„Svůj první román jsem napsal za devatenáct nocí. Pil jsem pivo a skotskou a seděl tam jen v trenkách. Kouřil jsem laciný doutníky a poslouchal rádio,“ píše v dopise o svém románovém debutu Na poště. Více než u nás už je populární jen v rodném Německu. Dost možná jste od něj něco četli. Přečtěte si teď něco o něm.

Dýmka s tabákem k němu patřila od rané puberty. Po návštěvě Paříže ho parnasisté naučili hulit hašiš a chlastat absint, trademark prokletých básníků. Rozrušoval smysly a psal nesmrtelnou poezii. Sláva jeho drogou nebyla. Odvar z makovic a morfium mu ulevovaly při tragickém umírání. Nakonec na bolesti působilo už jen opium lidstva. Workoholik, grafoman, chodec, náruživec, génius, maniodepresář, emigrant. Proč přestal psát básně, když mu to tak šlo, a za co jsou mu vděční rastafariáni?