Pražská psychedelická klinika Psyon začala vloni v listopadu nabízet ketaminem asistovanou terapii – tedy jedinou…
Před pěti lety vznikly ve Španělsku s velkou pompou ženské konopné organizace. Dnes je španělské…
Konopná rostlinka se vine libanonskou historií dost možná od dob Římské říše. Libanon je třetím…
„LSD je jako bitcoin. Můžeš jej s lidmi vyměnit za jídlo či tabák, aniž bys…
Údolí sevřené mezi oranžovými vrcholky pohoří Sierra Nevada v jižním Španělsku přitahuje lidi vzpírající se…
Jakub Černý a Roman Hloušek jezdili pod záštitou Společnosti Podané ruce mezi lety 2014 a 2018 do Afghánistánu za účelem šířit zde opatření harm reduction neboli minimalizace rizik a škod. V Afghánistánu je na drogách závislá přibližně desetina dospělé populace, ale i mnohé děti, chybí zde informace, pracovníci i finanční zdroje. O drogové situaci v zemi, která je dlouhá léta největším světovým producentem opiátů, jsme hovořili s Romanem Hlouškem.
„Jo ták, prostě si jdete šlehnout,“ píše můj konzervativní žák, když mu vysvětluji, že tento víkend čas na výuku angličtiny nemám, neb 18. a 19. říjen trávím na Česko-slovenském psychedelickém fóru. Žádná reakce by nemohla lépe demonstrovat, jak moc tu osvěta o psychedelikách chybí. Jiní přátelé mě pobaveně vybízejí, ať jim nakoupím zásobu houbiček.
Jonathan Lubecky sloužil jako americký voják necelé dva roky v Iráku. Jedné podzimní noci roku 2006 vybouchla kousek od něj bomba. Byl zrovna na záchodě a přežil prý pouze díky tomu, že si v rozespalosti na záchod sedl, místo aby stál.
„Víš, proč je dobré vypít přesně pět panáků?“ pokládá mi hádanku drobný sedmdesátník, zatímco mi – popáté – dolévá vodku. „První je pro zrak. Druhý pro čich. Třetí pro chuť. Čtvrtý pro hmat. A pátý?“ pozvedá muž obočí a sklenku. „Pro sluch?“ odtuším. „Pro srdce. Protože srdcem máme poslouchat,“ mrkne spokojen, jak moudře mne nachytal. Věru bláhové očekávat v království mystiky a poezie logickou odpověď. Zanedlouho do sebe ovšem vyklopí panáka šestého a sedmého, a tak se i na sluch dostane.
„Hele, kolik je tomu medvědovi, co jí marihuanu?“ ptá se kolegy s potutelným úsměvem veterinář působící v plzeňské zoo Jan Pokorný. „Třicet sedm? To už by v přírodě nežil – neulovil by si sám potravu,“ obrací se zpátky ke mně. Několiksetkilová šelma odevzdaně leží za mříží a jediný pohyb, který vykonává, je koloběh nádechů a výdechů. Na tlapy postaví medvědího starce až piškoty. „Podívejte na něj, typický uživatel konopí, jenom spí a žere,“ vtipkuje veterinář.
