Aktuální článek
Ayahuasca – šamanský mikroskop

Ayahuasca – šamanský mikroskop

Redakce
  • Když na západě vynalezli mikroskop, v Americe už měli ayahuascu.

Biolog a antropolog César Giraldo H. přichází s fascinující teorií, že ayahuasca by ve skutečnosti mohla lidem umožňovat pozorovat mikroby. Vize vyvolané tímto silným psychedelickým lektvarem jsou podle něj jakýmsi oknem do mikrosvěta našeho vlastního těla.

Ayahuasca, yopo a enteogenní látky obecně jsou v několika posledních letech v módě. Turisté ze Západu se hromadně vydávají po stopách antropologů do hloubi pralesů a mnozí amazonští šamani tomuto trendu vycházejí vstříc v tamějších komunitních centrech.

Očista duše

Moderní člověk otupělý městským životem zkrátka prahne po psychedelickém osvícení a očistě duše. Ayahuasca jako rituální nápoj slouží dle etnografů a často i samotných šamanů k navázání spojení se ztracenými dušemi a mocnými duchy pralesa. Z pohledu neuropsychologie ovlivňují látky obsažené v ayahuasce fungování mozku – ve stavu rozšířeného vědomí pak člověk dokáže vnímat mechanismy, který by jinak byly uloženy hluboko v nevědomí.

Některým antropologům se však takový pohled nezamlouvá, protože se podle nich pouze snaží zaškatulkovat komplexní ayahuaskovou ceremonii do analytických vzorců západní vědy a opomíjí spiritualitu, na jejímž základě celý rituál stojí.

Šamani často popisují vize miniaturních, leč mocných světélkujících bytostí, které jsou oděny do slavnostních opeřených kostýmů a masek a hořečnatě křepčí do rytmu zběsilých melodií.

Postkoloniální problém

Klasické i neuropsychologické výklady šamanismu jsou podle mě značně problematické – oba zmíněné přístupy totiž vycházejí z předpojatých názorů křesťanských misionářů, které sahají až do období kolonizace v 16. století. Koncept duší a duchů, jak je chápeme na Západě, nevychází z kultur původních obyvatel Severní a Jižní Ameriky – začali ho zde šířit až misionáři, kteří měli za cíl celý kontinent evangelizovat. Misionáři potřebovali podrýt autoritu šamanů, a tak je začali obviňovat z toho, že své následovníky pomocí omamných látek pouze klamou a pak jim našeptávají bludy o bytostech, které jsou pouhým výplodem jejich fantazie.

Dost možná jsme ale ayahuaskový „trip“ vůbec nepochopili. Co když nejde o pouhý „zkrat“ mozkové sítě, ale skutečný vhled do podstaty lidského těla? Šamani často popisují vize spousty miniaturních, ale přesto mocných světélkujících bytostí, které jsou oděny do slavnostních opeřených kostýmů a masek a hořečnatě křepčí do rytmu zběsilých melodií… Co když je tento svět duchů ve skutečnosti realitou našich vlastních těl? Dost možná jsou bytosti žijící v oněch mystických pralesech opravdoví obyvatelé našich biologických mikrosvětů – někteří přitom mohou být smrtící stejně jako anakondy či jaguáři – plíživí jako infekce syfilitidy či malárie. Na tyto odvážné otázky jsem narazil během svého výzkumu a zevrubněji se jim věnuji v nové knize Microbes and Other Shamanic Beings (Mikrobi a jiné šamanské bytosti – česky zatím nevyšlo).

V 16. století se evropští mystici přeli o to, zda původní obyvatelé Ameriky vůbec mají duši. Jak rostla moc koloniálních impérií a zároveň křesťanské ideologie, dostávali se Evropané do zásadního střetu zájmů. Kdyby totiž domorodci duši neměli, mohli by je Evropané s klidem zotročit a sebrat jim půdu, aniž by se dopustili provinění vůči božím přikázáním. Kdyby ale naopak duše měli, museli by mezi ně začít šířit víru, aby je mohli ve jménu křesťanství spasit. Církev přitom byla na tehdejší geopolitické mapě vpravdě významným hráčem – nešlo jen o počet spasených duší, ale také o desetiprocentní daň neboli „desátek“, kterou musel každý hříšník odvádět církvi za přístup do nebe. Církev navíc často nabývala majetek zesnulých věřících. Úspěšná náboženská misie však není vůbec jednoduchá – dokázat domorodcům existenci duší a duchů se ukázalo být tvrdým oříškem.

