Producenti a muzikanti, kteří s ním v šedesátých letech spolupracovali, si nezřídka mysleli, že je prorok. Coververze jeho songů dobývaly hitparády a dodnes je jich spousta známějších v podání jiných interpretů. Když se účastnil natáčení v Londýně, míval ve zvyku tajně se vyplížit na jointa. Nebýt dopravní nehody, měl slušně nakročeno, aby skončil stejně tragicky jako Jim Morrison, Jimi Hendrix a Jean-Michel Basquiat.
Nakonec v roce 2016 dostal Nobelovu cenu, kterou Švédská akademie ocenila nejen jeho, ale i celou americkou písničkářskou tradici, čímž ospravedlnila živou literaturu, tak jak ji provozovali evropští bardi po celé věky. Bob Dylan – jeden z nejdůležitějších umělců 20. století.
Rainy Day Women #12 & 35
Dylan už od dob svých středoškolských kapel nerad zkoušel. Když se proslavil, kapela, která stála za ním, ho musela během koncertu neustále sledovat, jelikož se u hraní často nechával unést improvizací. Písničky ani neodpočítával, jednoduše začal a ostatní se museli přidat. Album Another Side of Bob Dylan tak vzniklo během jednoho šestihodinového nahrávání, které začalo v půl osmé večer a skončilo v půl druhé ráno.
Když nahrával desku Blond on Blonde s nashvillskými muzikanty, otočil se na spoluhráče a zeptal se jich, čím se normálně baví. Hudebníci pochopili, že se ptá na to, jak se dostávají do nálady. V té době se v Nashvillu během nahrávání nepopíjelo, ale Dylan pravidlo zrušil. „Mám písničku, ve který se zpívá ‚všichni se musej zhulit‘ (everybody must get stoned) a nebudu ji přece hrát se střízlivýma lidma. Pro něco si pošlem.“
„Opium, hašiš a tráva nejsou drogy, jen vám lehce změní myšlení. A já bych řekl, že každý má jednou za čas myslet jinak.“
Z blízkého baru proto donesli koktejl zvaný leprechaun – elixír, kterého si stačilo líznout, a člověk byl pod parou. Běžně se dával v panákovkách, ale oni dostali plné papírové kelímky na milkshake. Začalo se popíjet, za chvíli už hořely jointy a netrvalo dlouho a celá společnost byla patřičně naladěná. Začali si vyměňovat nástroje. Basák odevzdal svou basu a šel si sednou k hammondkám. Jelikož ale nevěděl, jak šlapat na pedály, lehl si na zem a mačkal je rukama. Do toho hráli na trumpety, činely, pozouny, tamburíny. Celé to vypadalo jako podivný cirkus. Musela to být nádhera! A na desce je dodnes slyšet, jak se za Bobovým zpěvem ostatní chechtají, výskají a baví se. Tak vznikl legendární song „Rainy Day Women #12 & 35“. Sice se v Americe dostal na druhé místo hitparády, ale vlivným bulletinem byl označen za drogový, což v některých částech Spojených států stačilo k tomu, aby jej z vysílání stáhli.
Takový způsob práce vedl často k uvolnění tradičních hudebních kompozic. V Nashvillu, kolébce country music, se na albu podíleli hlavně country muzikanti, kteří na Dylana nebyli připravení. A nešlo jen o to, jakým dojmem na ně působil. Bylo to v době, kdy pracoval na albu Blonde on Blonde, stále kouřil dost trávy, nevyhýbal se amfetaminům, na hlavě měl tak hustou změť vlasů, že když mu spoluhráči chtěli něco při koncertě pošeptat, jako by strkali hlavu do křoví. Dylan se ani příliš nemyl, nosil těsné oblečení, měl dlouhé špinavé nehty a na očích měl neustále sluneční brýle.
Hudebníci byli povoláni na natáčení do studia kolem druhé odpoledne, Bob se dostavil se čtyřhodinovým zpožděním, a navíc s tím, že song nemá dopsaný. Nechali ho tedy pracovat, až je uprostřed noci opět svolali s tím, že skladba je hotová. Jednalo se o „Sad-Eyed Lady of the Lowlands“, jeden z těch songů, kde se na sebe vrší v pomalém rytmu bizarní obrazy, ale zároveň je něžně milostný. Nashvillští countrymani byli zvyklí na hudbu do rádia, která měla běžnou délku k dvěma a půl minutám. A jelikož Dylan song právě složil, nebyl čas ho příliš zkoušet. Muzikanti proto pokaždé, když slyšeli, že by mohl skončit, pomalu nástroji mířili k závěru. Dylan to ignoroval a zpíval dál. Nakonec tak vznikla do té doby nejdelší popová nahrávka, která měla jedenáct minut a třiadvacet vteřin. Byla pětkrát delší než normální songy a zabrala celou jednu stranu desky.
