Ve dvanácti letech jsem zažila zvláštní situaci. Přestěhovali jsme se do Utahu, kde žila nová přítelkyně mé matky. Předtím jsme se stěhovali už asi šestkrát, ale tentokrát to bylo jiné. Byly jsme najednou obklopeny mormony, kterým se zjevně nelíbilo, že spolu žijí dvě ženy.
Radši zůstaň doma
Když jsem třeba chtěla jít po škole ven, moje macecha mě často nechtěla nikam pustit. Ona sama vyrůstala jako mormonka a kvůli své orientaci zažila spoustu útrap. Taky chtěla, abych se nechala pokřtít – asi proto, abych co nejdřív vypadla z domu. Už předtím totiž vyjádřila nelibost nad tím, že má v domě další dítě.
Jak mohu kouřit konopí a zároveň mít dobrý vztah s Bohem?
Než jsem dospěla, došla jsem naštěstí k závěru, že církev není pro mě. Když jsem konečně mohla opustit domov, kde se mnou nezacházeli dobře, toužila jsem po volném a tvůrčím životě, naději a štěstí. Ne po světě plném negativních vlivů. Chtěla jsem žít podle svého přesvědčení. Definovat vlastní hodnoty však pro mě bylo obtížnější, než jsem si myslela.
Když jsem začala kouřit konopí, nemohla jsem se zbavit pocitu, že dělám něco špatně. I když jsem neřešila otázku, jestli je to zakázané nebo ne, zůstával ve mně stále zvláštní pocit. A to i poté, co jsem se vypořádala s represivním mormonským životním stylem a náboženstvím a začala žít vlastním, otevřenějším životem.
Dělá mi dobře
Pravdou je, že miluju ten pocit, který mi konopí přináší. Tvůrčí energie, kterou mi dodává, mi připadala v době začínající kariéry spisovatelky neocenitelná. I když mi neodbytný hlas v hlavě našeptával, abych toho nechala, nikdy jsem mu nedůvěřovala natolik, abych přestala. Místo toho jsem hledala způsoby, jak se s negativními myšlenkami, které mi okolí kvůli konopí vsugerovávalo, vypořádat.
Když jsem se k hulení zase vrátila, všimla jsem si něčeho důležitého: všechno se tím zlepšilo!
Nejprve jsem si musela srovnat hodnoty.
Opustit mormonský životní styl a hulit? To přece ještě neznamenalo, že chci opustit svou víru v Boha! Podle mě nikdo jiný než on nemůže vytvořit tak krásný svět nebo tak silný pocit, jako je láska. Chápu, že s tím někdo nemusí souhlasit, ale víru jsem v sobě měla dávno předtím, než jsem začala chodit do kostela.
Zkouška víry
Nová „postmormonská“ kultura v Utahu, jíž jsem se stala součástí, s tím bytostně nesouhlasila. Se stejnou vervou, jako církev tvrdě pracovala na tom, aby mě vtáhla do svých řad, se dnes noví lidé, se kterými jsem se stýkala, vysmívali představě Boha. Dokázala jsem pochopit jejich postoj, ale nebylo to bohužel oboustranné. Dělali, co mohli, aby mě ovlivnili, a jejich argumenty mi na chvíli začaly dávat smysl.
Nikdo si nezaslouží trpět jen proto, že tak rozhodli druzí.
Po několik dalších let byly tyto argumenty zkouškou mojí víry. Chvílemi jsem pochybovala, jestli neklamu sama sebe, když mluvím k „dědečkovi na obláčku“, a přestávala si být jistá jednotlivými body svého hodnotového systému. Chtěla jsem prostě být tou nejlepší a nejchytřejší možnou verzí sebe samé. Jak mohu ale kouřit konopí a zároveň mít dobrý vztah s Bohem? Ze všech stran jsem slyšela, že nelze dělat oboje současně. Pokud odmítám vzdát se rostliny, která mi přitom pomáhá cítit se lépe, v očích Boha to prý bude dokladem neupřímnosti mé víry.
Srovnat si hodnoty
Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že studiem etiky a filozofie si lze vytvořit vlastní hodnotový systém. Došla jsem k závěru, že kvůli přátelům nebo víře se měnit nemusím. A že není ani třeba své hodnoty podřizovat nějakým pravidlům nebo příručkám. To, že člověk změní názor na některé hodnoty, ještě neznamená, že se okamžitě stane příslušníkem nějaké nezdravé alternativní kultury. A jakmile jsem si to v hlavě srovnala, uvědomila jsem si, že je načase změnit působiště. Nikdy jsem to v Utahu neměla ráda a konečně jsem měla důvod odejít.
