Otevřený dopis Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.
Dnes načneme téma, které si zatím nedokážeme představit. Pomáhající služby pro lidi s drogovým problémem v době, kdy bude regulovaná dostupnost – tedy po skončení prohibice. Pro mnohé děsivá představa.
V minulých číslech jsem se pokusil snést dostatek argumentů, proč současná prohibiční politika některých látek, jako je konopí, nemůže fungovat. Pokusím se proto nastínit, co tedy fungovat může a kde k tomu bereme informace.
Posledně jsem se dotkl kontroverze ohledně poptávky versus nabídky po drogách. Toto téma je zcela klíčové pro tvorbu takzvané protidrogové politiky. Celosvětová kontrola některých návykových látek vychází totiž z předpokladu, že když se podaří potlačit nabídku drog, problém zmizí. A nejde o úplnou chiméru.
Pojďme se dnes podívat na „ekonomiku závislostí“. Neposkytnu zde ucelený pohled, ale zkusím poukázat na některá opomíjená a možná i zamlčovaná fakta.
V rámci svého seriálu o limitech prohibiční politiky se tentokrát budu věnovat základnímu dilematu adiktologie, a tím je otázka, co vůbec může fungovat v takzvané protidrogové nebo, chcete-li, drogové politice.
Chtěl bych se dnes představit trošku jinak. Česká média, především ta veřejnoprávní, na rozdíl od různých politiků musím spíše pochválit, protože mi v roli národního protidrogového koordinátora vždy dávala prostor mluvit odborně a o skutečných tématech. V tomto médiu bych ale chtěl především shrnout zkušenost svých celých 28 let práce s konkrétními lidmi, a to nejen v roli vysokého státního úředníka. Mám nyní před očima konkrétní příběhy lidí, kteří zemřeli předčasně a zbytečně, ale právě i těch, jejichž příběh „závislosti“ nabral někdy až pro mě dechberoucí a zázračný obrat.