Takto byla už předtím natočená celá deska Highway 61 Revisited. Dylan přicházel do studia jen s nápadem, který se rozvíjel až společnou prací muzikantů. Nešlo o to podřídit dílo vizi autora, producenta nebo vydavatele, ale samotnému tvůrčímu procesu.
Jeho písně byly sice populární, ale jeho přednes tolik ne. Dobrý důkaz je, že coververze jeho písní bodovaly v hitparádách, zatímco jeho vlastní originály na ně koukaly z dálky. A pro mnoho lidí písně jako „All Along the Watchtower“, „Knocking on Heavenʼs Door“ nebo „Maggieʼs Farm“ patří na desky někoho jiného. Dylan to podporoval, patřilo to k folkařské tradici, ze které vzešel, i když ne vždy byl s interpretacemi spokojen. Nadmíru byl ale spokojen s Hendrixovou verzí, kterou prohlásil za konečnou.
Blowinʼ in the Wind
Bob Dylan se narodil v Duluthu a vyrůstal v městečku Hibbing v Minnesotě. Ale městečko, které mělo jen dvě hlavní ulice s několika málo obchody, nebylo pro chlapce Dylanových ambicí dost velké. Když poprvé v rádiu uslyšel Elvise Presleyho, rozhodl se, že nikdy nebude pro nikoho pracovat, že bude jen svým pánem. A začal na tom dělat okamžitě. Za ušetřené peníze si koupil elektrickou kytaru a učil se hrát podle desek. Už na střední škole založil kapelu, se kterou párkrát vystupoval v Hibbingu i v okolních městech. Záhy po maturitě se sbalil, naskočil na autobus do Farga, kde se nechal zaměstnat jako obsluha v baru. To bylo jedinkrát, co se živil něčím jiným než hudbou.
Dlouho mu to ale nevydrželo a na přání rodičů šel na univerzitu do Minneapolis. Moc tam toho ale nepostudoval. Většinu času se poflakoval po barech, bytech, popíjel, hrál na kytaru a zkoušel skládat písničky. Taky poprvé kouřil trávu, která ho měla potom ještě dlouho provázet.
Nadmíru spokojen byl s Hendrixovou verzí jeho songu „All Along the Watchtower“, kterou prohlásil za konečnou.
Už v Hibbingu si začal vymýšlet historky, kterými upravoval svůj život. Vytvářel o sobě mýtus. Vydrželo mu to vlastně až do současnosti. Proto s ním novináři během interview zažívají taková trápení. Když se jej jednou jakýsi reportér zeptal na to, co je pro něj v životě nejdůležitější, Dylan mu s vážnou tváří odpověděl, že sbírá francouzské klíče. Několikrát se samozřejmě uvolil k tomu, aby povyprávěl pravdu. Tedy alespoň tak, jak ji viděl on. Jednou z těchto výjimek je jeho memoárová zpověď Kroniky I a další je čtyřhodinový dokument No Direction Home, který o hudebníkovi natočil režisér Martin Scorsese.
Dylana v té době uchvátily především dvě věci. Tou první byl Kerouacův opus Na cestě, který v té době obletěl celou Ameriku a miliony teenagerů skrze něj pocítily touhu odvrátit se od života, který jim byl předurčen, a místo toho zažít dobrodružství. Dylan byl jedním z nich a hltal beatnickou literaturu (později se spřátelil s Ginsbergem i s Ferlinghettim). Druhou byly písně amerického folkového zpěváka Woodyho Guthrieho. Guthrie byl modla všech tehdejších folkařů a Dylan jím byl uhranutý. Stylizoval se do něj jak vizáží, tak hudebním projevem. Guthrie trpěl Huntingtonovou chorobou, kvůli které nemohl dobře vyslovovat a polykal konce slov. Dylan tenhle styl převzal, aniž si možná byl vědomý toho, že se nejedná o prvek estetický, ale o symptom nemoci, na kterou Woody umíral.
