Aktuální článek
Beneficio: Mnoho ničeho

Beneficio: Mnoho ničeho

  • „Jasně, že znám Beneficio, jel jsem si tam nakoupit trávu. Je to tam super, hodně LSD,“ směje se na mě spiklenecky obrovský potetovaný muž s rukama zeleně zaprášenýma od práce na stavbě, který mě popováží stopem na cestě do největší stálé hippie komunity v Evropě.

Údolí sevřené mezi oranžovými vrcholky pohoří Sierra Nevada v jižním Španělsku přitahuje lidi vzpírající se konvenčnímu způsobu života od osmdesátých let. Tehdy zde dva Britové, do té doby žijící v komunitě Tipi Valley ve Walesu, zakoupili pozemky, na nichž svépomocí postavili první dům. Zároveň vyzvali všechny hipíky světa, aby je na cestě jednoduchého života v lese bez peněz a soukromého vlastnictví následovali.

Dnes v okolí podhorské vesničky Orgivan žije asi pět komunit a největší a nejznámější je právě Beneficio, pojmenovaná podle španělského slovíčka „prospěch“. Někdo sem zabloudí se svým stanem či karavanem na pár týdnů či měsíců, jiní vybudují se svolením svých nastávajících sousedů dům a zůstávají celá léta či desetiletí. Stálých obyvatel žije v Beneficiu přibližně sto padesát a vítán je zde každý, kdo přichází v míru a s respektem – včetně zvědavých turistů. Původně zakoupené pozemky už rozpínajícímu se jinému světu nestačí a mnoho domů tak stojí ilegálně na území národního parku.

Špatné lidi to vypudí

„Dokud stavíme domy hezké a o údolí se staráme, policie nás toleruje. Sledují ale dronem, kolik pěstujeme marihuany, a pokud je to hodně, následuje razie. Letos tu nebyli, ale vloni ano a předloňský zátah byl fakt brutální. Sami pak prodávají, co nám zabaví,“ popisuje Karol, blondýna s kroužkem v nosní přepážce a roztomile ochmýřenou bradou. Je z Německa a v Beneficiu žije rok a půl – přestože sem přijela s úmyslem pozdržet se pouhý měsíc. Potkala jsem ji a jejího přítele už v Orgivanu na takzvaném „hitching pointu“, tedy na zatáčce uhýbající směrem do Beneficia, na níž pozvednuté palce hipíků pravidelně žadoní o svoz domů. Chtěla jsem se vzdálit, abych jim umožnila hladké odstopování. „Ale prosím tě, kolikrát nás tu vysedává dvacet, lidi jsou tu na skupinky stopařů zvyklí,“ tvrdí Karol – a krátce nato všichni tři sedíme v dodávce.

Foto: Joanjo Aguar Matoses Adreça

Připomínám jí, že onen brutální policejní zátah z roku 2017, který nakrmil i stránky médií, následoval po „sousedské potyčce“, během níž jeden Benefičan druhému Benefičanovi rozbil o hlavu flašku. A že během zátahu policisté v Beneficiu našli – kromě více než dvou tisíc konopných rostlin – i hledaného Francouze, který uškrtil svou snoubenku. „Ano, stává se, že sem lidi utíkají před zákonem, hlavně lidi stíhaní za trestné činy spojené s drogami. Ale pokud jsi špatnej člověk, tohle magické místo tě dříve nebo později beztak vypudí,“ reaguje Karol.

Po krátké jízdě mezi skrčenými, temně zelenými stromky olivových hájů vůz zastavuje. Prašná béžová stezka nás vede do takzvané parkovací části Beneficia, kde stojí několik dodávek a karavanů. Z diskusí ve facebookové skupině příznivců Beneficia vím, že jde o část poněkud problémovou. Na celém území Beneficia platí alkohol už od počátku za zapovězený jed. „Někdo mi zrovna řekl, že na parkovišti je nadále prodáván alkohol. O tomhle už jsme sakra mluvili. I dotyčný prodejce řekl, že s tím přestane. Tak v čem je ku*va problém? Konec obchodu s alkoholem na parkovišti! Na tom se přeci všichni shodneme,“ zněl jeden z rozčílených příspěvků ve skupině.

