
Už pošestý vám odtajňujeme registry našeho klubu. Když někdy trochu víc kalíte, tak je vám druhej den akorát blbě. Nás ale ráno navíc přepadnul agent. Možná, že nás nechtěl rovnou rozstřílet, ale pistolí na nás mířil. A tak jsme si večer spravili chuť. Jednou provždy jsme vyhodili nácka Lojzu Hladíka. Krev při tom kupodivu netekla, snad jen pár slz.

Už popáté vám odtajňujeme registry našeho klubu. Náckové nám pěkně zavařili a vrthla na nás zásahovka. Dj Bedřicha sebrali za pouštění fašounskýho punku, kterej ale nepouštěl. Nás nesebrali, protože tu pikslu s hulením prostě nenašli. A Standa Bluma to všechno viděl, natočil a pustil do večerních zpráv.

Už počtvrté vám odtajňujeme registry našeho klubu. Tunell začala nějakym omylem navštěvovat i parta rozdivočelejch nácků. Jejich vůdce, jistej Lojza Hladík, kterej se shodou náhod narodil ve stejnej den jako ten největší vůdce všech nácků, se tu minule rozhodl oslavit i svoje narozeniny. Jak se dalo čekat, trochu se to zvrtlo a Tunellem začaly lítat nepříjemný vlny živočišný agresivity a divoký tóny rasistický muziky.

Už potřetí vám odtajňujeme registry našeho klubu. S džezovym trumpetistou Majzlem jsme si splnili sen a otevřeli vlastní klub. Majzlův strejc je prej moc šikovnej truhlář, ale místo baru, kterej nám slíbil vyrobit, vykradl sklad s vodkou a nahej pak běhal mezi autama. Skončilo to rvačkou s taxikářem. Taky jsme zjistili, že nad náma bydlí tajnej agent s obrovskejma mušíma očima. Ale nemá nás asi vůbec rád. A od tý doby, co nás označil za mladý hovna, mu chodíme pod okna schválně kouřit jointy.

Už minule jsme vám začali odtajňovat registry našeho klubu. A jak to teda vlastně minule bylo? S džezovým trumpetistou Majzlem, kterej si občas přivydělává jako amatérskej vyhazovač ve snobáckejch barech, ale přitom se nikdy nechce prát a o všem moc přemejšlí, takže se na ochranku vlastně vůbec nehodí, jsme vybílili konta našich rodičů, teda vlastně byly to spíš naše konta, a rozhodli se otevřít si vlastní klub. Možná huličskej, možná rockovej, možná obojí. Mysleli jsme, že to bude jen pro nás a pro naše kámoše, co se rádi jen tak flákaj jako my. Pro náš záměr jsme si našli super místo hned vedle takovýho tajemnýho tunelu. Bylo to ve starym domě s podivnejma nájemníkama, krásně omlácenou fasádou a přímo vedle oken vyšších pater probíhala rušná železniční trať. V suterénu jsme teda začali budovat náš Tunell. Takže přes den tu duněly vlaky, večer pak naše muzika.

Svoboda! Svoboda byl ten hlavní impuls, kterej podtrhl rozhodnutí otevřít si rokovej bar, klub. Někdo tomu říkal rokáč, no, jestli chcete, ale mně tohle označení přišlo dycky děsně buranský. Jednou tam dole ve městě prostě vzniklo místo, kde jsme chtěli bejt od rána do večera jen se svejma kámošema, v klidu si tam popíjet, hulit a poslouchat dobrou muziku. Možná trochu naivně jsme věřili, že si budujem svět, kterej se nemusí řídit žádnejma idiotskejma pravidlama zvenčí. Ale čím víc toužíte po svobodě, tím víc zjišťujete, jak je křehká, a jak i ona má svý hranice. Stačí, když nad vámi bydlí komunistickej agent, do klubu vám začnou chodit neonacisti a co si neohlídáte, to vám do sběru odveze umouněnec na rozvrzaný kárce. A ruská mafie, ta si vás jednoho dne prostě sama najde.