Guthrie ho také přivedl do New Yorku. Jednou se na jakémsi večírku rozhodl Guthriemu zavolat a chvíli mluvil s jeho ošetřovatelkou. Na závěr jí řekl, ať Woodymu vyřídí, že za ním přijede. Když totiž přijel do Minneapolisu, připadal mu po Hibbingu jako velkoměsto. A když z něj odjížděl, připadal mu jako venkovská díra, kterou člověk jednou v životě zahlédne z okna vlaku. Bylo třeba zamířit dál. A další zastávkou nemohlo být nic menšího než New York.
New Yorku v té době byl nejen Woody Guthrie, ale ve čtvrti Greenwich se tam rozjížděla celá folková scéna. Dylan přespával na pohovkách, lítal po ulicích z baru do baru a hrál na kytaru, snažil se získat angažmá, aby si něco vydělal a také aby ho bylo slyšet. A hlavně si vymýšlel další historky. Že vyrostl na ulici, cestoval na nákladních vlacích nebo že hrával s cirkusem. Díky tomu, že psal kvalitní písničky, se o něm zvěst ve folkové komunitě rychle šířila a on brzy nahrál svou první desku. Na té se objevily především klasické folkové písně a pár vlastních, mimo jiné i „Song to Woody“. Potom ale přišel nečekaný hit „Blowinʼ in the Wind“, smlouva na druhé album a o Bobovi bylo rázem slyšet všude.
Naplnil svůj osud. A to mu ještě nebylo jednadvacet let.
Na hlavě měl tak hustou změť vlasů, že když mu spoluhráči chtěli něco při koncertě pošeptat, jako by strkali hlavu do křoví.
Ballad of a Thin Man
Dylan se ani nestihl pořádně rozhlédnout a z kluka, který hrál s kloboukem položeným na ulici nebo s ošatkou kolující po koncertě v publiku, se stala americká hvězda první kategorie. Od chvíle, kdy se objevil na obálce podzimního vydání časopisu Sing Out! v roce 1962, po jeho nehodu na motorce v roce 1966, která mu dovolila trochu zpomalit, uběhly jen čtyři roky. A byly to čtyři roky ve zběsilém tempu.
V roce 1962 byl opět uvězněn Martin Luther King, kubánská krize vrcholila a Chruščov s Kennedym se předháněli, kdo dřív stiskne červené tlačítko. Dylan v té době namlátil na stroji píseň „A Hard Rainʼs A-Gonna Fall“, která byla děsivou vizí světa po jaderné katastrofě. Dylan do veršů skryl názvy songů, které chtěl ještě napsat, ale obával se, že to kvůli jaderné válce nestihne. Tehdy ještě hrával v malých a středních klubech a po koncertě za ním chodili ostatní muzikanti, píseň si opsali a hráli ji sami. Takhle se šířily jeho prorocké písně ještě předtím, než každý jeho nový song ihned obletěl celý svět.
Ve stejném roce se Dylan vydal do Londýna. Byl to jeho první výlet mimo Ameriku. Zahlédli jej z britské televize a řekli si, že by byl zajímavý pro nějakou show. Než zjistili, že Dylan nejen že neumí hrát, ale neumí ani mluvit před kamerou, zvládl se Bob poflakovat po ulicích Londýna, hrát na kytaru a skládat songy, přičemž s ostatními americkými kámoši kouřili spoustu trávy. Párkrát se zkouřený ztratil a jednou ho našli na ulici, jak se snaží vlézt pod auto. Jindy zase přepadl kamarády s lahvemi piva a večer potom vystupoval tak opilý, že málem spadl z podia.
V té době měl neuvěřitelný tvůrčí drive. Když nebyl na turné, trávil část každého dne psaním textů, průvodních slov k albům, poezie vycházející z proudu nevědomí. Ráno si dal černé kafe a okolo oběda už přesedlal na červené víno. Někdy se probudil uprostřed noci a začal ťukat do stroje.