Po hlasitém přivítání s lidskými i psími obyvateli parkoviště pokračujeme do lesní části Beneficia. Mezi stromy se sem tam krčí stan – tady prý může kempovat prakticky kdokoli – či cedule s nápisy vyzývajícími k míru, neodhazování vajglů či zakrývání svých exkrementů. Většina dlouhodobých obyvatel si vybudovala domy, zpravidla z kamenů, dřeva a malty, až hlouběji v lese, ale kamenné zdi rostou i kolem některých stanů. Karol mě doprovází ke komunitnímu týpí, středobodu Beneficia, kde se odehrávají poradní kruhy, tedy jediný samosprávný orgán komunity otevřený všem obyvatelům. Porada se zpravidla točí kolem konkrétního tématu – třeba právě prodeje alkoholu na parkovišti. Aby se zabránilo překřikování, slovo má pouze osoba, která v ruce svírá kruhem kolující kolík.

K týpí přiléhá plachtou zastřešený koutek o dvou plotýnkách a jednom dřezu, kde se několikrát denně vaří pro všechny roztoužené žaludky, a několik zahrádek s citrusovými stromy či rozmarýnem, na jejichž zalévání však prý pro letní sucha často nestačí voda. Zdejší stromy, jejichž jméno neznám, mají hladkou, oranžově žíhanou kůru a na většinu Beneficia vrhají spolu s horami po celý den stín. Na tom málu osvícených míst se válejí solární panely, z nichž pijí i zásuvky na wi-fi spotu na kopci za týpím, kde si lze zadarmo dobít elektroniku.

Aby se zabránilo překřikování, slovo má pouze osoba, která v ruce svírá kruhem kolující kolík.

„Pitná je voda z horského pramene, voda z řeky je vhodná pouze na mytí, praní nebo zalévání,“ instruuje mě na rozloučenou Karol. Nástěnka před týpím se hemží inzeráty, jejichž autoři zpravidla poptávají výměnu jedné věci za jinou – zároveň zde však někdo za osmdesát euro nabízí svou kytaru, přestože obchod v Beneficiu měl dle původní myšlenky fungovat výhradně na směnném principu.

Nikdo nemá hodinky ani telefon

Před stanem vysedává trojice postarších mužů, jeden z nich s šedými vlnitými vlasy a divokýma očima si zrovna rituálně klepe na čelo dřevěnou dýmkou. Nasává kouř a hašišový poklad vysílá do dalších rukou. Brzy se sama přesvědčuji, o jak silný matroš jde. V důsledku se údolím pravidelně rozléhají záchvaty kuckání míšené se zurčením říční vody a neskutečně hlasitým hýkáním osla využívaného k práci. Žena v županu, hrbící se téměř v pravém úhlu, tvrdí, že se její pes chce stát člověkem. Snažím se z ní dostat, jak dlouho tu žije a jestli tu chce zůstat navždy. „To já nevím, žiji pro přítomnost,“ zní její jediná odpověď. Tipuji jí tak sedmdesát let.

Údolím se pravidelně rozléhají záchvaty kuckání míšené se zurčením říční vody a neskutečně hlasitým oslím hýkáním.

Do hor se s počátečními dny listopadu vplížila zima, ale ve středu týpí hoří od úsvitu do noci oheň. Zarostlého muže s postavou ve tvaru smrku, který vypadá jako ikonický hippie kříženec Ježíše a Jima Morrisona, se ptám, co dělal předtím, než před pár týdny přijel žít do Beneficia. Jeho oči se zamyslí. „Mnoho ničeho,“ odpovídá nesnesitelně pomalu. Na základě čistých tváří, džínů a udivených výrazů v obličeji rozpoznávám mezi přítomnými tři turisty. Jeden z nich zrovna rozdává krabičky lentilek. Zkouření hipíci se příliš nerozpakují a čisťoučký Němec má za chvíli po sladkostech. Němců je tu vůbec přehršel. „Německo musí být hrozná země,“ vtipkuje jeden z nich.

V duchu „mnoho ničeho“ se táhne celý podvečer. Více se bubnuje, než hovoří. Ruska v zeleném dračím plášti, která všechny oslovuje jako sestry a bratry, připravuje večeři: zběsilý těstovinový salát s hruškami a žampiony. Jak slastně podivná krmě chutná na místě, kde člověk nemůže hledat spásu v supermarketu či pizzerii. Dokonce následuje i na ohni připravený popcorn. „Tak na jaký film se podíváme?“ žertuje dračí žena, která se chová jako správkyně ohně i kuchyně, přestože Beneficiem pouze projíždí na cestě do Maroka. Kolem týpíčka se srocují hlavně dočasní obyvatelé komunity, ty stálé už prý neustálý proud nově příchozích a nově odchozích vyčerpává a zůstávají zalezlí pod vlastní střechou. Nikdo nemá hodinky. Jednou jedinkrát jsem nezahlédla, že by kdokoli pohlédl na displej telefonu.

