Většině uživatelů psychedelik se někdy stalo, že si nebyli zcela jistí, jakou látku právě užili. Zjistit chemickou totožnost požité substance jen podle jejího vzhledu a účinku může představovat tvrdý oříšek. Ještě těžší je identifikace na základě popisu jiné osoby, obzvlášť pokud žila v hluboké minulosti.
Proto nepřekvapí, že některé historické omamné látky dodnes představují záhadu a jsou předmětem různých spekulací.
Nápoj bohů
Zřejmě nejznámějším příkladem je sóma. Jedná se o bájnou drogu staroindických Árjů (kočovného národa, který údajně kolonizoval Indii), opěvovanou v náboženském eposu Rgvéda starém přibližně 1500 let. Stejný výraz je v textu použit pro rostlinu, nápoj z ní i mocného boha, jehož ztělesňuje. Konzumace sómy měla zaručit nesmrtelnost.
V současném hinduismu se stále provádí rituál pití sómy (sómajana), při kterém se používá sukulent Sarcostemma acidum. Tato rostlina má jen mírně sedativní účinky a také samotnými věřícími je vnímána jako náhražka za pravou sómu. Navenek se totiž podobá rostlině z Rgvédy.
Přidávání různých toxických rostlin do piva mělo v Evropě dlouhou tradici, kterou víceméně ukončil až německý zákon o čistotě piva z roku 1516.
Íránští zoroastriáni mají do jisté míry podobný rituál, během kterého konzumují rostlinu jménem hóma, chvojník čínský (Ephedra chinensis). Věrně se podobá popisu z Rgvédy – tj. větvičky bez listů specifické žlutohnědé barvy – a dodnes se považuje za jednoho z nejpravděpodobnějších kandidátů. Z této rostliny, která se tradičně používala hlavně v terapii astmatu, byl izolován efedrin, středně silný stimulant.
Za pravou sómu bylo pokládáno také konopí, nazývané čínsky haoma. Tato hypotéza je vnímána spíše jako okrajová – konopí totiž neodpovídá popisu ani v jednom bodě.
Houbové hypotézy
Naopak značně populární je teorie manželů Wassonových, známých laických etnomykologů. Na základě výzkumu nábožensky používaných hub je napadlo, že i sóma by mohla být houba, pravděpodobně muchomůrka červená (Amanita muscaria). Odpovídá poměrně dobře popisu: nemá listy ani plody, příliš ale nesedí barva a také fakt, že v Indii roste jen zřídka.
Muchomůrka červená se dodnes používá v sibiřském šamanismu. Zvláštností tohoto rituálu je, že houbu jako takovou konzumuje často jen šaman (v jiné verzi ji dají pozřít sobu) a ostatní účastníci pijí jeho moč. Tato praktika má opodstatnění: díky metabolismu v ledvinách se toxické látky přemění na látky bezpečnější a více halucinogenní. Právě kvůli skutečnosti, že pití moči se zmiňuje i v Rgvédě, získala hypotéza manželů Wassonových hodně příznivců.
Jiný populární etnobotanik Terence McKenna zas poukázal na možnou souvislost mezi sómou a posvátností krav v Indii. Sóma byla podle něj z lysohlávek, které rády rostou v kravském trusu. V Indii se vyskytují, i když zřídka.
Možných kandidátů na totožnost sómy je několik, za zmínku stojí ještě opiový mák a hlavně harmala mnohodílná neboli syrská routa (Peganum harmala), která se v kombinaci s jinou rostlinou obsahující DMT (např. akácie) dá použít k přípravě nápoje účinkem podobného ayahuasce.
Mysteriózní kykeón
V Eleusíně na řeckém poloostrově Atika se nacházel chrám bohyně zemědělství Démétér a její dcery Persefony, ve kterém se od dob hlubokého starověku (podle některých odhadů začal kult okolo 1300 před naším letopočtem nebo dokonce dříve) dvakrát ročně prováděly rituály známé jako eleusinská mystéria. Po dobytí Řecka Římany mystéria pokračovala, jejich definitivní konec nastal až s nástupem křesťanských císařů, svatyně byla zničena na konci 4. století našeho letopočtu. Právo se jich zúčastnit měl každý dospělý včetně žen a otroků, podmínky byly jen dvě: nesměli nikdy spáchat vraždu a museli mluvit řecky (později také latinsky). Navzdory velké popularitě mystérií se toho o jejich obsahu dochovalo poměrně málo. Rituály byly totiž tajné, jejich prozrazení nezasvěceným se trestalo smrtí. Takový osud hrozil i známému autorovi řeckých tragédií Aischylovi, nakonec jej však neodsoudili.