Dylan psal odjakživa a všude. Pracovní proces měl dvojí. V prvním případě se s texty pral a mořil dlouhou dobu, než je dostal do potřebné kvality a do správného rytmu. Přece jen byly určené ke zpěvu, a tak musel o to víc vnímat rytmus jednotlivých slov, frázování a kadenci. V druhém případě z něj text vytryskl rovnou jako celek, který nechával beze změny tak, jak ho zaznamenal. V duchu rimbaudovského „píše to ve mně“ vždy prohlašoval, že v takových chvílích se stává zapisovatelem toho, co skrze něj promlouvá. Tento druhý případ byl častější zvláště v rané fázi jeho kariéry. V pozdějších obdobích už se mu psalo hůř a na písních musel o to víc pracovat. Jeho texty byly vždy plné odkazů na popkulturu, využívaly metod dadaismu i surrealismu, měly základ ve starých amerických písních stejně jako u francouzských symbolistů. V tom spočívala jejich literární kvalita, kterou nakonec ocenila i Švédská akademie. Lawrence Ferlinghetti považoval Dylanovy texty za dlouhé surrealistické básně a přišlo mu škoda, že se z něj stal folkař namísto literáta. Dylan k tomu říkal, že všechno, co dokáže zazpívat, je pro něj píseň, a všechno, co zazpívat nedokáže, je báseň.
Párkrát se zkouřený ztratil a jednou ho našli na ulici, jak se snaží vlézt pod auto.
Like a Rolling Stone
Kromě psaní však Dylana doprovázely také drogy. Hovorům o nich se vždy vyhýbal, a i když je obecně známo, že jich zkusil spoustu, mlží o nich stejně jako o svém životě obecně. Najisto prohlásil jen to, že nikdy nepoznal drogovou závislost. „Drogy pro mě nikdy nebyly důležité. Můžu je brát, nebo je můžu nechat být. Nikdy jsem na nich nebyl závislý.“ S tímto tvrzením se ale rozchází svědectví jeho spoluhráče a přítele Robbieho Robertsona, který ve svých pamětech uvedl, že Dylan byl v šedesátých letech závislý na heroinu. Ostatní z jeho okolí to popírají, ať už proto, že je to pravda, nebo proto, aby neničili modlu, za kterou mnozí Dylana mají.
Buď jak buď, trávu Dylan kouřil pravidelně už od studentských let, kdy se potuloval po kampusu univerzity. To jediné, co měl Dylan a jeho spoluhráči na turné v roce 1964 dobře zorganizované, byl podle jeho životopisce přísun drog. Všichni kouřili haldy trávy, brali amfetaminy a „kdykoli dorazili do města, čekala na ně na poště nová zásilka marihuany“. Celou cestu strávili v rauši.
Dylan ale experimentoval i s jinými látkami. Experimentování patřilo k jeho povaze. Producent Paul Rothchild například tvrdí, že mu kdysi nabídl LSD, které si Dylan vzal. Jindy zase sám Dylan vyprávěl o svých zážitcích s peyotlem a během turné v roce 1966 bylo víc než jasné, že bere všemožné prášky, stimulanty a amfetaminy. O zážitcích nebo vlivu, jaký měly drogy na jeho tvorbu nebo vystupování, se ale můžeme jen dohadovat. Na koncertech sice býval často jakoby mimo, ale nestávalo se mu, že by zapomínal text nebo hrál šejdrem. V hraní se vymykal jen v tom, že si hudbu upravoval podle momentální nálady.
Jelikož některé jeho písně byly označeny za drogové, byl tlačen k tomu, aby se k problematice vyjádřil. V jedné odpovědi prohlásil, že nikomu nikdy neradil, aby bral drogy, natož tvrdé. „Ale opium, hašiš a tráva nejsou drogy, jen vám lehce změní myšlení. A já bych řekl, že každý má jednou za čas myslet jinak,“ prohlásil v roce 1966 pro časopis Playboy.