Šíření víry bylo často jednou z nejmocnějších zbraní kolonizace – když totiž chcete obsadit určité území, musíte nejprve ovládnout mysl lidí, kteří na něm žijí. Rozhodnutí, zda určitá skupina obyvatel má či nemá duši, mnohdy bylo odrazem úspěchu či naopak neúspěchu misionářů při obracení původních obyvatel na křesťanství. Když domorodci nedostatečně přesvědčivé misionáře popravili, ztratili tím ihned právo na duši, a Evropané se tak s klidem mohli pustit do ospravedlněného masakru. Někdy naopak misionáři uspěli a domorodce se jim podařilo krkolomně přesvědčit, že existuje jakási neviditelná, ale všudypřítomná a vševědoucí duchovní entita, která je za jakákoli provinění proti zákonům církve a monarchů může potrestat na celou věčnost.

Zmatení jazyků

Misionář jménem Fray Ramón Pané, který do Ameriky připlul s Kolumbem, vysvětloval místním kmenům křesťanské pojmy, jako je duše či duch, za pomoci konceptů, které používali šamani z Antil zvaní behikové. V řeči domorodců se ale Pané tak trochu ztratil – domorodým pojmem opia například popisoval duše zemřelých, ačkoli v místní kultuře se tímto slovem označovaly entity předků, které si libovaly v pojídání ovoce guava a po nocích se rádi muchlovaly v křoví. Křesťanského Boha zase mylně, ale zato příznačně přeložil jako Cemi, což je pojem, kterým místní označovali falešné bohy či démony. Pané pak paradoxně došel k závěru, že antilští domorodci pojem duše znají, a proto je třeba je spasit. Dle jeho slov se jim jen nedostalo té „správné“ církevní výchovy, a proto nevěděli, o čem to vlastně mluví, a museli být neodkladně konvertováni na „pravou víru“.

Zároveň se snažil podrýt autoritu behiků, které veřejně obviňoval z šarlatánství a čarodějnictví. Pané o nich místním mimo jiné tvrdil, že jsou ze všech těch lektvarů, které při obřadech užívají, již docela otupělí a své následovatele pak vedou k falešnému modlářství.

Jeho soudy ohledně stavů vytržení prožívaných šamany přitom byly nápadně podobné vysvětlením, která podává moderní neuropsychologie. Podle ní psychedelika vyvolávají v mozku uživatele jakýsi zkrat, v jehož důsledku pak člověk prožívá nereálné halucinace a bludy.

Páni lesa

Paného cestou se vydala i spousta dalších misionářů a mnohem později i antropologů. Rané záznamy misionářů i relativně moderních etnografů uvádějí, že šamani popisovali duše a duchy – či spíše „obrazy bytostí“ či „pány lesa“ – jako zástupy mikroskopických bytostí, které vyžadují speciální potravu a které lze spatřit pouze za určitých rituálních okolností.

Tyto bytosti také mohly být otráveny nebo zabity horečkou a navzájem si šly po krku stejně jako zvířata v pralese. Dokázaly se také množit, rozpoznávat jedince svého vlastního druhu a kolektivně spolupracovat. Některé z těchto bytostí přitom obývaly určité části lidského těla, půdu, oblaka, vodu či konkrétní předměty. Některé dokázaly zásadně ovlivnit své okolní prostředí – úrodnost půdy, pohyb moře a řek či podnebí. Jiné zase ochraňovaly určitá zvířata a rostliny, takže přirozené predátory a narušitele posvátných míst uměly odehnat pomocí infekčních či duševních onemocnění.

Tyto bytosti také mohly své chráněnce zásadně posílit. Žádná z těchto vlastností se rozhodně neslučuje s křesťanskými představami o duších, které teologové jasně vymezují jako nehmotné a nesmrtelné bytosti.