Kořenová kůra rostlin rodu akácie obsahuje až dvě procenta DMT.
Z toho, co o nich víme, vyplývá, že se rituály dělily na malá mystéria konaná v zimě, která měla zasvěceným pomoci si uvědomit, jakou strast přináší jejich duši uvěznění v hmotném těle, a velká mystéria konaná koncem léta, která vyzdvihovala božskou podstatu člověka a měla zaručit jeho duši nesmrtelnost. Absolvování malých mystérií bylo podmínkou účasti na velkých. Velká mystéria trvala deset dní, přičemž na čtvrtý den byl účastníkům podán nápoj zvaný kykeón (stejný výraz označoval také běžně konzumovanou směs sladu, vody a vonných bylin, nejčastěji máty). Přestože přesné složení eleusinského kykeónu není známo, v kontextu tohoto rituálu máme dobrý důvod podezírat ho z psychoaktivity.
Teorií o totožnosti psychedelické složky vzniklo mnoho. Zřejmě nejpopulárnější je hypotéza pocházející z knihy, kterou napsal výše zmíněný Robert Gordon Wasson ve spolupráci s objevitelem LSD a psilocybinu Albertem Hoffmanem. Podle nich kykeón obsahoval námel (Claviceps purpurea), tmavě fialovou houbu parazitující na travnatých rostlinách, především na žitě. V námelu se nachází velké množství různých alkaloidů odvozených od kyseliny lysergové, jejíž chemickou modifikací bylo získáno také LSD (v přírodě se nevyskytuje). Přestože většina námelových alkaloidů je pro člověka mimořádně toxická (způsobují mimo jiné odumírání okrajových částí těla – prstů, nosu či uší), některé z nich, například ergin, mají silné psychoaktivní účinky. Všechny moderní pokusy o přípravu psychedelického kykeónu obsahujícího námel zatím skončily nezdarem, přesto má tato hypotéza stále mnoho příznivců. Obilí bylo v rámci velkých mystérií ústředním motivem, u antických autorů najdeme také zmínky o pití „fialového ječmene“.
Zajímavý, i když nejednoznačný důkaz přinesly v roce 2002 vykopávky ve španělském Mas Castellar, kde se pravděpodobně nacházel chrám zasvěcený bohyni Démétér. V nádobě tu byly společně s kvašeným ječmenem objeveny zbytky námelu a přítomnost námelových alkaloidů byla prokázána i v ústní dutině nedaleko pohřbeného mladého muže. Je však možné, že se jednalo o neúmyslnou otravu. Ostatní teorie o složení kykeónu uvádějí opium, lysohlávky a nápoj podobný ayahuasce. Jiní autoři tvrdí, že kykeón psychoaktivní nebyl a účinek mystérií byl postaven na práci s dechem podobně jako holotropní meditace.
Medvědí služba
Součástí obávaných vikingských armád byly minimálně do 12. století skupiny elitních bojovníků zvaných berserkové. V překladu to znamená „medvědí košile“, protože jejich jediným oděvem byla stažená kožešina. Díky tomu byli dobře rozpoznatelní pro své spolubojovníky. Berserkové se totiž během boje dostávali do stavu šílené zuřivosti (viz anglický výraz berserk, tj. nepříčetný, zběsilý). V tomto stavu měli ohromnou sílu a byli údajně odolní vůči ohni i ranám meče, zároveň však nerozlišovali mezi nepřátelskými a vlastními vojáky. Dobové zdroje uvádějí, že vyli jako vlci a kousali okraje svých štítů. Po skončení bitvy ale upadali do absolutní letargie, která mohla trvat až několik dní. Tyto vlastnosti berserků podle některých autorů vedly ke vzniku legend o vlkodlacích.
První vědecké vysvětlení jejich zuřivosti je překvapivě stále jedním z nejčastěji citovaných. Přišel s ním švédský kněz Ödmann v roce 1784. Jelikož se doslechl o rituálním užívání muchomůrky červené na Sibiři (viz výše), předpokládal, že právě požitím této houby docházelo u vikingských válečníků ke změně stavu vědomí. Informace, které měl o jejích účincích, bohužel nebyly příliš přesné: u uživatelů dochází k utlumení až spánku, což se v žádném případě nehodí k využití v boji. Nedá se ale vyloučit, že muchomůrky byly jen jednou z mnoha součástí rafinovaných omamných směsí.
