Povídka
Konopí je všestranně využitelná rostlina, levné a účinné léčivo, zelený obnovitelný zdroj, ideální pro výrobu téměř čehokoliv, na co si vzpomenete. Tyto i jiné informace a také spousty pikantních detailů ze života konopí se můžete na stránkách našeho magazínu dočíst už dva roky. A já přemýšlím, jak dlouho ještě budeme muset přinášet důkazy o tom, že zatracování, zakazování a démonizování této užitečné rostliny nepovede k jejímu vymazání ze zemského povrchu, ale jen k utrpení lidí, kteří by ji rádi využívali.
Už počtvrté vám odtajňujeme registry našeho klubu. Tunell začala nějakym omylem navštěvovat i parta rozdivočelejch nácků. Jejich vůdce, jistej Lojza Hladík, kterej se shodou náhod narodil ve stejnej den jako ten největší vůdce všech nácků, se tu minule rozhodl oslavit i svoje narozeniny. Jak se dalo čekat, trochu se to zvrtlo a Tunellem začaly lítat nepříjemný vlny živočišný agresivity a divoký tóny rasistický muziky.
Při mé poslední návštěvě kanceláře národního protidrogového koordinátora se mě její majitel a ředitel odboru protidrogové politiky Jindřich Vobořil hned na úvod zeptal, proč sdružení Legalizace.cz vystupuje proti návrhu na legalizaci léčebného konopí a jeho možného zpřístupnění pacientům. Musím přiznat, že mě ta otázka trochu překvapila. Ne proto, že bych snad neznal odpověď, ale spíše proto, že jsem se na Úřad vlády pozval, abych otázky kladl já. Nicméně každá slušná otázka si žádá slušné odpovědi, a tak jsem se jal postoj sdružení náležitě vysvětlit.
Už potřetí vám odtajňujeme registry našeho klubu. S džezovym trumpetistou Majzlem jsme si splnili sen a otevřeli vlastní klub. Majzlův strejc je prej moc šikovnej truhlář, ale místo baru, kterej nám slíbil vyrobit, vykradl sklad s vodkou a nahej pak běhal mezi autama. Skončilo to rvačkou s taxikářem. Taky jsme zjistili, že nad náma bydlí tajnej agent s obrovskejma mušíma očima. Ale nemá nás asi vůbec rád. A od tý doby, co nás označil za mladý hovna, mu chodíme pod okna schválně kouřit jointy.
Scházíme se pravidelně každou středu už od března, vždy v šest večer v salónku jedné žižkovské restaurace. Dobře tam vaří a dobře nás tam znají, sdružení tam pořádá valné hromady už pár let, hádám, že nejméně posledních deset. Je půl sedmý a konečně přicházejí první členové sdružení, promotéři, produkční a jejich kámoši – organizační jádro a hnací motor celé demonstrace za legalizaci konopí. Omlouvají se, že to dřív nestihli kvůli práci, a já pokaždé přemýšlím, proč nemáme schůzky od sedmi, aby nikdo nemusel mít pocit, že buď čeká, nebo že jde pozdě. Objednáváme si a začínáme schůzi. Na programu je toho dnes skutečně dost.
Už minule jsme vám začali odtajňovat registry našeho klubu. A jak to teda vlastně minule bylo? S džezovým trumpetistou Majzlem, kterej si občas přivydělává jako amatérskej vyhazovač ve snobáckejch barech, ale přitom se nikdy nechce prát a o všem moc přemejšlí, takže se na ochranku vlastně vůbec nehodí, jsme vybílili konta našich rodičů, teda vlastně byly to spíš naše konta, a rozhodli se otevřít si vlastní klub. Možná huličskej, možná rockovej, možná obojí. Mysleli jsme, že to bude jen pro nás a pro naše kámoše, co se rádi jen tak flákaj jako my. Pro náš záměr jsme si našli super místo hned vedle takovýho tajemnýho tunelu. Bylo to ve starym domě s podivnejma nájemníkama, krásně omlácenou fasádou a přímo vedle oken vyšších pater probíhala rušná železniční trať. V suterénu jsme teda začali budovat náš Tunell. Takže přes den tu duněly vlaky, večer pak naše muzika.
Svoboda! Svoboda byl ten hlavní impuls, kterej podtrhl rozhodnutí otevřít si rokovej bar, klub. Někdo tomu říkal rokáč, no, jestli chcete, ale mně tohle označení přišlo dycky děsně buranský. Jednou tam dole ve městě prostě vzniklo místo, kde jsme chtěli bejt od rána do večera jen se svejma kámošema, v klidu si tam popíjet, hulit a poslouchat dobrou muziku. Možná trochu naivně jsme věřili, že si budujem svět, kterej se nemusí řídit žádnejma idiotskejma pravidlama zvenčí. Ale čím víc toužíte po svobodě, tím víc zjišťujete, jak je křehká, a jak i ona má svý hranice. Stačí, když nad vámi bydlí komunistickej agent, do klubu vám začnou chodit neonacisti a co si neohlídáte, to vám do sběru odveze umouněnec na rozvrzaný kárce. A ruská mafie, ta si vás jednoho dne prostě sama najde.
Letošní jaro by mělo přinést v posledních měsících tolik diskutovanou a mediálně propíranou legalizaci léčebného konopí a já nevím, jestli se mám radovat nebo nadávat. Upřímně se mi nechce ani jedno, přestože bych na oboje mohl mít právo.
Nemohu novoroční editoriál začít jinak než projevením lítosti a zármutku nad ztrátami, které nám loňský rok nadělil. Náhlý a nečekaný odchod mnoha významných osobností české i světové kultury, politiky, vědy a undergroundu byl smutným připomenutím, že život je ve své kráse a jedinečnosti pomíjivý a vpravdě krátký. Nebojte se ale, nehodlám tu psát nekrolog. Myslím, že těch už jsme si loni přečetli ažaž. Jen se zamýšlím nad darem života a uvažuji, jak si ho co nejdéle udržet a naplnit beze zbytku a s vědomím, že jsem ho nepromarnil, potažmo neprohulil.
Podzim je mé oblíbené roční období. Většina mé rodiny a přátel totiž na podzim slaví své narozeniny (a já jim tímto dodatečně či předčasně přeji všechno nejlepší). Nicméně tyto události zastiňuje důvod k radosti mnohem zásadnější. Rodina mi odpustí a přátelé jistě pochopí, protože tuší, že to, co na podzimu opravdu miluji, je každoroční oslava sklizně a nadcházejícího období hojnosti. Neznám lepší pocit zadostiučinění, než sklízet ovoce svého úsilí. Ta prostá odměna, kterou příroda za trochu pozornosti nabízí, je víc, než všechny poklady světa. Je to dar i zákon, který musíme pro zachování své existence ctít a chránit. Nelze dopustit, aby kdokoliv z jakéhokoliv nesmyslného důvodu ostatním zabraňoval svobodně si pěstovat milované a životně důležité rostliny.
