemocemi. Svlékal se na veřejnosti, urážel a obtěžoval ostatní – rané práce buď zničil, anebo rozdal. Přesto v roce 1917 započal svou nejvýznamnější sérii obrazů skládající se z několika aktů a portrétů. Bohužel jim nepřisuzoval žádnou důležitost, protože se nepovažoval za profesionálního portrétistu – stále se ho držela vize sochařského mistra. Tato série byla nakonec určena k nezávislé výstavě v režii Berthy Weillové – byla to Modiho první sólová výstava. Policie však zhodnotila nahotu v obrazech jako nevhodnou a pohoršující a expozici ukončila.

Téhož roku poznal Modi devatenáctiletou studentku umění Jeanne Hébuternovou, jež si okamžitě získala jeho sympatie. Jeanne byla neproniknutelná bytost, z níž čišel nekonečný smutek. Z jejího hlubokého pohledu pod havraními vlasy se pozorovaným objektům podlamovala kolena a Modigliani se vášnivě zamiloval, přičemž se jeho láska stala častým portrétovaným objektem. Rodina Jeanne – silně katolicky založená – nemohla strpět, že se dcera tahá s nuzným umělcem, a co hůř, s Židem. Jeanne se tak s rodiči téměř rozešla a ti ji na oplátku nechali prakticky vydědit.

Byl velkým rváčem a bojovníkem. Svůj život však stále a dokola prohrával.

Ani Jeanne se však nedočkala žádného pohádkového vztahu. Vnitřní bouře sužující italského „proklatce“ až příliš často hřměla okolím, a tak se ani smutná dívka s hlubokým pohledem nevyhnula plejádě hádek a excesů. Hébuternová však milovala Amedea hluboce a upřímně a nakonec jej, za pomoci a nátlaku přátel, přiměla, aby se odebral do zdravějšího prostředí, které mu mělo pomoci se stále sílící tuberkulózou. Odjeli tedy společně do Côte d’Azur, konkrétně do města Nice. V roce 1918 mu Jeanne porodila dceru. Jeho malby se změnily, měly rafinovanou linii a začaly oplývat barvami. Nicméně lehčí a zdravější životní styl u Středozemního moře nemohl nahradit roky strádání po pařížských barech a umělcovu zdraví prospěl jen nepatrně.

Smrt tří

Roku 1919 se vrátili milenci do Paříže. Modigliani pronajal ateliér na Rue de la Grande Chaumiére, jenž byl kdysi užíván Gauginem. Amedeo byl velkým rváčem a bojovníkem, svůj život však stále a dokola prohrával. Jeho pití nabralo opět na intenzitě a Jeanne se ocitla na startovací linii, kterou před dvěma lety s milovaným umělcem opustila. Během seancí s modelkami prý každý tah štětcem doplňoval obrovským hltem rumu. Leopold Zborowski obcházel galerie s Modiho obrazy a ze zoufalství je prodával za pár šupů, aby malířovi pomohl. Amedeo po něm ani moc nevyžadoval – potřeboval jen zálohy, které zpětně používal na neuhrazené útraty ze svých nekonečných flámů. Jeanne mezitím otěhotněla podruhé, nic se však nedělo a vše zůstalo při starém. A životní styl kombinovaný s malířovým špatným zdravotním stavem spojily síly a chystaly se na finální výpad.

doporučujeme

Leopold stále naléhal, aby se jel Modi léčit do sanatoria v Alpách – bohužel marně. Na novoroční večer roku 1920 je Modigliani ve svém domácím prostředí v Rotundě, veselí se s přáteli a pije. Po divokém večírku se všichni rozcházejí do svých domovů. Modimu však cesta v nepříznivém a vlhkém počasí trvá několik hodin. Nemůže se pohnout, sedí na ulici a chrlí potoky krve. Nakonec se dopotácí do ateliéru, kde se svalí do postele. Záchvaty kašle ale neustávají. Jeanne se o něj snaží postarat, ale ze strachu neopouští byt. Po pár dnech, kdy začala být jeho absence v nočním životě Paříže podezřelá, se jej vydává navštívit jeho soused a malíř Ortiz de Zarate. Objevuje Hébuternovou, která drží Modiho v náruči. Amedeo už téměř nemůže mluvit, jen sténá: „Cara Italia…“ – milá Itálie… Doktor, který ve spěchu dorazil, nařizuje okamžitou hospitalizaci, už je ale pozdě cokoli změnit. Po desíti dnech chroptění je linie oddělující smrt od života prolomena a Amedeus Clemente Modigliani dne 24. ledna 1920 umírá na tuberkulózní meningitidu.