„Čarodějné masti“ s blínem se kouskem dřeva nanášely na vaginální sliznice a způsobovaly létací halucinace – odtud mýtus o létajícím koštěti.
Jiná teorie tvrdí, že berserkové před bitvou pili obrovské množství alkoholu (Vikingové ale neznali destiláty, obvykle pili pivo nebo medovinu). Argument postavený na představě šílených opilých hrdlořezů byl často využíván na přelomu 19. a 20. století zastánci prohibice alkoholu. Alkohol sám o sobě je poměrně nedostatečným vysvětlením, ačkoli pokud by se zkombinoval s jinými rostlinnými látkami, jejich společné působení by mohlo tomuto stavu odpovídat.
Že by rojovník či blín?
Přidávání různých toxických rostlin do piva mělo v Evropě dlouhou tradici, kterou víceméně ukončil až německý zákon o čistotě piva z roku 1516. Mezi nejčastěji používanými byly rojovník bahenní (Rhododendron tomentosum) a blín černý (Hyoscyamus niger). Rojovník, známý také jako labradorský čaj, je keřovitá rostlina ze severních oblastí Eurasie a Ameriky, proslulá svou psychoaktivitou, za níž je zodpovědný především terpen ledol. Domorodí obyvatelé severu rojovník často zapalují při svých obřadech a inhalují jeho kouř. Ledol není rozpustný ve vodě (labradorský čaj se opravdu pije jako pochutina), avšak v alkoholu, byť silně zředěném, se rozpouští dobře. Při experimentech byla pozorována schopnost ledolu zvyšovat agresivitu.
Blín, který obsahuje alkaloidy hyoscyamin a skopolamin, se v Evropě používal k výrobě „čarodějných mastí“. Ty se aplikovaly na sliznice (např. na vaginální, pomocí kusu dřeva) a způsobovaly typické létací halucinace. Odtud zřejmě pochází mýtus o létajícím koštěti. Kromě toho může blín způsobovat záchvaty zuřivosti, ztrátu paměti, zarudnutí pokožky a také nepříjemnou opici po odeznění stavu, což poměrně přesně odpovídá popisu berserků. Semena této rostliny byla navíc nalezena v hrobě norského bojovníka.
Ne všechna vysvětlení počítají s omamnými látkami, někteří výzkumníci věří, že boji předcházel rituál jakési samohypnózy.
Tajemství alchymistů
Tajné zednářské společnosti začaly vznikat v Evropě v 18. století, přestože samy sebe označují za mnohem starší. Za svého mýtického praotce považují hlavního stavitele Šalamounova chrámu jménem Hiram Abiff, který byl podle legendy zavražděn, když odmítl prozradit heslo k tajemstvím ukrytým v chrámu. Vrahové ho pochovali do mělkého hrobu, který označili větvičkou akácie. Tělo bylo následně nalezeno a osobně exhumováno králem Šalomounem, který ho nechal pohřbít přímo v chrámu. Akácie je díky tomu považována za symbol nesmrtelnosti duše a mnoho lóží ji má ve svém znaku.
Zdá se však, že její význam byl více než jen symbolický. Jeden z nejznámějších zednářů a alchymistů v historii, hrabě Cagliostro (vlastním jménem Giuseppe Balsamo), popisuje ve svých textech přípravu magické substance zvané elixir grande. Přestože jsou tyto spisy psány šifrovaným jazykem, explicitně se v nich zmiňuje, že základní surovinou je kořen akácie, z něhož je složitým postupem připravena krystalická sůl. Po zpracování jediného zrnka této substance do formy nápoje a jeho požití měl získat adept vhled do nekonečnosti vesmíru.
Faktem je, že kořenová kůra rostlin rodu akácie obsahuje až dvě procenta DMT. Jako čistá látka může mít podobu bílého krystalu a dá se vyizolovat postupem, na který měli již koncem 18. století veškeré potřebné vybavení a chemikálie. Aby mohlo být DMT aktivní po užití ve formě nápoje, musí být podáno s další látkou, MAO inhibitorem, který zpomalí rozklad DMT v organismu. Takové látky se nacházejí například v již zmíněné syrské routě, jednom z adeptů na sómu. To, zda ji Cagliostro či někdo z jeho následovníků znal, však zůstává předmětem čiré spekulace.
Bez ohledu na to, kolik omamných prostředků lidstvo během své historie zapomnělo vyrábět a používat, je jedna věc celkem jistá: lidé budou vždy přicházet na nové a nové způsoby, jak dosáhnout změny vědomí. A v tom jim nezabrání nikdo, ani lidstvo samo!