Takže bylo potřeba odstěhovat se někam, kde to mám ráda. Pro mě to znamenalo utéct na Floridu. Vymanit se ze způsobu uvažování, kdy jsem se nechávala druhými silně ovlivňovat a ovládat, ale nebylo snadné. V boji se svou psychikou mi pomáhalo, že jsem si zkrášlovala nový byt. Adoptovala jsem dvě kočky a vytvářela si nové návyky, při nichž jsem se soustředila na své cíle, vize do budoucna a konečně i lásku k trávě.
Stále ten pocit viny!
Nový způsob myšlení jsem si osvojila především díky tomu, že jsem se v té době soustředila na uzdravení. V novém prostředí jsem mohla nerušeně měnit své uvažování a v klidu pracovat na oblastech, ve kterých jsem se toužila zlepšovat. Tráva mi pomáhala se těmito náročnými myšlenkovými pochody prokousat a pečlivě zvážit mnoho těžkých rozhodnutí a změn. To, že jsem se dokázala rychle změnit, přičítám také tomu, jak mi tráva pomáhala mentálně.
Prostě jen stačilo kouření trávy zařadit v hlavě mezi zdravé návyky.
Proto mě zarazilo, že se mi do duše stále vkrádaly pocity viny, kdykoli jsem si zakouřila. Za všechno však mohla iracionální paranoia z minulosti, která mě ve volném čase zásobovala pocity nejistoty. Vtipné na tom bylo, že jsem tehdy kouřila se svými novými známými, skupinkou laskavých a konzervativních křesťanů. A ti neměli nejmenší problém spojovat víru s trávou. V čem jsem tedy dělala chybu, že jsem nedokázala být jako oni?
Pokus a jeho závěry
Nejprve jsem se otestovala odstraněním hlavní proměnné: dala jsem si přestávku. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Asi po měsíci bez trávy jsem toho po kreativní stránce dokázala vytvořit stejně jako předtím. Když jsem se k hulení zase vrátila, všimla jsem si něčeho důležitého: všechno se tím zlepšilo! Otevřely se mi dveře k silnějšímu prožívání chutí, přírody, partnerských vztahů, dokonce i spirituality. Prostě jen stačilo kouření trávy zařadit v hlavě mezi zdravé návyky.
Není třeba se vzdávat ani víry v trávu, ani víry v Boha.
Došly mi tři věci:
- Nejsem ochotna vzdát se prokazatelně pozitivních účinků, které mi konopí přináší, a už vůbec ne kvůli tomu, abych někoho ujišťovala o své oddanosti Bohu.
- Na důkaz víry a vděčnosti není potřeba obětovat něco tak jednoduchého.
- Mé dřívější pochybnosti souvisely s pozůstatky negativního myšlení – to bylo zdrojem všech tíživých myšlenek. Nebyl to tedy Bůh, kdo mě celou dobu udržoval v pocitech viny. Fakta naopak poukazovala na to, že za to mohli konkrétní lidé v pozici autority.
Cítit vděčnost
Odpověď tedy byla jednoduchá: Trávu je pro mě požehnání a stejně jako u každého jiného požehnání mám za ni být vděčná a aktivně si to uvědomovat. Všichni přece víme, že vděčnost vede ke štěstí.
Když jsem se poprvé na chvíli zastavila a poděkovala Bohu za dar konopí, všechna moje vina byla rázem pryč.
Vy, kdo jste věřící, znáte ten pocit. Hruď vám zaplaví teplo a úzkost je tatam. Zmocnily se mě pocity klidu, jistoty a uvolnění. Poprvé za celou dobu jsem si jointa užívala bez zábran.
Cesty za štěstím
Pro ty z vás, kdo bojujete s tím, jak uvést do souladu svou víru a užívání konopí, je zásadní, abyste byli vděční, měli důvěru ve vlastní hodnoty a žili tak, abyste na sebe mohli být pyšní. To je jedna z nejlepších cest za štěstím.
Vymanit se ze způsobu uvažování, kdy jsem se nechávala druhými silně ovlivňovat a ovládat, ale nebylo snadné.
Už vím, jak se držet svých hodnot: děkuji Bohu pokaždé, když si zakouřím. Díky tomu už mě netrápí pocity viny, které mi léta zatemňovaly úsudek. Strach zasévaný represivní církví a rodiči se viditelně rozplynul. Nikdo si nezaslouží trpět jen proto, že tak rozhodli druzí. Není třeba se vzdávat ani víry v trávu, ani víry v Boha.
Takže poděkujte a dejte si šluka. Můžete být naprosto v klidu.
