V ostře řezaných kopcích severoitalského regionu Piemont jsem se objevil vlastně úplnou náhodou. Samozřejmě pokud věříš, že náhody existujou. Jeden den sedíš na baru s poněkud formálněji oblečenou blonckou, co má obrovskou hlavu a ještě větší srdce, a za dva tejdny balíš. V tomhle případě kufry. A pak už sedíš v letadle, všechno máš zaplacený, a než stačíš usnout, přistáváš v Bergamu. Autobus. Dálnice. Milán.
Partička slušně oblečených studentů prestižní vysoké školy sedí ve sklepě a směje se jako šílená. Právě si dali svého prvního jointa. Černobílým bijákem provází varovný hlas postaršího bílého muže. O pár týdnů později mládenci svým trávou zamlženým mozkem přišli na nový způsob, jak otevřít pivní lahev – rozbili hrdlo, jeden sklo spolykal, druhý si pořezal ústa, přičemž si toho ani nevšimli a dál se smáli jako pominutí. Pak už to jede: háčko, ztráta všech přátel, peněz, zálib i chuti do života.
Na stěně zatuchlého pokoje visí plakát Grety Garbo, v prostoru před pohovkou připomíná přítomnost velkoplošné obrazovky už jenom světlý obdélník na stěně. Při pohledu z okna lze mezi jehličnany spatřit vlakové nádraží na západním předměstí Stockholmu, slabě zářící uprostřed okolní tmy. Noah v pravé ruce křečovitě svírá mobil a levou se v předklonu opírá o nízký dřevěný stůl, na kterém kromě zbytku chipsů, nedopalků a auto-moto časopisu leží několik injekčních stříkaček a pár prázdných psaníček.
Čau lidi, tak tenhle rošťák je Marek, náš přítulnej vlčák a guru sociálních sítí. Je mu skoro pětačtyřicet a svého současného páníčka potkal přibližně před šesti lety. Jistě chápete, že tímhle jsem musel začít. Teď budu chvíli psát o něčem úplně jiném, ale to jenom abych se k tomu na konci zase vrátil. Samozřejmě nezapomenu přihodit jednoruké dítě nebo aspoň týranou želvičku.
Vejdete do obchodu, pozdravíte a za chvíli si už z pultu berete kaktusový žvejky, usušenou paličku konopí v průhledné plastové dózičce a zapalovač s osvaleným polonaháčem, co vzdáleně připomíná Aquamana. Platíte, loučíte se, odcházíte.
