Sjel jsem z tankodromu D1, ve Žďáru nad Sázavou koupil kytku, dojedl grilované kuře a mastnými prsty jsem už snad podvacáté vytočil Idino číslo. Nebere. Jsem skoro sto šedesát kiláků od Prahy, jedu Vysočinou, klikatými asfaltkami, navigace selhává a Ida to stále nebere. Už je to skoro jedenáct let, co jsem u ní nebyl, co jsem ji neviděl, a ještě k tomu jedu pozdě. Ida rozhovory běžně nedává, nemá na to čas. Ale na mne si dnešní den vyhradila. Jediný volný ve svém nabitém programu. Asi mě má ráda. Schválně. Zeptám se jí na to na konci rozhovoru.
Mudr. Eva Tomková Zachraňovala Jirouse a kdyby byla starší, možná by seděla v base stejně jako on. Její máma totiž byla jednou z nejvýznamějších disidentek v socialistickém Československu.
Vzhledem k první otázce tohoto rozhovoru považuji za nutné alespoň stručně se popsat. Je mi 42 let, měřím 173 cm, vážím přes 80 kg, jsem neholený, na prsou i zádech ochlupený, proplešlý, pytle pod očima, vrásky a jiné degenerativní změny v obličeji i na těle nevyjímaje. Jen si to představte…
Věčně hostující uječená zpěvačka s touhou po kvalitní inseminaci. Se svou váhou vždy souhlasí.
Kdyby Albert Hofmann věděl, k čemu všemu budou jeho objevy sloužit, asi by se divil. Určitě viděl i krátký film, kde jsem já. Asi se zděsil nebo se hrozně smál. Ač nepochybně jeden z největších vědců světa, musel to být veselý chlapík. To bezesporu. Jinak by přece neobjevil to, co objevil. Navzdory mé zkušenosti s jeho objevem, dávám za pravdu jeho slovům, že člověk musí žít v souladu s přírodou. Tak snad se jako on dožiju aspoň 102 let. A’t mi promine formu volného verše, když já sám jsem spoutaný. Slavíte-li Bicycle Day, slavte i Den těch, co jsou na vozíku o čtyřech kolech. Everyday.
Už jsem s ním nemluvil několik let a o to víc jsem se těšil. I když jsme nikdy nebyli kamarádi na život a na smrt, vždycky mi bylo v jeho společnosti strašně dobře. Je totiž nezvykle přímý a spontánní a to, že je vlastně docela velká hvězda, vám vůbec nedá najevo. Přišel jsem do klubu divadla ABC o pět minut dřív, než byla domluvená schůzka. Když jsem otevřel dveře, šéfová klubu mne posunky vypoklonkovala zpátky na chodbu. Jen škvírou mezi dveřmi jsem zahlédl, že Ivan právě natáčí rozhovor o svém posledním hudebním počinu právě pro divadlo ABC. Dal jsem si tedy na chodbě cigáro a nervózně pročítal otázky, které jsem si připravil. Dělal jsem to, ostatně jako většinu věcí, na poslední chvíli. Tohohle rozhovoru jsem se trochu bál. Domlouvali jsme ho narychlo. Snad to nepodělám.
Zabouchnout se v Crossu, to se hned tak někomu nepodaří. I když, co já vím? Mně…
Oddaný řidič, trpící sklony k melancholii a alkoholismu. Houbař, modelář a sběratel čehokoliv, co byť vzdáleně připomíná sedmdesátá léta. Lenoch.
Nebylo to jednoduché, protože mě zrazovaly mé vlastní pocity. Z velkého respektu se vám někdy roztřesou kolena. Vždy jsem ji měl za ikonu. Alespoň od té chvíle, kdy jsem začal vnímat film. Jednou jsem ji potkal v pražské Tróji s boxerem a malým pudlíkem, jehož jméno jsem tehdy ještě neznal. Šel jsem proti ní a nevěděl jsem, jestli se jí mám poklonit. Zní to trapně?
VĚRA CHYTILOVÁ
Nezní! Přemýšlel jsem o světových filmových režisérkách. Hledal jsem ve své mysli a nacházel jsem: Sofia Coppola, Leni Riefenstahl, ta blonďatá, co přebrala Oscara za svýho muže…
Uf! Nemůžu.
Nemůžu najít v historii filmu mnoho jí rovnocenných dam.
Chápete to! Udělal jsem rozhovor s jednou z nejlepších na světě! Patří mezi těch pár prvních, kteří povýšili filmovou tvorbu z řemesla na vysoké umění. Od vynálezu kinematografu (1895) se takhle velkých režisérek narodilo opravdu velice málo.
Je příznačné, že se vždycky podepisoval Mickey – jako Mickey Mouse. Cítil v tom asi jistý pel nedostupných a tolik vytoužených USA. A černý Ray-Bany. Prsteny, řetězy, platinový vlasy! A Rádio Luxembourg…
