Svoje první pivo jsem si dal ve čtrnácti. Šel jsem z gymplu a starší kluci, což byli samozřejmě obrovský idoly, nás vzali sebou. Nechutnalo mi to, ale když jsem vypad z hospody U Loučků, svět krásně svítil a ten pocit štěstí a velký nádhery byl nepopsatelnej.
Sedím v pražském klubu Energym v Holešovicích. Marquinho sedí proti mně a živě gestikuluje. Právě se stávám svědkem cesty z Afriky přes Jižní Ameriku do Evropy. Nebo chcete-li z patnáctého století do jednadvacátého. „Bez snů nejsi člověk, rozumíš,“ říká mi šéf české pobočky Axé Capoeira a usmívá se.
Dorazil jsem na udanou adresu. Nikde jsem ovšem neviděl ceduli, ani na zvoncích nebylo nic. Zavolal jsem. „Joo, voni to lidi často zničej,“ řekla mi žena do telefonu.