Den poté prosí jeho těhotná milenka Jeanne, aby se s ním mohla naposledy rozloučit v márnici. Údajně nad ostatky své lásky strávila celé hodiny, seděla tam mlčky se slzami v očích. Nakonec bere nůžky a stříhá si pramen vlasů, jenž nechává na Modiho těle. S hlubokým smutkem v očích opouští nemocnici a vydává se ke svým rodičům, kteří ji vzali na milost. Pár dní nato, kolem třetí hodiny ranní, se Jeanne Hébuternová probouzí, jde pomalu k oknu, překračuje zábradlí balkónu a ukončuje dva životy.

Za pouhých pět let po jeho smrti se jeho portréty ocitly na stonásobku původní hodnoty.

Amedeova pohřbu se zúčastnili všichni malíři, modelky, spisovatelé a básníci té doby. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére Lachaise. Ostatky Jeanne byly na přání rodičů pohřbeny na lokálním hřbitově Cimetière de Bagneux. Trvalo deset let, než se její ostatky přesunuly k Modimu.

Post mortem

Uběhlo přibližně pět let od Amedeovy smrti a lidé, kteří měli doma jeho portrét získaný za babku, skleničku vermutu nebo hezký úsměv, se mohli radovat. Za pouhých pět let byly jeho portréty na stonásobku jejich původní hodnoty. Tehdy však umělcovu tvorbu zastiňoval jeho životopis. V pozdějších letech, kdy všechny výstřelky a excesy postupně upadly v zapomnění, bylo Modimu přičteno obrovské uznání jakožto jednomu z nejvýznamnějších a nejosobitějších malířů oné bouřlivé etapy světového umění, kdy se bořilo, budovalo a stavělo na hlavu. Jeho život byl však oním kořením, bez kterého by obrazy, které jsou dnes nevyčíslitelné, nebyly tím, čím jsou.

Příběh jeho lásek a bouření stále inspiruje nejen malíře či spisovatele, ale i filmaře. Nejznámější stříbro-plátnová adaptace zachycující Modiglianiho (ztvárnil Gérard Philipe) život a vztah s milovanou Jeanne Hébuternovou (v podání Anouk Aimée) Milenci z Montparnassu z roku 1958 je jedním z klenotů francouzské kinematografie – leč fakticky ne úplně přesný. Rivalitu mezi Modim a Picassem pak zachytil snímek Modigliani z roku 2004. Modiglianiho zde ztvárnil Andy Garcia.

Amedeo Clemente Modigliani

(12. července 1884, Livorno, Itálie – 24. ledna 1920, Paříž)

Modigliani byl portrétista vyznačující se pevnými liniemi, asymetrickou kompozicí a protáhlými figurami. Významným aspektem jeho tvorby byla malba aktů. Mezi portrétovanými – pomineme-li jeho milenky, lásky, servírky a naprosto neznámé lidi – nalezneme výrazné pařížské osobnosti té doby. Plátna zdobí obličeje umělců, jako byli Jean Cocteau, Max Jacob či Juan Gris. Mezi jeho další současníky patřili i Georges Braque, Pablo Picasso, Chaim Soutine, Henri Matisse, Joan Miró a mnoho dalších. Ze začátku měl Amedeo velmi vřelý vztah s Picassem – přátelství se ale nakonec proměnilo v obrovskou rivalitu. Díla tehdy zneuznaného autora, jehož jediná sólová expozice vzbudila rozruch a byla zakázána policií, se dnes prodávají za horentní sumy. Ležící akt byl v květnu 2018 prodán ve veřejné aukci za 3,4 miliardy korun. To jej staví na čtvrtou pozici v žebříčku nejdráže prodaných obrazů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!