Když doktor Robert Freymann dorazil večer 12. března 1955 do luxusního hotelu Stanhope v New Yorku, byl jeho pacient už po smrti. Na křesle před televizí ležel saxofonista Charlie „Bird“ Parker. Tři dny bojoval v luxusním apartmá baronky de Koenigswarter se smrtí. Ačkoli byl na pokraji života, odmítal převoz do nemocnice. Teď už byl možný pouze převoz na patologii. Tam odhadl lékař právě přivezené mrtvé tělo muže na věk mezi padesáti až šedesáti lety. Ve skutečnosti však pacient zemřel čtyřiatřicetiletý. Příčinou smrti bylo selhání srdce a pokročilá cirhóza jater, v jejímž důsledku mu zřejmě praskly jícnové varixy. Rok před smrtí už Parker sice nebral heroin, ale kompenzoval ho litrem whisky denně.
Ulice jsou různé. Staré, nové, zapadlé, rozlehlé, kypící životem i pusté, úpravné i zanedbané. Jsou všude. Spojují, jako magnety přitahují život za zdmi domů do veřejného prostoru. Anebo také rozdělují, mnohdy se v nich tvoří dějiny, lidé se na nich radují, někdy i umírají v boji. Ulice velkoměsta jsou rušné a plné lidí, ale zároveň v davu poskytují jistou míru opuštěnosti a osamění. Fotograf Jan Mihaliček v nich právě tohle nachází.
Dva metry vysoký, holohlavý a zcela nepřehlédnutelný muž, odborník na telekomunikace, spisovatel, blogger, muzikant, plavec, cyklista a surfař Ivan Dérer (nar. 1966) už před mnoha lety vyměnil pražské Nusle za nejznámější brazilské velkoměsto. To mu ale nebrání vůbec v tom, aby se neangažoval například ve změně politické reprezentace v Čechách. Před několika lety kandidoval do parlamentu za české Piráty. A tímto rozhovorem také potvrzuje, že nejen v Praze je blaze.
Vlastně nikdy nikam nevstupuje sama. Má je všechny s sebou: Mick Jagger sedí proti ní u stolu, Bob Dylan si sedá do rohu místnosti. A taky Keith Richards. A Jimi Hendrix a David Bowie… všechny své dávné aférky si Marianne Faithfullová, nejkrásnější tvář Londýna šedesátých let, vleče s sebou jako těžký kufr. Přitom toho sama coby fascinující zpěvačka dokázala tolik, že se nedá označit za pouhou múzu rockových hvězd.
Bez něj by byl jazz jednoduše nudný. Vnesl do něj revoluční styl a ti nejslavnější světoví jazzmani do toho šli s ním. Jeho hudba, image i způsob oblékání byly výrazem toho, že byl zřejmě nejslavnějším a nejvlivnějším jazzovým hudebníkem 20. století. A jeho příběh je právě proto plný triumfů i pádů, drogového rauše, netrpělivosti a věčného neklidu.
S pražským kavárníkem Ondřejem Kobzou je nejlepší se sejít na střeše. Na střeše Paláce Lucerna těsně vedle Václavského náměstí. Na střeše, která desetiletí chátrala a pustla, dokud jí tento nadšenec a dobrodruh nevdechl před několika lety nový život. Otevřel střechu lidem, kteří si z členitých teras mohou vychutnat neotřelý výhled na Prahu, poslechnout si dobrou hudbu nebo přednášku či diskusi o nejrozličnějších věcech. Je tam neustále živo. Terasy jsou pokryty trávníkem, a když je zrovna ticho, slyšíte cvrlikat malé ptáčky ve voliéře či králíky ve výběhu chroupat mrkev. Ondřej Kobza jako velice zaneprázdněný člověk: i během našeho půlhodinového rozhovoru musel odjet na Masarykovo nádraží zkontrolovat, co se stalo s tam umístěným pianem. Jel na koloběžce, a než jsem stačila říci Palác Lucerna, byl zpátky.
Ulice umí být přívětivá ve dne a plná temných stínů, když se zešeří. Tu temnou, odvrácenou stranu ulice zná velmi dobře László Sümegh, Maďar, povoláním textilní výtvarník, ale od roku 1995 především terénní sociální pracovník, zakladatel Projektu Šance a dobrá duše pouličních nočních tvorů, tedy hlavně ohrožených dětí ulice, které ztratily zázemí rodiny, živí se prostitucí, berou drogy a protloukají se, jak se dá. László je v té tmě jejich majákem už třiadvacet let. A nejen v Čechách, ale i v Indii, kde už několik let pomáhá tamním sirotkům v ášramu ve městě Tadpatri.
Tato feministická kultovní postava má pro výtvarné umění podobný význam jako Virginia Woolfová pro literaturu. Byla v podstatě první malířkou, která v tvorbě opustila mužský princip. Stejně jako v případě Woolfové bylo její dílo dlouho vnímáno jednostranně: kritici viděli jen převládající bolest a potlačovanou radost ze života. Frida Kahlo byla velká malířka s velkými skandály a silným politickým smýšlením, které u prudérních maloměšťáků budilo postrach, a její obrazy dodnes říkají víc než slova. Jsou magické. Žena na nich se nikdy neusmívá, má hluboký a uhrančivý pohled. Bolestný a vědoucí. Ztělesněný smutek a zároveň symbol neutuchající vášně a touhy prožít život naplno.
Pražské vycházky a celostátní iniciativa s databází Prázdné domy, jedny z mnoha aktivit věčně neklidného a nápady sršícího uličníka Petra Zemana, pomáhají změnit Prahu i další česká města na lepší místa k žití a ukazují lidem to, co je nejen v Praze krásné, tradiční a nenahraditelné. Chrání město před zbytečnými a finančně náročnými projekty developerů, kteří většinou k městu nemají vůbec žádný vztah, ale také před mnohdy absurdními nápady městských úředníků a politiků. Učí obyvatele být skutečnými lokálními patrioty a chápat město v celé jeho historii. Protože jakmile zmizí historie, zmizí i duše města.
Jeho neštěstím bylo, že ho v literárním světě neustále poměřovali s jeho veleslavným otcem Thomasem Mannem. Klaus Mann tento tlak nesnášel příliš dobře, opájel se morfinem a heroinem a mnohokrát se neúspěšně pokoušel o léčbu ze závislosti. Kvůli svému politickému angažmá proti národnímu socialismu, který ho vyštval do exilu, a kvůli své homosexualitě, jež měla své místo už v románu Zbožný tanec (vydaný v roce 1925), emigroval Mann šest týdnů před jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem. V exilu, ve věku necelých třiceti let, napsal vizionářský román Mefisto, který vyšel mimo Německo v roce 1936, v Československu o rok později.