Argentinec bachraté postavy s dobráckým úsměvem neustále španělsky opakuje: „Legalizace je možná. Chceme legalizaci pro celý svět. Potřebuji legalizaci. Mezinárodní legalizaci!“ Mezi pokrčenýma nohama se nám motají tři černobílá štěňátka. Psi byli dříve v Beneficiu stejně jako alkohol zakázaní, protože si je místní nehlídali, a v důsledku se pak komunita musela starat o dvacet štěňat najednou. „Našli jsme je na ulici, úplně opuštěný. Tak jsme je zrecyklovali,“ směje se dvacetiletý Francouz s černokněžnickým knírem a pihou přesně mezi obočím, který si sem tam poznamenává do sešitu v kovových deskách nápady na své budoucí knihy. Své štěně pojmenoval Espoire, tedy Naděje.

Legálních sedmdesát gramů

V komunitním týpí i spím. Časně zrána mě probouzí příchod vychrtlého muže, který se jal křísit oheň. „Cože jsi vzhůru tak brzo?“ ptá se ho přítel dračí ženy, oděný do medvědího pyžama. „Každej den vstávám brzo! Musím pracovat, mám tady pekárnu,“ odpovídá vychrtlý. „Ale prodáváš za dobrovolnej příspěvek, ne?“ ptá se dračí žena. „Ne, mám pevně nastavený ceny, musím z něčeho zaplatit plyn!“ brání se pekař, který zároveň donesl krabici s poštou. Komunita se skládá na roční poplatek poště v Orgivanu, takže na pobočku chodí hipíkům pravidelně dopisy. Dračí žena se ptá, odkud jsem se o Beneficiu dozvěděla. „Od kamaráda a pak z internetu,“ odpovídám. „Z internetu?“ reaguje znechuceně. „Ano, z internetu. Beneficio je zanesené i na Google mapách,“ vysvětluji pobaveně. „Ano, na streetview je i moje pekařství,“ přidává se k diskusi hrdý pekař.

Na celém území Beneficia platí alkohol už od počátku za zapovězený jed.

Dračí žena připravuje nad ohněm kávu a ovesnou kaši. Vůně přivábí pohledného Holanďana s opálenou tváří ostrých rysů, který si, jak jsem si všimla včera, náruživě bere ze všeho nabízeného dvakrát tolik než ostatní, ale o své mandarinky se s nikým nedělí. Když si všímá, že brýlatý muž s šíleným účesem ve tvaru krychle balí brko, zahajuje hovor: „Nechceš ode mě koupit marihuanu v čokoládě?“ „Mám svý čokolády dost,“ směje se brýlatý a ukazuje kostku hašiše, „ale později si můžeme čokolády vyměnit.“ Nizozemec nespokojeně zabručí: „Od chvíle, co jsem svou čokoládu ochutnal, jsem přesvědčený, že se díky ní stanu milionářem, je výborná.“ „Tak tys přijel žít do Beneficia, aby ses stal milionářem, jo?“ směji se mu já.

Dávám se do řeči s brýlatým mužem a dostávám pozvánku do jeho týpí na čaj. Postavil si ho na již zabydleném území v kopci, takže už má u svého království pohodlně zavedenou hadici s vodou z pramene. Přijel před dvěma měsíci s úmyslem zůstat možná navždy, svolení ke stavbě domu už od sousedů má. „Do Německa si jezdím pouze jednou měsíčně vyzvednout léky a invalidní důchod,“ vysvětluje a o moment později mi nadšeně ukazuje mezinárodní průkaz konopného pacienta. Trpí chronickými bolestmi a jeho léky nejsou nic jiného než konopí s vysokým obsahem THC. Z Německa si s sebou po Evropě legálně vozí sedmdesát gramů a díky své diagnóze prý platí deset centů za gram. „Lékař mi doporučil, abych se přestěhoval někam do tepla, zima mé nemoci nedělá dobře. V Německu jsem strávil několik měsíců na vozíku. Tady lezu v pohodě po horách,“ tvrdí. Ve stanu má generátor energie, vařič, postel postavenou z bambusu a mraky průmyslového jídla v plastových obalech.