V jiné „disciplíně“ než té zvané náboženství bychom však takové bytosti možná najít mohli: Překvapilo mě, jak šamanské popisy posvátných bytostí nápadně odpovídají našim dnešním znalostem o mikrobech. Mikrobi mají mikroskopickou velikost a je jich hrozně moc. Různí mikrobi se přitom živí různými látkami a mohou být otráveni, podlehnout horečce a navzájem se lovit, čímž vytváří složité ekosystémy. Samozřejmě jsou také schopni reprodukce a množení.

Poslední poznatky z oboru mikrobiální ekologie navíc ukazují, že většina mikroorganismů pravděpodobně dokáže rozpoznat jedince svého druhu i ty, kteří žijí v jejich vlastní kolonii, a jednat kolektivně za pomoci procesů, jimž se říká quorum sensing. Kolektivní chování navíc umožňuje některým druhům mikrobů ovlivňovat své okolní prostředí. Jiní mikrobi se zase dokážou přizpůsobit ekologii určitých rostlin či určitých částí těl zvířat a rostlin. Hrají klíčovou roli pro fungování a regulaci našeho metabolismu, chování i vývoje.

Existují ale i mikroorganismy, které jsou patogenní a vyvolávají infekční onemocnění. Mnohé domorodé kmeny uváděly, že některé z bytostí, s nimiž se šamani při rituálech setkávají, jsou původci nemocí jako syfilis, dávno před tím, než Evropané přišli s teorií, že vůbec existují bakterie a nakažlivé nemoci.

Superschopnosti obyčejného člověka

Když jsem poprvé tyto evidentní spojitosti vytasil na vedoucího dizertační práce, odvětil jen: „To zní celkem zajímavě.“ Pak se na chvíli zamyslel a dodal: „Vaše teorie má jeden zásadní zádrhel – předpokládáte, že šamani dokážou pozorovat mikroby. Lidské oko však takovou schopnost, jak se jistě shodneme, nemá.“

Dnešní člověk je skálopevně přesvědčen, že jediným oknem do mikrosvěta je moderní technologie! Jeho reakce mě na okamžik znejistila.

Málem jsem se nechal zviklat a svůj nápad zahodil na smetiště vědy… pak mi ale do zorného pole připlula miniaturní skvrnka. Pootočil jsem hlavou, ale skvrnka mě stále provázela – byla to takzvaná „muška“, kterou jistě mnozí z vás moc dobře znají. Vzpomněl jsem si, že mi někdo jednou vysvětlil, že jsou to oddělené kousíčky sítnice, které plovou v nitrooční tekutině.

„Počkejte… tkáň sítnice je přece také mikroskopická, ale přesto ji vidíme!“ oponoval jsem.

Můj vedoucí se zatvářil zmateně.

Sjednal jsem si s ním další schůzku za čtrnáct dní a rychle se ponořil do literatury mapující historii těchto flíčků, kterým se odborně říká sklivcové zákalky. S podivem jsem zjistil, že se jim věnoval již Platón a později i Newton.

Nejobšírnější studii tohoto fenoménu však vypracoval český fyziolog Jan Evangelista Purkyně. Purkyně byl jedním z nejvýznamnějších a nejslavnějších vědců 19. století. Lidstvo mu vděčí za vynález mikrotomu, což je nástroj, kterým lze ukrajovat tenoučké vrstvy tkáně. Objevil také Purkyňovy buňky, které se nacházejí v ledvinách a v podvěsku mozkovém. Jeho jméno najdete napříč mnoha různými atlasy anatomie. Málokdo ale ví, že předtím, než se proslavil, zkoumal v rámci doktorské dizertace možnosti, jak pomocí různého osvětlení umožnit lidskému oku, aby dokázalo pozorovat samo sebe. Z jeho experimentů a pozorování se dochovaly různé nákresy, mezi nimiž mimo jiné najdete první znázornění cév sítnice a bílých krvinek, které jimi proudí. Dodnes se mu říká Purkyňův strom. Řada fyziologů později jeho metody potvrdila a dále rozvinula.