Legendární historkou v této době se stalo jeho setkání s Beatles. Beatles byli Dylanovi fandové a desku The Freewheelinʼ Bob Dylan si přehrávali tak často, až ji zničili. Dylan byl jimi stejně ovlivněn a mnohé rockové prvky jejich hudby aplikoval i ve svých písních. Na závěr amerického turné přijela slavná kapela v létě roku 1964 do New Yorku. Novinář, který s nimi měl dělat rozhovor, si je zamiloval, a tak jej John Lennon požádal, aby s Bobem dohodl schůzku. Bob přijel do New Yorku a se svými kumpány byl uveden do hotelu. Kapelu před fanoušky chránila před pokojem policejní hlídka. Američané navrhli, aby si všichni dali jointa. Beatles už předtím trávu kouřili, alespoň tedy Lennon a Harrison, ale nikdy nic kvalitního. Dylan ubalil první joint, a jelikož policie byla hned za dveřmi, šli do vedlejší místnosti. Jako první kouřil Ringo, který si celý joint nechal pro sebe, potom se ubalily další a kouřili i ostatní. Za chvíli byli všichni sundaní, smáli se a váleli se po pokoji. McCartney měl pocit, že přišel na smysl existence, a poznamenal si něco na papír. Když se na něj druhý den podíval, stálo na něm: „Je sedm stupňů.“ Ale jak to tehdy bylo doopravdy, není úplně jisté, protože každý zúčastněný vypráví příběh trošku jinak.
„Tahle země je vaše země a je to i moje země, jasně… ale svět je řízen těmi, kteří stejně nikdy neposlouchají hudbu.“
Forever Young
Mezi jednadvaceti a pětadvaceti lety stačil vydat sedm alb, objet několikrát Ameriku, udělat turné po Evropě, znepřátelit si komunitu folkařů a prožít mejdan hodný jen rockové hvězdy. Když se 29. července 1966 vyboural na motorce, byla to v určitém smyslu jeho spása. Mohl se na chvíli nadechnout, stáhnout se z reflektorů a věnovat se opět jen skládání. Po nehodě si léčil záda, i když mnozí si mysleli, že se tajně léčí i z drogové závislosti, což se ale nikdy nepotvrdilo. Pravdou je, že kdyby mu nehoda nedovolila zpomalit, asi by to tímto tempem dlouho neutáhl.
Dylan symbolizoval mládí, extravaganci a nekonformnost. Dobře to ilustruje i slavný komiks Charlese Schluze Peanuts (známější jako „ty komiksy se Snoopym“), kde vedle sebe sedí Linus a Charlie Brown. Linus prohlásí: „Tento měsíc bude Bobu Dylanovi třicet let.“ Charlie Brown se na něj podívá, podloží si hlavu a odpoví: „To je ta nejdepresivnější věc, jakou jsem kdy slyšel.“ Letos v květnu mu bylo osmdesát.
Hendrixovi, Morrisonovi i Kerouacovi zajistila jejich smrt věčné mládí. Bob Dylan ale na rozdíl od nich nezemřel a dál skládal desky, psal texty, koncertoval. Během dalších padesáti let nahrál desítky alb, mezi kterými jsou tak úžasné desky jako Blood on Tracks, Oh Mercy! nebo Modern Times. Jeho posluchači mají na koncertech jedinou jistotu, a to „že většinu písní poznají“, jelikož Dylan je variuje a hraje pokaždé jinak. Od doby, co se stal klasikem a jedním z mála přeživších výrazných hudebních hlasů kontrakultury šedesátých a sedmdesátých let, sklízí cenu za cenou.
Na chvíli zmizel z reflektorů, ale tvoří pořád dál. Později k tomu poznamenal, že je rád, že unikl pozornosti médií. „Nechali mě být. Začali mě považovat za bezvýznamného, což bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Na to jsem čekal. V záři reflektorů se nemůže vyvíjet žádný umělec.“
Bob Dylan (* 24. května 1941)
Narodil se jako Robert Allen Zimmerman. Rodného jména se vzdal roku 1962, kdy přijal umělecký pseudonym, pod kterým ho zná celý svět. Hrát začal pořádně v New Yorku, kdy byl jedním z muzikantů takzvaného folkového obrození. První deska nazvaná Bob Dylan (1962) obsahovala především jeho verze klasických folkových skladeb. Opravdová deska, která odstartovala jeho kariéru, byla roku 1963 The Freewheelinʼ Bob Dylan. Na dalších albech se začala projevovat jeho eklektičnost, kdy do tradiční folkové hudby míchal blues, rock’n’roll a další žánry. V roce 1965 vyšla legendární deska Highway 61 Revisited, kde se s folkovou hudbou definitivně rozešel. Jeho raketovou kariéru zpomalila až nehoda na motorce, po které se na čas stáhl do ústraní. Po sedmileté pauze se roku 1974 vrátil ke koncertování. Během života vydal desítky alb, kompilací i záznamů živých vystoupení.
