Mnoho ze stovek tisíc vojáků, kteří byli v oněch neblahých srpnových dnech roku 1914 vyhnáni na bojiště první světové války, posílalo polní poštou nejen dopisy, ale i básně. Ze všech těch především příležitostných veršů, jež plnily podobnou sociální funkci jako dnes zprávy na Twitteru, se jich do dnešních dob nedochovalo mnoho.
Z těch, co se dochovaly, jsou nejpůsobivější básně sedmadvacetiletého c. k. zdravotníka Georga Trakla, obzvláště ta, již napsal po krvavé bitvě u města Gródek ve východní Haliči: „Navečer znějí podzimní lesy smrtícími zbraněmi, zlaté roviny a modrá jezera, nad nimi se valí temněji slunce; noc v objetí svírá umírající válečníky, divoký nářek jejich rozbitých úst…“ Byla to jeho poslední báseň, barvité a sugestivní svědectví o krutosti války a o smrti.
Cheryl Shumanová (* 1949 USA, marketérka, propagátorka konopí a konopné kultury) je americká marketingová královna, která již přes dvacet let vede soukromý Beverly Hills Cannabis Club (BHCC). Vidí v množství vznikajících komunit, jež se zabývají pěstováním konopí, velké výhody a značný budoucí potenciál, a tak se rozhodla, že bude inspirovat k tomuto podnikání i další ženy.
Na světových pódiích byla největší jazzová zpěvačka všech dob jako doma. A přesto zemřela chudá jako kostelní myš. Život Billie Holiday osciloval mezi extrémy. Mezi frenetickým potleskem, vězením, zneužíváním, osamělostí a drogovou závislostí. Zpívala v Carnegie Hall stejně jako v zaplivaných lokálech. K jejím obdivovatelům patřili režisér Orson Welles anebo Frank Sinatra. Clark Gable se prý kvůli ní popral. Zpívala tak, jak žila. Občas až se znepokojující intenzitou. Říkali jí, že nikdo neumí dát slovům „hlad“ a „láska“ takovou sílu, s jakou je zpívala ona. „Možná to bude tím, že vím, co ta slova znamenají,“ odpovídala.
Když se redakce rozhodla, že do tohoto adventního čísla uděláme rozhovor právě s ním, nebyl jsem si jistý. Jelikož dost zapomínám, nevzpomněl jsem si, že se známe jako kolegové, proletěl jsem spěšně jeho vystoupení na Stream.cz, přečetl si, že je odsouzen k obecně prospěšným pracím, které vykonává snad tím, že dělá strašidlo na jakémsi hradě, a ptal jsem se sám sebe, na co se ho mám, sakra, ptát, co mi tak může říct a co je vlastně zač, ten Jiří Maryško? Nechal jsem to tedy víceméně osudu a byl jsem velice mile překvapen. V kavárně Vinohradského divadla jsme si parádně popovídali s chlapíkem, který stoprocentně dostál své pověsti buřiče a titulu osobnost roku.
„Jestli chcete fotit naše lidi, musíte se s nima domluvit,“ upozorňoval naši fotografku a mezitím nenuceně rozmlouval se „svými lidmi“, tedy klienty nízkoprahového střediska Drop In, kteří si sem přišli vyměnit špinavé stříkačky za čisté, udělat si test na AIDS nebo se jenom osprchovat a posedět. Na zastrčeném a ospalém náměstíčku v samém centru Prahy, jež má zvláštní jméno Boršov, kousek od Národního divadla, s námi mžoural do odpoledního slunce, upravoval cedulku na dveřích a vůbec se choval jako doma. Ještě aby ne. Ivan Douda, jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších českých psychologů současnosti, specialista na závislosti, spolu s MUDr. Jiřím Preslem v roce 1991 Drop In založil a udělal tak současné české drogové politice obrovskou službu. Díky prozíravé prevenci a modernímu přístupu k drogové problematice se mu právě výměnou injekčního materiálu toxikomanům podařilo to, co v jiných zemích nešlo zdaleka tak hladce. Totiž že se v České republice s porevolučním rozšířením drog nezačal šířit virus HIV a dodneška je zde infikovaných absolutní minimum. Nikdo mu za to ale žádnou medaili nedal, i když by si ji sakra zasloužil. Ale on nám dal. Erudovaný, vtipný a zábavný rozhovor.