Pozorování sebe sama

Jak ale může lidské oko pozorovat samo sebe? Oko prošlo poměrně nelogickou evolucí: nervy a cévky, které sítnici zásobují okysličenou krví a živinami, jsou paradoxně uloženy před ní přímo v cestě paprskům světla. Kdybychom dle lidského oka postavili fotoaparát, tak by měl před filmem či fotosenzitivním čipem umístěné kabely. Veškeré žilky včetně mikroskopických kapilár i buňky, které jimi proplouvají, vrhají stíny a refrakční odlesky na fotoreceptory oka. Všechny tyto mikroskopické obrazy bychom tedy měli běžně vnímat. Mozek ale tyto signály a obrazy v zájmu toho, abychom svět kolem nás mohli pozorovat, potlačuje a nabízí nám tak iluzorní halucinaci „opravdové“ reality.

Purkyně objevil, že tyto schopnosti mozku lze určitým způsobem obejít. Mozek nám přitom tyto obyvatele našich očí může ukázat i za mnoha dalších okolností – když je v mozku nedostatek kyslíku či cukru, když máme v krvi vysokou hladinu oxidu uhličitého, když užijeme antibiotika či halucinogenní látky anebo taky při rozsáhlé infekci v těle (na kterou je sítnice velmi citlivá). Jinými slovy, mikroskopický svět uvnitř našeho těla je nám neustále takřka na dosah.

Šamani prostřednictvím svých rituálních metod ovládli schopnost pozorovat mikroskopické světy entoptickým viděním.

Kam oko dohlédne

Co vše ale můžeme doopravdy pozorovat pouhým okem? Díky již zmíněné morfologii oka víme, že můžeme pozorovat i mikroskopické objekty, jako jsou bílé krvinky, které mají průměr sotva 6–15 mikrometrů. Ostrost takového mikroskopického vidění však závisí na schopnostech konkrétního oka – dobře vycvičený zrak by mohl pozorovat i mnohem menší parazity a snad i bakterie nebo alespoň jejich kolonie. Měření ostrosti zraku za pomoci přístrojů však schopnost vidět tak malé objekty, jako jsou viry či kusy šroubovice DNA, nepotvrdilo.

Mnohé látky obsažené v ayahuasce a dalších šamanských psychedelikách toto entoptické (tj. nitrooční) vidění přímo podporují. Šamanské rituály navíc často zahrnují půst, kouření velkého množství tabáku a záměrnou spánkovou deprivaci. Tím vyvolávají rapidní snížení hladiny cukru v krvi a naopak zvýšení hladiny oxidu uhličitého, což dále napomáhá tvorbě vizí. Součástí mnoha rituálů jsou i postupy, jako je víření vějíři či otáčení nasvícenými krystaly – to nápadně připomíná metody podporující schopnost entoptického vidění a zkoumané Purkyněm. Veškerá tato vodítka naznačují, že šamani prostřednictvím svých rituálních metod ovládli schopnost pozorovat mikroskopické světy entoptickým viděním.

Geometrie stínů

Tuto hypotézu jsem chtěl prozkoumat a ověřit pomocí analýzy autentických kreseb světů a bytostí, které šamani na svých psychedelických cestách navštěvují. V jejich nákresech jsem hledal především znaky takzvané geometrie stínů.

Co je to geometrie stínů? Pokusím se to stručně a jednoduše popsat. Když máte zdroj světla (zornici), předmět, který paprskům světla stojí v cestě a zobrazovací plochu (vrstvu fotoreceptorů), na kterou daný předmět vrhá stín, bude velikost a tvar těchto stínů vždy záviset na geometrickém vztahu mezi velikostí zdroje světla, velikostí předmětu a vzdáleností mezi předmětem, zdrojem světla a zobrazovací plochou.

Pokud je zdroj světla malý nebo vzdálený od předmětu a předmět je blízko zobrazovací ploše, vrhne předmět dva stíny. Úplnému stínu, který je v místech, kam světlo nedopadá, se říká umbra – ten je obklopen tzv. penumbrou, což je zóna světlejšího stínu, který je narušován světlem odraženým od stran předmětu. Se zvyšující se vzdáleností mezi předmětem a zobrazovací plochou se umbra zmenšuje a penumbra naopak zvětšuje, dokud světlo odražené od všech stran předmětu neosvětlí i střed stínu – tak vzniká ještě světlejší stín zvaný anteumbra.

