Mezi témata, které už nějakou dobu hýbou pěstitelskou a zpracovatelskou konopnou scénou, jednoznačně patří na jedné straně indoorové pěstování, na straně druhé využití nekonvenčních odrůd nezapsaných ve Společném katalogu odrůd druhů zemědělských rostlin publikovaném v úředním věstníku EU. Zejména otázka, zda a nakolik jsou tyto možnosti legální.
Ne nadarmo je v katolické tradici pýcha jedním ze sedmi kardinálních hříchů. A bohužel se nevyhýbá ani konopné komunitě. Začasté ve formě přesvědčení „nedělám nic špatného“ a „za to, co dělám, mě nikdo trestat nemůže.“ Ale jak praví v názvu článku odkazované lidové rčení, nic se nesmí přehánět, nebo se nakonec vždy ucho utrhne.
Španělské konopné kluby jsou i po osmnácti letech své existence (v roce 2001 byl oficiálně založen první z nich) jedním z nejzásadnějších konopných fenoménů dneška. Dnes se trochu blíže seznámíme s podivuhodnými podmínkami jejich existence a stručně si vysvětlíme, proč se zřejmě v jiných zemích nedaří tuto cestu v adekvátně masovém měřítku následovat, přestože konopné kluby důsledně oddělují konopí od trhu tvrdých drog a tím působí v rovině prevence mnohem účelněji než libovolná restrikce.
Předpokládejme, že každý z pravidelných čtenářů naší rubriky a nemálo z těch, kteří do ní zabloudí alespoň občas, má za sebou zdraví i rozum deformující zážitek „čtení právního textu“. Většina prvočtenářů prochází při této zkušenosti, neodloží-li takový dokument včas stranou, všemi pěti běžnými stadii modelu Kübler-Rossové, tedy popíráním („Takhle to tam napsáno být nemůže!“), hněvem („Který idiot to takhle napsal?“), smlouváním („Dočtu to, jen jestli to bude dál alespoň o trochu srozumitelnější…“), depresí („Nebude!“) a smířením (většinou v podobě odložení dokumentu po vzoru čtenářů méně odhodlaných).
S ohledem na stále poměrně omezené zdroje léčebného konopí a objektivně nešťastně restriktivní úpravu i praxi jeho předepisování (přes nesmírně záslužný boj některých pacientů a jejich rodinných příslušníků, zejména pana Zdeňka Majzlíka a jeho dcery Martiny Kafkové), stojí mnozí čeští nemocní před těžkou volbou, zda se stát konopným pacientem de lege, nebo se spolehnout na (samozřejmě protiprávní) samoléčbu, popřípadě tyto dvě možné varianty postupu určitým způsobem kombinovat.
Název našeho článku je protentokrát snad dostatečně výmluvný a aktuální téma popisuje bez chození kolem horké kaše. Jaký je legální status moderních odrůd konopí s vysokým obsahem CBD (a do budoucna možná i jiných kanabinoidů) a označením typu „medical“? Jak je to s jejich pěstováním a jaká jsou největší rizika, na která je přitom třeba pamatovat? Na všechny tyto otázky se společně podíváme a prozkoumáme i některé související otázky konopné problematiky.
Dnešní díl našeho seriálu je vydáván s jistým rizikem. Výjimečně hrozícím nikoli ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale spíše pravidelných čtenářů našeho seriálu. Protože obdobné problematice jsme se už společně věnovali, a to hned v jeho prvních dílech. Ale opakování je matkou moudrosti, legislativa i rozhodovací praxe se vyvíjí a ne každý čtenář je i pamětníkem. Takže vzhůru na trochu toho oživování užitečných znalostí.
Nenechte si vemluvit, že existují cimrmanovská zločinecká esa z povolání, která se chytit prostě nenechají. Ba co víc. Každý z těch, co se jim trestná činnost stane zaměstnáním nebo životním stylem, nakonec stane před soudem a vyslechne si slova: „… je vinen… a odsuzuje se…“. A protože záliba v látkách kvalifikovaných právním řádem jako omamné a psychotropní, popřípadě návykové, má k trestné činnosti až nezdravě blízko, tentokrát se zevrubně podíváme na dvě základní skupiny skutkových okolností nadepsaných v podtitulu dnešního článku, které v trestním řízení ovlivňují především soudem ukládaný trest. A i když se může zdát, že je název tohoto článku produktem ryzí náhodnosti, není tomu tak – jak sami zjistíte, málokterý aspekt trestního práva vám dá tolik možností legitimně realizovat své vypravěčské nadání a fantazii.
Podívejme se dnes na zoubek užívání omamných a návykových látek v rámci vyznávání náboženské víry a při provádění obřadů náboženské povahy. Nikoli nějakým antropologicko-etnologickým pohledem, jak je na stránkách magazínu Legalizace obvyklé, ale tím naším suchým a úmorným pohledem právnickým. Tedy: co se smí a nesmí z pohledu českých obecně závazných právních předpisů, proč tomu tak je, a k tomu si představíme i nějaké ty širší souvislosti. A začneme pěkně od podlahy.
Dnešní článek je nazván zcela přímočaře a předestřeného tématu, to jest právního rámce „svévolné“ samoléčby konopím, se v něm budeme i držet. Laskavý čtenář jistě odpustí, že vynecháme ty nejznámější a v některých případech až zprofanované kauzy s četnými ohlasy z mediálního světa. Ačkoli jde mnohdy o případy lidsky velmi silné, my žádné zábavné senzace nehledáme. Nás zajímají situace a postupy standardizované a obvyklé. Takové, kterých se lze držet a replikovat je, ze kterých si lze vzít poučení a vyvarovat se jich, a podobně.
