Aktuální článek
Bob Dylan: Všichni se musej zhulit

Bob Dylan: Všichni se musej zhulit

Redakce
  • Málem skončil tragicky jako mnozí jiní muzikanti z kontrakultury šedesátých a sedmdesátých let, nakonec dostal Nobelovu cenu za literaturu a nedávno oslavil osmdesát let.

Producenti a muzikanti, kteří s ním v šedesátých letech spolupracovali, si nezřídka mysleli, že je prorok. Coververze jeho songů dobývaly hitparády a dodnes je jich spousta známějších v podání jiných interpretů. Když se účastnil natáčení v Londýně, míval ve zvyku tajně se vyplížit na jointa. Nebýt dopravní nehody, měl slušně nakročeno, aby skončil stejně tragicky jako Jim Morrison, Jimi Hendrix a Jean-Michel Basquiat.

Nakonec v roce 2016 dostal Nobelovu cenu, kterou Švédská akademie ocenila nejen jeho, ale i celou americkou písničkářskou tradici, čímž ospravedlnila živou literaturu, tak jak ji provozovali evropští bardi po celé věky. Bob Dylan – jeden z nejdůležitějších umělců 20. století.

Rainy Day Women #12 & 35

Dylan už od dob svých středoškolských kapel nerad zkoušel. Když se proslavil, kapela, která stála za ním, ho musela během koncertu neustále sledovat, jelikož se u hraní často nechával unést improvizací. Písničky ani neodpočítával, jednoduše začal a ostatní se museli přidat. Album Another Side of Bob Dylan tak vzniklo během jednoho šestihodinového nahrávání, které začalo v půl osmé večer a skončilo v půl druhé ráno.

Když nahrával desku Blond on Blonde s nashvillskými muzikanty, otočil se na spoluhráče a zeptal se jich, čím se normálně baví. Hudebníci pochopili, že se ptá na to, jak se dostávají do nálady. V té době se v Nashvillu během nahrávání nepopíjelo, ale Dylan pravidlo zrušil. „Mám písničku, ve který se zpívá ‚všichni se musej zhulit‘ (everybody must get stoned) a nebudu ji přece hrát se střízlivýma lidma. Pro něco si pošlem.“

„Opium, hašiš a tráva nejsou drogy, jen vám lehce změní myšlení. A já bych řekl, že každý má jednou za čas myslet jinak.“

Z blízkého baru proto donesli koktejl zvaný leprechaun – elixír, kterého si stačilo líznout, a člověk byl pod parou. Běžně se dával v panákovkách, ale oni dostali plné papírové kelímky na milkshake. Začalo se popíjet, za chvíli už hořely jointy a netrvalo dlouho a celá společnost byla patřičně naladěná. Začali si vyměňovat nástroje. Basák odevzdal svou basu a šel si sednou k hammondkám. Jelikož ale nevěděl, jak šlapat na pedály, lehl si na zem a mačkal je rukama. Do toho hráli na trumpety, činely, pozouny, tamburíny. Celé to vypadalo jako podivný cirkus. Musela to být nádhera! A na desce je dodnes slyšet, jak se za Bobovým zpěvem ostatní chechtají, výskají a baví se. Tak vznikl legendární song „Rainy Day Women #12 & 35“. Sice se v Americe dostal na druhé místo hitparády, ale vlivným bulletinem byl označen za drogový, což v některých částech Spojených států stačilo k tomu, aby jej z vysílání stáhli.

Takový způsob práce vedl často k uvolnění tradičních hudebních kompozic. V Nashvillu, kolébce country music, se na albu podíleli hlavně country muzikanti, kteří na Dylana nebyli připravení. A nešlo jen o to, jakým dojmem na ně působil. Bylo to v době, kdy pracoval na albu Blonde on Blonde, stále kouřil dost trávy, nevyhýbal se amfetaminům, na hlavě měl tak hustou změť vlasů, že když mu spoluhráči chtěli něco při koncertě pošeptat, jako by strkali hlavu do křoví. Dylan se ani příliš nemyl, nosil těsné oblečení, měl dlouhé špinavé nehty a na očích měl neustále sluneční brýle.

Hudebníci byli povoláni na natáčení do studia kolem druhé odpoledne, Bob se dostavil se čtyřhodinovým zpožděním, a navíc s tím, že song nemá dopsaný. Nechali ho tedy pracovat, až je uprostřed noci opět svolali s tím, že skladba je hotová. Jednalo se o „Sad-Eyed Lady of the Lowlands“, jeden z těch songů, kde se na sebe vrší v pomalém rytmu bizarní obrazy, ale zároveň je něžně milostný. Nashvillští countrymani byli zvyklí na hudbu do rádia, která měla běžnou délku k dvěma a půl minutám. A jelikož Dylan song právě složil, nebyl čas ho příliš zkoušet. Muzikanti proto pokaždé, když slyšeli, že by mohl skončit, pomalu nástroji mířili k závěru. Dylan to ignoroval a zpíval dál. Nakonec tak vznikla do té doby nejdelší popová nahrávka, která měla jedenáct minut a třiadvacet vteřin. Byla pětkrát delší než normální songy a zabrala celou jednu stranu desky.

Takto byla už předtím natočená celá deska Highway 61 Revisited. Dylan přicházel do studia jen s nápadem, který se rozvíjel až společnou prací muzikantů. Nešlo o to podřídit dílo vizi autora, producenta nebo vydavatele, ale samotnému tvůrčímu procesu.

Jeho písně byly sice populární, ale jeho přednes tolik ne. Dobrý důkaz je, že coververze jeho písní bodovaly v hitparádách, zatímco jeho vlastní originály na ně koukaly z dálky. A pro mnoho lidí písně jako „All Along the Watchtower“, „Knocking on Heavenʼs Door“ nebo „Maggieʼs Farm“ patří na desky někoho jiného. Dylan to podporoval, patřilo to k folkařské tradici, ze které vzešel, i když ne vždy byl s interpretacemi spokojen. Nadmíru byl ale spokojen s Hendrixovou verzí, kterou prohlásil za konečnou.

...

Pokračování článku najdete v Legalizace č. 66, která je právě k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!