Penumbra i antenumbra se s rostoucí vzdáleností předmětu od zobrazovací plochy rozostřují. Tyto fenomény se přitom týkají i entoptických obrazů a pomocí nich je můžeme jasně odlišit od neurogenních obrazů, které při psychedelickém prožitku vznikají „zkraty“ mozku. Pokud by se zobrazení těchto jevů objevila v šamanském umění, byl by to důkaz, že vize, které šamani prožívají, jsou alespoň z části založené na jisté formě entoptické mikroskopie.

Mnohé šamanské tradice jsou úzce spjaté se značně rozvinutými uměleckými postupy – prvky geometrie stínů lze pozorovat například u tkaných obrazů mola kmene Kuna či umění kmene Huichol. Materiály, které tyto kmeny při tvorbě uměleckých artefaktů využívají, přitom často nedovolují zobrazení přílišných detailů, což značně komplikuje jejich analýzu.

Stejné motivy

K dispozici máme i mnoho uměleckých děl inspirovaných mystickými prožitky při ayahuaskových ceremoniích – jedná se o velmi detailní obrazy s propracovanou symbolikou, která se často také vymyká možnostem geometrické analýzy. Při hledání se mi ale nakonec podařilo narazit na dílo umělce Carlose Jacanamijoye z kolumbijského kmene Ingano, který ve svých dílech zobrazuje velmi detailní a uvěřitelné výjevy ze svých ayahuaskových vizí. Při analýze jeho maleb jsem našel sérii motivů, u kterých se velikost a tvar proměňovaly na základě zákonitostí příznačných pro entoptické vidění.

Stejné motivy lze přitom objevit i v mnoha dalších ayahuaskových a šamanských obrazech. Začal jsem se proto pídit po původu těchto motivů a výsledek doopravdy potvrdil mou hypotézu – na malbách se mimo jiné opakovaly obrazy bílých krvinek viděných z různých úhlů v závislosti na tom, jak proplouvaly kapilárami. Tento nález pro mě byl dostatečným důkazem toho, že podstatnou součástí šamanských vizí je i entoptická mikroskopie.

Co když se pomocí halucinací a snů zapojujeme do celého toho fluidního světa, který námi prostupuje?

Všechno je jinak

Tím samozřejmě nechci říci, že nazírání mikrosvěta je jediné, co šamanské či ayahuaskové vize nabízejí. Z osobních zkušeností psychonautů i složitých symbolických struktur na ayahuaskových malbách je více než zřejmé, že podstata tohoto rituálu je mnohem složitější. Má zjištění ohledně entoptických vizí by však mohla pomoci očistit tradiční šamanství od předsudků západní ideologie, která se již od kolumbovských dob snaží lidem namluvit, že jde pouze o falešná drogová deliria. Méně dogmatický přístup k těmto vizím by nám mohl napomoci poodkrýt zrakové schopnosti člověka a prozkoumat světy, které vězí za spletitou symbolikou ayahuaskových vizí. Třeba bychom nakonec zjistili, že se jedná o mnohem více než jen pouhé vize.

Obdobný smyslový mechanismus našeho těla již moc dobře známe – čas od času můžeme slyšet hučení vyvolané prouděním buněk ve šneku středního ucha. Stejně tak i náš nos dokáže snadno rozpoznat mikroby.

Když o tom tak přemýšlím, tak mikrobi mezi sebou v rámci quorum sensingu komunikují pomocí serotoninů a různých halucinogenních látek. Co když se této konverzace nepřímo účastníme? Co když se pomocí halucinací a snů zapojujeme do celého toho fluidního světa, který námi prostupuje? Možná je na čase, abychom připustili, že šamani a jejich rituály nabízí vhled do „neviděných“ světů, kde mohou nabýt znalostí, o kterých se západní biomedicíně často ani nezdá.

Zdroj: kahpi.net

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!