Hodně lidí, kterým jsme řekli, že jedeme dělat rozhovor právě s ním, na nás nevěřícně valilo oči a říkali, že to snad ne, že jsme se v redakci snad úplně zbláznili, dělat rozhovor s takovým hovadem od pohledu, že to snad ani nebudou číst a podobně. Začali jsme se těšit o to víc. Prozkoumat a zjistit, co způsobuje tak silné reakce, bylo přinejmenším lákavé. Pavel Novotný, který si kvůli těmto lidem kdysi sám pro sebe vymyslel přezdívku protekční spratek, prý aby je předběhl, v žádném případě není hovado, ale upřímný, vtipný a vzdělaný bojovník s velkým rozhledem a klukovským smyslem pro spravedlnost. Možná, že po přečtení tohoto rozhovoru spousta lidí změní názor. Anebo taky ne.
Byla výjimečně talentovaná a obdařená silným a neuvěřitelným hlasem, ve svých textech byla přímočará a až bolestně upřímná, ale pod tlakem úspěchu a veřejnosti se ukázalo, jak je také nesmírně zranitelná.
Celá Holešovická tržnice připomíná barevný mezinárodní cirkus. Jenom si tam většinou lidi nestojí na hlavách a nemetají kozelce. Nejsou na to trénovaní a nemají tu správnou disciplínu a výcvik. Kdyby ale zavítali do hal 7 a 8, kde se nachází centrum nového českého cirkusu a alternativního divadla, viděli by. Jatka 78, domovská scéna cirkusáků z divadla La Putyka, s jejímž šéfem a zakladatelem Rosťou Novákem máme dnes smluvený rozhovor. Znám ho už dlouho, ale vždycky mě dostane svojí spontaneitou a neuvěřitelně pozitivní energií, ať to zní jakkoli ezotericky. Otevřel nám a se svým kloboučkem vypadal úplně jako klasický principál a komediant se vším všudy. Takových dneska moc nepotkáte. Natož v jeho věku. Ten den jedna jeho schůzka stíhala další, přesto si na nás udělal čas a odpovídal soustředěně, upřímně a s plným nasazením, prostě zrovna tak, jak žije svůj život a řídí celý ten cirkus. Mám pocit, že by se z něj měla vyrábět antidepresiva.
Berlín – Schöneberg, rok 1976. Majitelka činžovního domu na Hauptstrasse 155, Rosa Morathová, má starosti. Jeden z jejích nájemníků, jistý advokát, se trošku zbláznil. Ze svého sedmipokojového bytu vytvořil komunu a všechny stěny natřel načerno. Na ulicích demonstrují levičáci, které nevzali do parlamentu a které, podle majitelky domu, podporují „komouši z Východu“. A teď to vypadá, že se usadí i v jejím domě. A tak se Rosa rozhodne problémového nájemníka vyhodit. Zazvoní u jeho dveří, sečte mu všechny jeho prohřešky takovým způsobem, že se ten ze svého černě vymalovaného bytu okamžitě vystěhuje. Rosa tedy hledá nového. Zatímco přemýšlí, jak byt zrekonstruovat a za co, zjeví se žena, která jí navzdory všemu očekávání slíbí, že by si zájemce, jistý britský umělec, zrenovoval byt na vlastní náklady, a zda je jí to takto vhod. Majitelka domu je nadšena.
Když jsme do čísla 32 tohoto časopisu dělali rozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou, sama nám vnukla nápad vyzpovídat hlavní představitelku jejího posledního a oceňovaného časosběrného snímku Mallory. Zajímalo nás, jak žila jeho hlavní hrdinka ještě před tím, než začalo třináct let trvající natáčení filmu, kdy kradla, byla v kriminále a na heroinu. Slovo dalo slovo a my se s Mallory sešli v její domovské Špeluňce v Nuslích, kde mají pivo za dvacku.
