Nice people take drugs
Pokud jste v posledních letech navštívili více koncertů Nicka Cavea, víte, že jedna chvíle se…
Paříž, jež byla v první pětině dvacátého století nazývána světovou metropolí, skýtala mnoho radosti i utrpení…
Když doktor Robert Freymann dorazil večer 12. března 1955 do luxusního hotelu Stanhope v New Yorku, byl jeho pacient už po smrti. Na křesle před televizí ležel saxofonista Charlie „Bird“ Parker. Tři dny bojoval v luxusním apartmá baronky de Koenigswarter se smrtí. Ačkoli byl na pokraji života, odmítal převoz do nemocnice. Teď už byl možný pouze převoz na patologii. Tam odhadl lékař právě přivezené mrtvé tělo muže na věk mezi padesáti až šedesáti lety. Ve skutečnosti však pacient zemřel čtyřiatřicetiletý. Příčinou smrti bylo selhání srdce a pokročilá cirhóza jater, v jejímž důsledku mu zřejmě praskly jícnové varixy. Rok před smrtí už Parker sice nebral heroin, ale kompenzoval ho litrem whisky denně.
„Jmenuji se Stephen King a jsem alkoholik.“ Muž, který pak ještě mnohokrát v dalších letech vysloví na setkání Anonymních alkoholiků tato slova, se od dalších účastníků skupiny příliš neliší. Nanejvýš tím, že je světovou celebritou, jedním z nejúspěšnějších spisovatelů současnosti a jeho horory jako Carrie, To, Řbitov zviřátek, Osvícení či Temná věž se prodávají v milionových nákladech po celé zeměkouli a většina jeho příběhů byla i úspěšně zfilmována. Stephen King se totiž stal kultem.
Média hudební i bulvární kolem něj krouží jako supi. Jeho život je pro ně nekončící hostinou. Trochu připomíná knihu My děti ze stanice ZOO. Ne že by šlapal v metru, ale hodně známých mu umírá na předávkování, třeba Amy Winehouseová. On sám si diacetylmorfin do žil stříká už šestnáct let, ale drží se. „Jedna je moc a sto je jako nic, ó můj bože, dej mi toho víc,“ zpívá v písni „Pipey McGraw“ své třetí kapely Puta Madres.
Život Bruce Leeho nebyl jednou velkou eskapádou, příběhem ztracence či bohéma. Byl to příběh životního rváče. Člověka, co chtěl a uměl své existenci dát vlastní směr. Směr, který pak inspiroval celé generace. Jako sportovec nemohl kouřit, pít alkohol nebo konzumovat psychedelika. Proto jen pojídal hašiš coby rekreační drogu, za účelem relaxace těla i mysli. Vybral si substanci, jež mu pomáhala s filosofickými úvahami i rozvíjením vlastních životních zásad.
Vlastně nikdy nikam nevstupuje sama. Má je všechny s sebou: Mick Jagger sedí proti ní u stolu, Bob Dylan si sedá do rohu místnosti. A taky Keith Richards. A Jimi Hendrix a David Bowie… všechny své dávné aférky si Marianne Faithfullová, nejkrásnější tvář Londýna šedesátých let, vleče s sebou jako těžký kufr. Přitom toho sama coby fascinující zpěvačka dokázala tolik, že se nedá označit za pouhou múzu rockových hvězd.
„Svůj první román jsem napsal za devatenáct nocí. Pil jsem pivo a skotskou a seděl tam jen v trenkách. Kouřil jsem laciný doutníky a poslouchal rádio,“ píše v dopise o svém románovém debutu Na poště. Více než u nás už je populární jen v rodném Německu. Dost možná jste od něj něco četli. Přečtěte si teď něco o něm.
Bez něj by byl jazz jednoduše nudný. Vnesl do něj revoluční styl a ti nejslavnější světoví jazzmani do toho šli s ním. Jeho hudba, image i způsob oblékání byly výrazem toho, že byl zřejmě nejslavnějším a nejvlivnějším jazzovým hudebníkem 20. století. A jeho příběh je právě proto plný triumfů i pádů, drogového rauše, netrpělivosti a věčného neklidu.
Dýmka s tabákem k němu patřila od rané puberty. Po návštěvě Paříže ho parnasisté naučili hulit hašiš a chlastat absint, trademark prokletých básníků. Rozrušoval smysly a psal nesmrtelnou poezii. Sláva jeho drogou nebyla. Odvar z makovic a morfium mu ulevovaly při tragickém umírání. Nakonec na bolesti působilo už jen opium lidstva. Workoholik, grafoman, chodec, náruživec, génius, maniodepresář, emigrant. Proč přestal psát básně, když mu to tak šlo, a za co jsou mu vděční rastafariáni?