Sebevraždy i ztripovaný pes

Dnes je čtvrtek, tedy velký den, neb v Orgivanu jsou trhy. Do vesnice tečou konvoje hipíků větřících cennou kořist. Mají s trhovci dohodu, že s odbitím druhé hodiny odpolední pomohou s uklízením stánků a za odměnu si mohou odnést neprodané ovoce a zeleninu. Někteří zároveň na trzích prodávají vlastní produkty – plody či pečivo. Orgivan je od Beneficia vzdálen čtyřicet minut pěšky z kopce. Hory na obzoru halí silná sluneční zář, vypadá to, jako by je přikrýval zaprášený průhledný igelit. Cestu obklopují stromy s granátovými jablky, vinice, mandlovníky. Andalusie je obilnicí Španělska a speciálně této oblasti se přezdívá tropické pobřeží, neb plodí nejroztodivnější druhy exotického ovoce. Na cestě dolů potkávám muže z Nizozemska, který si tu před třinácti lety koupil farmu, a dostávám další pozvání na čaj.

Jednoduchý život je těžký život.

„Beneficio je místem mnoha smutných příběhů. Utíkají tam lidé s duševními chorobami, s bipolární chorobou, s hraniční poruchou osobnosti… Život je tam vyjde levněji než pobyt v psychiatrickém zařízení,“ pouští se farmář do vyprávění o babičce, matce a dceři, z nichž ta prostřední spáchala sebevraždu, nebo o psovi, který pozřel exkrement člověka, co byl na LSD, a trip mu úplně nesvědčil. „To nezní jako dobrá zpráva pro ty, kteří by se chtěli Beneficiem inspirovat a zkrátka dělat věci jinak,“ odpovídám. „Ale co by ne. Je to zpráva, že věci dělat jinak můžeme – a lépe,“ odpovídá muž s laskavým úsměvem. Jeho farma je přísně ekologická. „Ale je to čím dál těžší, žít jinak. Jenom za to, že mám ekologický záchod, platím ročně spoustu peněz, chodí sem kontroly… Jednoduchý život je těžký život, to byl mohl být titulek tvého článku,“ směje se.

Foto: Joanjo Aguar Matoses Adreça

Staří či mladí, všichni se v Orgivanu odívají do batikovaného oblečení, ověšují se korálky a přívěsky ze slonoviny. Co roh, to obchod s tureckými kalhotami a vonnými tyčinkami. Brýlatý konopný pacient si koneckonců pochvaloval, jak moc hippie to tu je: mraky hippie obchodů, dvě hippie kavárny, hippie hostel, kde se obyvatelé Beneficia čas od času za poplatek sprchují. Jedna sprcha však stojí čtyři eura, což zrovna hipísácky lidumilné není. Každopádně žádný div, že obyvatelé Orgivanu svobodomyslný experiment za svými zády tolerují: na pověsti vesničky v kombinaci s otevřenými výhledy na zeleno-okrovou hornatou krajinu vydělávají.

„Moc bych si to tu nemalovala. Tohle je chudý a komplikovaný region, dosud trpí následky občanské války – teď zrovna projíždíme přes masové hroby asi pěti tisíců padlých. Pořád se tu dají potkat lidi v černém baretu, symbolu Franca. Hodně hipíků kempuje na soukromých pozemcích a jí ovoce ze stromů, které někomu patří. Místní je za to nenávidí. I na mě se koukají přes prsty, jsou konzervativní a já jsem bezdětná svobodná ženská, co žije v karavanu s pěti psy, takže jsem v jejich očích nesplnila jedinou roli, pro kterou jsem byla stvořená, roli matky,“ usazuje mé nadšení zpátky na zem asi padesátiletá řidička s řídkými vlasy a obřími náušnicemi, kterou jsem stopla na cestě z Orgivanu.

Jako další mi zastavuje superstaré zaprášené auto, na jehož zadním sedadle sedí obří obraz rudé růže. Lehkomyslně se bavím s jeho šoférem a přes předchozí slova řidičky opakuji, jak moc je tento oranžově zbarvený prašný region čarokrásný. Řidič v turbanu na mě zaostří své oceánsky modré oči a prorockým šepotem pronese: „Ano, a víš proč? To proto, že jej chrání andělé.“

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!